V devatenáctém století vzniklo v rámci euroamerické civilizace několik představ o tom, jak by měla vypadat osoba, která se vymyká z trochu neurčitého pojmu „slušný člověk“. Řekněme to jinak. Poznáme na první nebo i druhý pohled toho, kdo je schopen zabít, krást, cizoložit a lhát?

Představa vzhledu zloducha byla do značné míry ovlivněna výtvarným uměním (pokřivená postava Jidáše) i literaturou (Coriolanus) a proto se zpočátku odborný pohled na tělesné vyjádření charakteru a dědičných sklonů osobnosti nevyhnul předpojatostem.

Hledají se sociální i genetické odchylky, které by mohly pomoci s vysvětlením, proč se někteří lidé nezastaví ani před úmyslným zabitím.

Podle nosa poznáš kosa

Zakladatel frenologie (teorie usuzující na psychické vlastnosti člověka z tvaru jeho lebky), respektive kraniologie (disciplina zabývající se zkoumáním a popisem lebek) a kranioskopie (zkoumání lebky popisnými způsoby), rakouský lékař, anatom a patolog Franz-Joseph Gall (1758–1828) označil na povrchu mozku kolem 26 míst odpovídajících různým orgánům a vlohám. Například základními vlohami, které měly mít své oblasti v mozku, byla prý vůle, paměť, intelekt, morálka, odvaha a náboženské cítění. Tuto představu podpořil objev řečové oblasti francouzským chirurgem Pierrem Paulem Brocou v roce 1861.

Frenologické schéma v Lidové encyclopedii všeobecného vědění (1883). Licence: Public Domain

Frenologická mapa lebky v Lidové encyclopedii všeobecného vědění z roku 1883. Licence: Public Domain

Následoval úpadek. Tvrzení, že vnější tvar lebky souvisí s topografií mozku, odborníci odmítli jako nevědeckou koncepci (v německých státech, včetně Pruska, byla císařským patentem zakázána už roku 1802). Přesto však Gallovy teorie o rozdělení funkcí šedé hmoty mozkové a bílé hmoty mozkové i koncepci funkční specializace jednotlivých oblastí mozku převzala a rozvinula do jisté míry i moderní neurologie. Víme například, že schopnost vědomého vybavování informací, faktů, údajů a událostí z minulosti (explicitní a deklarativní paměť) je lokalizována v hippokampu, nebo že v tzv. cingulární kůře máme různě dlouhé dopaminové D4 receptory, které ladí naši osobnost buď spíše jako konzervativní (krátké varianty D4), nebo na odvážnější a liberální strunu (dlouhé varianty D4, Vesmír 92, 136, 2013/3).

Kde se bere agresivita

Pokud jde o agresivitu, v rámci ze země se zvedající znovuvzkříšené buněčné a molekulární „frenologie“ se hledají nejen sociální, ale i genetické odchylky a jejich viditelné projevy v mozkové tkáni. Ty by mohly pomoci s vysvětlením, proč se někteří lidé nezastaví před ničím, ani před úmyslným zabitím. Samozřejmě je tu i vliv hormonální. Vyšší agresivita především mužů, kteří se dopouštějí až 90 % vražd, se připisuje vyšší hladině, respektive vyššímu rozkolísání testosteronu, i když se pořádně neví, jestli primární je vyšší testosteron, nebo agresivita, která ho zvyšuje. Nižší kriminalita v Asii dává zřejmě zapravdu první možnosti.

