Kráčíme po dně hlubokého úzkého příkopu. Vpředu Ital, za ním Maďar, Polka, Slovinka, Rakušan, a Češka. Jsme na hoře Sabotino, na pomezí Slovinska a Itálie, příkop je ve skutečnosti zákop. A nás tísní zvláštní pocit. Před sto lety se tady na tomto místě naši předci vzájemně zabíjeli, vedla tu fronta první světové války. Dnes naštěstí jdeme po Cestě míru. Pot miru slovinsky, Sentiero della Pace italsky.

Na slovinské straně ji nazývají Soča, na italské Isonzo. Řeku, které dala jméno frontové linii, na níž se odehrálo 12 bitev. Vrch Sabotin/Sabotino, na kterém se poprvé vžívám do pocitů vojáka v zákopu, se ostatně tyčí nad městem, které kdysi mělo jmen pět. Gorice česky, Görz německy, Gorizia italsky, Gorica slovinskya ještě navrch Gurize furlansky. Před válkou patřilo tohle území Rakousko-Uherské monarchii, ale všichni tihle národové se tu míchali.

Sočská fronta

byla součástí jihozápadní fronty, která se táhla šest set kilometrů – od švýcarsko-italsko-rakouské hranice přes jižní Tyrolsko, Dolomity, Karnskými Alpami k Julským Alpám a pohořím Kras, podél toku Soči až k Jaderskému moři. Podle řeky Soče získalo název i devadesátikilometrový úsek italské fronty sahající od Velikého vrchu (Rombon) přes vrcholky hor, Javoršček, Kal, Vršič, Sabotin, San Michele.

Za Velké války se italská armáda snažila opakovaně dobýt vrch Sabotino a město Goricu. Chtěla si tím otevřít cestu na Terst, proto se tu vedly nejurputnější boje. Když se Italům v šesté bitvě podařilo konečně nad Rakušany zvítězit, vojáci vtrhli do zcela zpustošeného města.

Dobyté město Gorica. Zdroj: Kobariški muzej, Kobarid

Dobyté město Gorica. Zdroj: Kobariški muzej, Kobarid

Dnes už ty časy město ničím nepřipomíná, a od pádu komunismu je nehyzdí ani „berlínská“ zeď, která dělila slovinskou Novou Goricu od italské Gorizie. Stopy války jsou soustředěné do sklepení šestnácti měšťanských domů, kde se rozkládá Museo della Grande Guerra. Mimo jiné tu mají výtisk deník Corriere della Sera ze dne 23. května 1915. Na titulní straně stojí jediné slovo: GUERRA! Toho dne vypukla válka mezi Itálií a Rakousko-Uherskem. Následující noci překročila italská armáda hranici. Obsadila strategicky důležitý hřeben Kolovrat, město Kobarid, dobyla vrchol Krnu, město Montfalcone… Dnes všechna tato vyjmenovaná místa spojuje Cesta míru. Cesta krásnou přírodou hor a údolí, na níž potkáváme také muzea, památníky, naučné stezky, ale i hřbitovy, kostnice a památníky mrtvým. Za této války na obou stranách padlo 1 800 000 mužů.

Dvanáct bitev

Dvanáct bitev za 29 měsíců. Umírali v nich Italové, Rakušané, Maďaři, Češi, Němci, Poláci – a dnes se tu všichni potkávají. Míří na místa, kde bojovali či padli jejich dědečkové, příbuzní, kde první válečné zkušenosti sbíral Erwin Rommel – Pouštní liška, kde našel inspiraci pro svůj slavný román Ernst Hemingway, a v případě českých návštěvníků, odkud se vrátil bez ruky fotograf Josef Sudek, kde bojoval Fráňa Šrámek a Josef Váchal…

Podmínky, za nichž vojáci obou stran bojovali, byly strašlivé. Krutá zima, padající laviny, spalující žár a mučivá žízeň v létě. 

