Přistání Američanů na Měsíci před 45 lety, to byla sláva. Dnes, po odpískání raketoplánů, se musí astronauté na Mezinárodní kosmickou stanici vozit ruskou raketou. Zaostávají Spojené státy ve vesmíru? Na tuto otázku hledá odpověď publicista Jan Jandourek.

Když Američané v roce 2011 po 135 startech odstavili raketoplány, ocitli se bez vlastní pilotované kosmické lodi. Na první pohled to teď vypadá jako v době Sputniku a Gagarina, Rusové mají zase navrch. Na konto americké astronautiky se proto objevují už nějakou dobu poněkud posměšné komentáře. Laické, často bizarní názory, ale možná vyjadřují obecný pocit, že Američané udělali něco špatně. Za všechny jeden příspěvek na iDnes.cz: „Ano, Rusové jdou jinou cestou než amíci, ale to se ví už staletí, že ruská jednoduchost v sobě nese genialitu, tam, kde Američané nasazují složitou elektroniku, tam Rusové nasazují kladivo, je to primitivní, ale velmi účinné, tam kde Američané nasadí klidně milion dolarů, musí Rusům stačit tisíc…“

Oběť inovace

Američané, zdá se, jsou opravdu „obětí“ neustálých inovací. Zatímco Rusové dělají od padesátých let prakticky pořád totéž. Program NASA postupně vyvinul kosmické lodě Mercury, Gemini, Apollo a raketoplán Space Shuttle. Sovětský svaz jenom Vostok a Sojuz a pak raketoplán Buran, který si zaletěl jen jednou, a to bez lidí. Voschod, který se proslavil, když z něj v roce 1965 poprvé vystoupil člověk do volného vesmírného prostoru (Alexej Leonov), byl jen upravený Vostok a letěl pouze dvakrát.

Sovětský svaz nikdy nesestavil použitelný nosič a pilotovaný lunární program nakonec v SSSR vzdali.

Rusové samozřejmě své Sojuzy také inovují, ale v principu je to pořád tentýž stroj. Nosnou raketu R-7 vymyslel Sergej Koroljov už v době Sputniku, od té doby se stále používá. Je to vlastně jakási stavebnice, která přežila díky své univerzálnosti, tak jako tank T-34 byl úspěšný na bojišti. Původně byl Sojuz zamýšlen pro lety k Měsíci, ale Sovětský svaz nikdy nesestavil použitelný nosič a pilotovaný lunární program nakonec v SSSR vzdali. Pod záminkou, že se chtějí věnovat orbitálním stanicím. Těm se sice věnovali, ale krom vědy šlo zřejmě také o vojenské cíle. (I Američané využívali raketoplán pro vojenské projekty, především vynášení špionážních družic.)

Sojuz TMA-7 se přibližuje k Mezinárodní kosmické stanici

Sojuz TMA-7 se přibližuje k Mezinárodní kosmické stanici. Foto: NASA

Když se objevil nápad využít vylepšený Sojuz ke komerčním letům k Měsíci, přišla s tím americká společnost Space Adventures. Firma orientovaná na vesmírnou turistiku uspořádala už sedm letů platících soukromníků na mezinárodní vesmírnou stanici ISS. Dva zájemci již prý složili zálohu na turistický oblet Měsíce, k jehož uskutečnění chce Space Adventures využít ve spolupráci s Ruskem právě opět Sojuz. (Bude to sice pěkně drahé, ale zřejmě se na planetě vždycky najde někdo, kdo za životní zážitek „vesmírnou“ sumu zaplatí.)