Z dokumentů a expozic kamenných muzeích v Gorizii i v Tolminu, z „osobní“ návštěvy muzeí pod širým nebem v Kolovratu, Monte Sabotinu, Monfalcone, zákopů, dobývaných pevností, skrytých jeskyň, kót, hřbitovů, kostnic, kostelů a památníků návštěvníku z 21. století, který o válce jen četl v románech, velmi naléhavě dochází: Zdejší podmínky, v nichž vojáci obou stran bojovali, byly strašlivé. Fronta vedla Julskými Alpami a jen o něco nižším, ale zato vyprahlým Krasem. Krutá zima v horách, padající laviny. Spalující žár a mučivá žízeň v létě. Špatný přístup, ještě horší únik. Nebylo možné ani svážet a pohřbívat mrtvé. A že jich bylo. Obětí nejen zbraní a jedovatých plynů, ale mrazu, hladu, nemocí.

Rakousko-Uherská zásobovací linie přes průsmyk Vrčič. Říjen 1917. Zdroj: Bundesarchiv Bild 146-1970-073-25. CC-BY-SA-3.0-de

Rakousko-Uherská zásobovací linie přes průsmyk Vrčič. Říjen 1917. Zdroj: Bundesarchiv Bild 146-1970-073-25. CC-BY-SA-3.0-de

Vojáky zabíjely nejen kulky, ale úlomky kamení z rozstřílených kamenných zákopů. Helmy italští vojáci dostali až ve třetím roce války a plynové masky nezachycovaly fosgen… První plynový útok zabil naráz tři tisíce nechráněných italských vojáků. V bitvě o horu Svatého Michala 29. června 1916, kdy byl poprvé použit fosgen, během dvou hodin zemřelo deset tisíc vojáků… A ti šťastní, přeživší, na konci války vážili v průměru 54 kilogramů. Tohle nám vypráví Marco Pascoli, když nás vede systémem jeskyní a zákopů nad městem Monfalcone, kde se mezi červnem 1915 a květnem 1917 bojovalo a umíralo, kde se dnes na čtyřech hektarech rozkládá tematický park Velké války. Marco je náš italský průvodce, dobrovolník, který s dalšími nadšenci a přáteli vyhledává v místech, kudy vedla fronta, v bujné přírodě zarostlé a v terénu ztracené zákopy a opevnění. Z darů a příspěvků krajů a zemí je obnovují a provázejí ty, kteří se vydali po stopách první světové války.

Zákop na hoře Sabotino, kterou italská armáda dobyla v srpnu 1916. Foto: Autorka

Zákop na hoře Sabotino, italská armáda ji dobyla v srpnu 1916. Foto: Autorka

Když procházíme jedním ze zákopů v okolí kóty 121 na Monte Sabotinu, Mario líčí okolnosti šesté sočské bitvy, která se tu odehrála. A pak se obrací ke mně: „Zrovna tady bojovaly na rakouské straně tisíce vašich, Čechů.“ Bojovali a také umírali. Během první světové války narukoval do rakousko-uherské armády milion mužů z Čech a Moravy.

Čeští vojáci na sočské frontě

Jak ve své bakalářské práci Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917 připomíná Eliška Papcunová, účast českých vojáků na italské frontě a historie legionářů patřila k pozapomenutým kapitolám českých dějin. Teprve v posledních letech o ni někteří badatelé projevili zájem. V roce 1999 vydalo nakladatelství Paseka publikaci vojenského historika Josefa Fučíka: Soča (Isonzo) 1917 a v roce 2008 vyšla kniha Sočská fronta 1915-1917. Průvodce po místech bojů a hrobů vojáků z českých zemí: Julské Alpy-Banjšice-Kras–Přímoří autorů Josefa Fučíka a Marka Pavlíka. Velmi obsáhlou publikaci o sočském bojišti Po zapadlých stopách českých vojáků. Z Julských Alp k Jadranu napsal také Jozef Vričan (vyšla v roce 2008).

Boje na Soče jsou největším válečným nasazením českých vojáků v naší historii, do vojenských operací jich sem bylo na jaře roku 1917 nasazeno čtyřicet až pětačtyřicet tisíc. A desetitisíce jich „za vlast“ také padly.