Americký přístup je prostě jiný. Je inovativní, v určitém slova smyslu pionýrský a kolumbovský. Přináší nová řešení, nehledě na určitou míru nejistoty a riziko. Stále nové cíle, nové rakety, raketoplány. A kosmodrom na Floridě. Odpovídá sice místu, které ve svém románu o letu na Měsíc předpověděl už Jules Verne, a vzhledem k blízkosti rovníku mohou nosné rakety díky otáčení Země vynést větší náklad, ale Američané se tím pádem museli rozhodnout pro přistávání kosmických lodí do moře a ne ve stepi, jak to činí Rusové. (Vyhořelé první stupně ani návratové moduly nemohly dopadat do hustě zabydlených oblastí USA.) Ale i za to se platí. Od počátku pilotovaných letů Američanům pořád komplikovaly život rozmary oceánského počasí, musely se kvůli tomu pořád odkládat starty. A udržovat kvůli přistání posádky na moři flotilu lodí bylo také pěkně nákladné.

Jedničky v sondách

U pilotovaných letů teď tedy mají Američané „mezeru“, ale co se týče vysílání sond do vesmíru, tam je jejich prvenství jednoznačné: Sondy Pioneer, Voyager, New Horizons… Pioneer 10 (startoval 1972, následujícího roku dorazil k Jupiteru) nyní míří za hranice sluneční soustavy. Identické dvojče Pioneer 11 (start 1973) doletěl v roce 1979 jako první lidský výtvor k  Saturnu a dnes už je za oběžnou drahou trpasličí planety Pluto. Nejvzdálenější sonda Voyager (vypuštěná v roce 1977) se loni dostala až za hranice heliosféry. New Horizons má právě za rok dorazit k Plutu.

Plaketa s informacemi pro mimozemšťany. Zdroj: NASA

Plaketa s informacemi pro mimozemšťany, kterou do vesmíru nesou sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 . Zdroj: NASA

A fenomenální průzkum Marsu pomocí pojízdných robotů. I tady byli Američané mnohem úspěšnější. Sověti je překonali pouze v jednom bodu: jejich sonda Mars 3 dosedla měkce na povrch rudé planety v roce 1972 jako první.

Byť samozřejmě i Američané mají na kontě řadu neúspěchů, kolik sond Rusové ztratili ještě před opuštěním oběžné dráhy, kolikrát přišli o spojení, to by bylo dlouhé počítání.

Kde jsou tedy ve skutečnosti Rusové? Převahu mají dnes v tom, že pronajímají místa v Sojuzech Američanům a dalším lidem za desítky milionů dolarů. Ano, NASA přišla o dva raketoplány a na jejich palubě zahynulo čtrnáct lidí. Ale dvě havárie má na kontě i starý, spolehlivý Sojuz. Raketoplány ale byly jedny z nejsložitějších strojů lidské historie. Dražší, nebezpečnější, než se myslelo. Bez nich by však Hubbleův teleskop nebo stanice ISS na oběžné dráze nepracovaly.

Soukromý vesmír

Spojené státy jsou jednoznačně napřed i v komerčních projektech dobývání vesmíru. Dopravní loď Dragon společnosti SpaceX už předvedla svou funkčnost a od roku 2012 dopravuje náklad na ISS.

Šéf společnosti (a také Tesla Motors), miliardář Elon Musk nedávno představil vesmírné plavidlo Dragon V2, které by mohlo dopravit sedm lidí do vesmíru na oběžnou dráhu a pak se s nimi vrátit a být opět připraveno ke startu.

Hlavní výhodou lodi má být vícenásobné využití. Ambice tvůrců jsou velké. Elon Musk plánuje první lety na rok 2016. „Budeme moci přistát kdekoliv na Zemi s přesností vrtulníku. Něco takového by mělo dokázat každé moderní vesmírné plavidlo,“ cituje jej server defenstech.org. Dragon V2 je vybavena brzdnými motory a výsuvnými nohami, díky čemuž by měla loď bezpečně přistát na souši a později by ji mělo být možné opět znovu vyslat na oběžnou dráhu.

Plavidlo Dragon V2 by mohlo dopravit sedm lidí do vesmíru na oběžnou dráhu a pak se s nimi vrátit a být opět připraveno ke startu.