Nedobytné hory, nezničené stopy

Jakkoli krvavé a tragické byly události, které se děly na italské frontě, bitvy na Západní a Východní frontě jsou mnohem proslulejší. Ale zatímco stopy války v hustě obydlené západní Evropě zmizely, odlehlost civilizace, nepřístupné a „nevyužitelné“ hory zaručily italské a sočské frontě „věčnost“. Právě v tomto kraji najdeme nejlépe zachovaná opevnění, systém zákopů, kaverny, vojenské kaple, kostely, hřbitovy a další pozůstatky všech jedenácti bitev.

Krvavá bitva dvanáctá – u Caporetta, dnes slovinského Kobaridu, se stala symbolem válečného zmaru a italské porážky. Rakušané za pomoci čerstvých německých divizí (a také 35. pěšího pluku z Plzně) zaútočili 24. října 1917 ve dvě hodiny ráno, rozdrtili italskou obranu a zahnali Italy hluboko na jejich území, až k řece Piavě.  Ztráty mrtvých, raněných a zajatých Italů čítaly přes 400 tisíc mužů. Bitvy se účastnil i budoucí generál německého wehrmachtu Erwin Rommel, za proniknutí na vrchol Kolovrat tehdy dostal vysoký řád Pour-le-Mérite.

Úderná jednotka, takzvaní stosstruppen, byli nasazeni i na sočské frontě. Září 1917. Zdroj: sconosciuto, CC-BY-SA.

Úderné jednotky, takzvané Stosstruppen, byli nasazeny i na sočské frontě. Září 1917. Zdroj: sconosciuto, CC-BY-SA.

Tragické osudy vojáků dnes znovu ožívají v Kobaridském muzeu. Na fotografiích, v dobových filmech, na mapách… Tak naléhavě, až jednu z nás, Italku Silviu, rozpláčou. „Bojoval tady i můj děda. Staral se o osly a pak nám vyprávěl, jak bylo zlé, když jim neměl dát co žrát, vadilo mu to víc, než když sám neměl co do úst. Vyprávěl nám o té strašné zimě, hladu a smrti všude kolem.“

Ostatky mnohých padlých v bitvě u Caporetta, ale nejen jejich, jsou uloženy v památníku Redipuglia na západní straně hory Sei Busi. V roce 1938 jej slavnostně otevíral král Viktor Emanuel III. – a s ním i Mussolini, který na italské frontě také sám bojoval až do svého zranění. Spočívají tu kosti sta tisíce mrtvých vojáků. Přesně 100 187. Jen 39 857 z nich má jméno. Další mrtví spočívají v Ossario di Oslavia, v Logu pod Mangartom, Bovci…

Interiér vojenského hřbitova (Sacrario Militare di Oslavia) se jmény padlých . Foto: Luigi Vitale

Interiér vojenského hřbitova (Sacrario Militare di Oslavia) se jmény padlých . Foto: Luigi Vitale

Redipuglia, největší památník obětem na italské frontě. Foto: Autorka

Redipuglia, největší památník obětem na italské frontě. Foto: Autorka

Redipuglia je největším památníkem obětem 1. světové války na území Itálie. Monumentální stavba je metaforou dobytí hor, každý schod na obřím schodišti prý má oslavovat ty, kteří šli osvobodit horu. Na jejím vrcholu čnějí tři kříže. Jako v Golgotě.

Z Alp k Jaderskému moři

První části značené Cesty míru, která mapuje stopy a vzdává hold padlým 1. světové války v údolí řeky Soči a dál, byly propojeny v roce 2007. Stezka začíná u vchodu do štol v Logu pod Mangartem a končí v muzeu pod širým nebem v Mengore nedaleko Mostu na Soče. Buduje se ale dál – úplná Cesta míru úplná povede z Alp až k Jaderskému moři. V dubnu 2015 ji mají slavnostně otevřít prezidenti Slovinska a Itálie. A určitě nebudou chybět ani Češi, Maďaři, Poláci a Rakušané.

Titulní foto: Redipuglia, největší památník obětem 1. světové války na území Itálie. Foto: Luigi Vitale

Další články tématu

Print Friendly