Schopnost vzlétat do vesmíru opakovaně je pro cenu jednoho letu podstatná. Raketa Falcon 9, která vynáší kabiny Dragon, stojí 54 milionů dolarů (zhruba 1,1 miliardy korun), palivo přijde na 200 tisíc dolarů (4 miliony korun).

„Kdyby se podařilo vymyslet, jak rakety používat znovu a znovu jako letadla, cena cesty do vesmíru by se markantně snížila,“ dodává Musk.

SpaceX je jednou ze tří soukromých společností, které dotuje NASA. Cíl je jasný – získat znovu kosmické lodě, schopné dopravit astronauty na ISS a vrátit je zase zpět. Už aby to bylo.

Rusko začátkem května oznámilo, že neprodlouží využívání ISS po roce 2020, jak USA požadovaly. Jednostranné ukončení provozu představuje problém. Ruská část kosmické stanice je sice závislá na amerických solárních panelech, síti komunikačních satelitů a Rusové někdy využívají služeb řídícího střediska NASA v Houstonu,  ale americká část stanice bez ruské rozhodně fungovat nemůže. Takže ruská stopka by i pro Američany znamenala konec provozu stanice. Nakonec by jim to mohlo ulevit, mohli by se celého programu ISS zbavit a uvolněné peníze věnovat na další projekty.

Raketoplán Discovery se přibližuje k mezinárodní kosmické stanici

Raketoplán Discovery se přibližuje k mezinárodní kosmické stanici. Foto: NASA

Kam zamíří další investice

Američané mířili ještě nedávno znovu na Měsíc a konečně také s lidskou posádkou na Mars, jenže ambice, které pocházely od Ronalda Reagana a pokračovaly se jménem George W. Bushe, zmrazil v roce 2010 zatím poslední prezident Barack Obama.

Tohle se nestalo poprvé, i program Apollo dostal v sedmdesátých letech „stopku“. Tehdy Američané zkrátili z finančních důvodů lunární lety o tři výpravy (politicky už nebyly cesty na Měsíc tak zajímavé). Uskutečnili pak v letech 1973–1974 tři výpravy na orbitální stanici Skylab, kterou se značnou dávkou improvizace vyrobili ze stupně nosné rakety Saturn. Využili přitom lodě Apollo a další zbylou techniku plánovanou původně pro měsíční projekt.

Nyní Obama zarazil projekt Constellation, jehož cílem bylo vyvinout novou generaci kosmických dopravních strojů i pro cesty na Měsíc a Mars. Projekt zahrnoval vývoj lodi Orion, nosných raket Ares I a Ares V, lunárního výsadkového modulu a kosmického tahače EDS (Earth Departure Stage). Ze všech plánů zbyla jen pilotovaná loď Orion jakožto víceúčelová pilotovaná loď MPCV, jinak záchranná lodi pro posádku ISS.

Orion, víceúčelová pilotovaná loď má sloužit jako záchranná loď pro posádku ISS, výhledově i pro výpravy k asteroidům či Marsu. Foto:NASA

Orion, víceúčelová pilotovaná loď, má sloužit jako záchranná loď pro posádku ISS, výhledově i pro výpravy k asteroidům či Marsu. Foto: NASA

Místo toho Obama začal mluvit o cestě lidí k asteroidu a jeho přesměrování (Asteroid Redirect Mission).  Otázka je, k čemu jsou na to potřeba astronauti a jak pro něco takového nadchnout veřejnost, míněno daňové poplatníky. Američané podpoří ideál, jakým byl v 60. letech program Apollo. Nebo by to musel být asteroid ze vzácných kovů, využitelný ekonomicky, či životu nebezpečný, pokud by spadl na Zemi. Jenže nic takového nehrozí. Poslední zprávy však hovoří o tom, že Obamova administrativa se vrací alespoň k myšlence cesty na Měsíc.

Věc prestiže

Soupeření Američanů se Sověty ohledně letu na Měsíc bylo podobné světovému mistrovství v hokeji či fotbalu. Nemusí to být zrovna moc důležité pro momentální život, ale lidé vášnivě fandí své zemi. Pochopitelně, vedlejším produktem letů na Měsíc byly teflonové pánve, suché zipy, komunikační družice, co přenášejí olympiády, naše stolní počítače a nové poznatky ohledně lidské biologie. To ovšem lidé bezprostředně nevnímají. Na fotbal se také nedívají kvůli tomu, že jistě rozvinul poznatky ohledně potravinových doplňků.

Pouze za iráckou válku vydaly USA přes 800 miliard dolarů v dnešní měně. Za tyhle peníze bychom mohli létat sluneční soustavou sem a tam.

Kolik by ale stály nové kolumbovské výpravy? Pavel Jégl nabízí na serveru Finmag zajímavá srovnání: Vědecká konference pořádaná NASA letos v dubnu odhadla cenu za jeden pilotovaný let na Mars a přípravu celého projektu na 80 až 100 miliard dolarů. To je překvapivě nízká částka v porovnání s programem Apollo, který přivedl Američany na Měsíc. Program Apollo stál celkem 25,4 miliardy dolarů. Američané během něj šestkrát vystoupili na Měsíc. Částka zahrnuje zejména konstrukci i výrobu raket a vesmírných lodí, motorů, zabezpečení letů a platy tisíců zaměstnanců. Pokud počítáme pouze projekt a přistání prvních astronautů na Měsíci v roce 1969, vychází náklady na 23 miliard. Od té doby dolar značně ztratil hodnotu. Inflace od roku 1966 (rok největších investic do programu Apollo) obnáší 631 procent. „Dnes by program Apollo s jedním letem na Měsíc stál asi 168 miliard dolarů. V tomto srovnání vychází marsovská expedice neskutečně levně,“ dodává Jégl.

Jen pro srovnání, pouze za iráckou válku vydaly USA přes 800 miliard dolarů v dnešní měně. Za tyhle peníze bychom mohli létat sluneční soustavou sem a tam. Ale bez ohledu na ideologie, už v šedesátých letech se psalo, že let na Měsíc stojí tolik, co vydají Američané na kosmetiku za rok. Všechno je otázka priorit.

Další hráči

V astronautice se děje poslední dobou stále něco nového. Rusko hodlá zkoumat Mars a Měsíc „ruku v ruce“ s Čínou, prohlásil 30. června místopředseda ruské vlády Dmitrij Rogozin na výstavě První rusko-čínské EXPO. V Rusku teď prý probíhá hluboká reforma raketového kosmického odvětví, která má odstranit zaostávání za technologickým pokrokem.

Je co reformovat, naposledy letos v květnu havarovala nosná raketa Proton-M, při pádu Rusko přišlo o svou nejvýkonnější spojovací družici. Ve stanoveném termínu se neuskutečnil ani první zkušební start nejnovější ekologicky čisté ruské nosné rakety Angara. Příčinou prý byl vadný ventil.

Po oznámení plánů USA a Ruska na pilotovaný průzkum nejbližších planet vyhlásila svůj záměr postavit na Měsíci základnu i Čína. Na konferenci Mezinárodní vesmírné společnosti koncem června v Pekingu představil projekt dobytí vesmíru také čínský akademik Ou-jang C´-jüan. Hovořil o plánech vypustit do konce roku 2014 měsíční sondu Čchang. Své tajkonauty by Čína chtěla na Měsíc vyslat v roce 2017 a do budoucna tam hodlá postavit základnu.

O slovo se přihlásila také Indie, která s Čínou zjevně soupeří. Z indického kosmodromu Satiš Davan odstartovala loni v listopadu sonda určená ke zkoumání atmosféry Marsu, letos v lednu Indie vyslala první raketu s pokročilým pohonným systémem na kryogenické palivo vlastní výroby. Za tři roky tato země plánuje, podobně jako Japonsko, vypravit družici na oběžnou dráhu Měsíce a na jeho povrch také vozítko.

A Evropská kosmická agentura plánuje v roce 2018 vyslat robota a o šest let později lidi. Jak je ale běžné, termíny se již jednou posunuly, takže kdy se mise uskuteční, je ve hvězdách.

Americký létající talíř. Foto: NASA

Americký „létající talíř“, neboli nový přistávací modul pro let na Mars. Foto: NASA

Američané mezitím vyzkoušeli „létající talíř“. Tak média nazvala nový přistávací nadzvukový modul Low-Density Supersonic Decelerator (LDSD) pro let na Mars. NASA provedla 28. června jeho úspěšnou zkoušku. Test zařízení, které by mělo být schopno dopravovat na sousední planetu těžké náklady a později i astronauty, trval zhruba 2,5 hodiny. Nejdříve vynesl do atmosféry balón naplněný heliem. Po dosažení výšky 37 kilometrů nad Tichým oceánem opět padal dolů. Pak se zažehly raketové motory, které zařízení vynesly rychlostí čtyřnásobně překračující rychlost zvuku do výšky 55 kilometrů. Nakonec se měl „talíř“ na padáku snést dolů. Tato část zkoušky se nepovedla, protože se padák úplně neotevřel, celkově se ale test považuje za úspěšný.

Abychom se vrátili k úvodní otázce, kdo tady vlastně zaostává: USA neprohrávají ve vesmíru proto, že si teď pro své astronauty musí platit místa v ruských Sojuzech. Neprohrávají vůbec. Mají, pokud jde o pilotované lety, svou tradiční mezifázi nabírání dechu. V tom ostatním jsou pořád na špičce. Nové kosmické velmoci, zvláště Čína a Evropa, se ale hlásí ambiciózně o slovo.

 

Titulní snímek:  Buzz Aldrin vzdává poctu americké vlajce na Měsíci.  Zdroj: NASA

 

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Jan Jandourek

Jan Jandourek

Pochází z východních Čech, konkrétně Nového Města nad Metují. Narodil se roku 1965, studoval teologii a sociologii, působil jako duchovní, redaktor, přednášející sociologie a moderní literatury. Zajímá se o to, kde to ve společnosti drhne a proč. Do povšimnutelných medií píše a mluví od roku 1991. Pracoval v Českém týdeníku, MF DNES a tč. v Reflexu. Věří své rodině, taky v Boha, nesmrtelnost lidské duše a v liberální demokracii.

  • Brin2

    Díky za komentář, je to zajímavé a naprosto to souzní s mými názory.

  • Tomáš Kohout

    Vzal jste si docela velké sousto, porovnat kosmické soupeření z hlediska
    historie i nových plánů. Shrnout celou složitou problematiku do jednoho
    článku se Vám relativně povedlo a je jasné, že jste nemohl jít moc do
    hloubky, protože by celý článek neúměrně nabobtnal. Ovšem některé věci
    nejsou popsány úplně šťastně: například proč přistávali Američané na
    vodu, jak to bude s lety Američanů k Měsíci, turistické lety Sojuzem k
    Měsíci nebo odklad startu Angary.

  • sadfsaf

    moc hezky clanek pana sociologa o tajich vesmiru. Dokonale ideove zapadajici do probihajici protiruske masaze. Jen nejak nevidim zminku o tom, ze USA vesmirny program presmerovalo z civilniho NASA pod ciste vojenskou DARPu – Pentagon. Stejne tak nevidim zminku o tom, ze posledni raketoplan, ciste vojenskeho zamereni, je na orbite cca 550 dni v kuse a nikdo nevi, co tam dela a Pentagon to nehodla sdelovat ani svym koalicnim partnerum.

    Ale v pohode, zaplaceno autor dostal za jasnou objednavku, tu splnil, tak to ma byt.

    A priste se muze vrhnout treba na detailne profesionalni clanek o transplantacich srdce. Pro tak inteligentniho a napric obory hluboce vzdelaneho autora to nebude jiste nejmensi problem