Statistika - četnost trestných činů v ČR (zdroj: Vězeňská služba ČR) Statistika - podíl vězňů na populaci - svet (zdroj: Vězeňská služba ČR) Statistika - počet vězňů svět (zdroj: Vězeňská služba ČR)

Pozadu ale nezůstávají ani geny spojené s agresivitou jaksi přímo. V roce 2007 soud v italském Terstu přihlédl k DNA pachatele a zmírnil trest za vraždu. Podle genetiků z Pisy a Padovy byl provinilý Alžířan nositelem nepříznivých variant pěti genů spojovaných s agresivním chováním, včetně genu MAOA, který reguluje tvorbu několika neuropřenašečů, hlavně serotoninu a dopaminu v oblastech štěstí a odměny. Současný stav genetiky agrese popisují různé přehledné články a analýzy publikovaných prací, tzv. metastudie (např. letošní článek Vassose a spol., Molecular Psychiatry, duben 2014).

Plaz v mužském mozku

Vraťmě se ale k souvislosti tvarů lebky s agresivitou. Ottův slovník naučný před sto lety uváděl: „Gall přirovnával lebky zvířat s lebkami lidí normálních i duševně chorých, bera za základ svého přirovnávání vždycky určitou vynikající duševní vlastnost nebo povahovou stránku. Lebky šelem, přirovnávané k lebkám vrahů, pomohly mu vypátrati sídlo vraždivosti ve vypuklině lbi nad uchem, kterážto vybočenina scházela mírumilovným přežvýkavcům…“ Frenologové studovali jak celkovou velikost a tvar lebky, ale především její povrch, různé hrbolky a jamky nebo zdrsnění a z toho usuzovali na uvnitř mozku uložené sklony a schopnosti. Samozřejmě že to se skutečnou vědou nemělo nic společného a šlo o typickou pseudovědu s nereprodukovatelnými výsledky.

Morfologické, tvarové odchylky od normy nemusíme dnes jen měřit hmatem nebo pravítkem na povrchu lebky. Sama hmotná podstata našich psychických schopností, mozková tkáň, může být bez poškození studována některou z dostupných zobrazovacích metod. Lze třebas měřit spotřebu kyslíku nebo glukózy v různých oblastech mozku a tím i rychlost metabolizmu, na kterém závisí momentální i dlouhodobá výkonnost. Tak se například ukázalo, že v průměru mají muži více prokrveny a tudíž v neustálé činnosti ty oblasti mozku, které máme podobné plazům a ptákům (tzv. mozkový kmen a staré části mozkové kůry), kde jsou také okruhy spojené s agresivitou. Ženy mají více prokrveny typicky lidské oblasti asociativní kůry předního mozku. A zdá se, že přední mozek dobře využívají pro kognitivní a komunikativní funkce, i když se nám to (tedy nám mužům) někdy tak nemusí jevit. Jde o vnímání a jednání ve světě kolem nás, rozpoznávání, pamatování, učení, stejně jako pozornost a řečové funkce.

Mladí vrazi pod přístroji

Jednu z těchto zobrazovacích metod – magnetickou rezonanci (MRI) – použili neurofyziologové z amerického Albuquerque ke studiu objemu šedé kůry u odsouzených mladých vrahů (L. M. Cope a spol., Neuroimage Clinical). Tato 2-5 mm silná vrstva neuronů a jejich krátkých spojů o ploše 0,25 m2, která pokrývá naši největší, doslova přerostlou, oblast předního mozku, se postupně s věkem ztenčuje a v příslušných oblastech klesá výkon. Tomuto objemovému poklesu a zeslábnutí rozpoznávacích funkcí se dá údajně bránit mozkovým tréninkem nebo meditací a naopak úbytek šedých buněk mozkových (jak neurony nazýval detektiv Poirot) urychlit třebas kouřením tabáku nebo v mládí marihuany.

Mapa počtu vražd na 100 000 obyvatel v roce 2011, zdroj: Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), licence CC BY-SA 3.0

Mapa počtu vražd na 100 000 obyvatel v roce 2011, zdroj: Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), licence CC BY-SA 3.0

Nicméně hlavním cílem zmíněné studie bylo zjistit, jak se u mladistvých odsouzenců za vraždu některé části kůry předního mozku liší od jiných přestupníků, kteří „sedí“ za jiné než násilné chování nebo od nevinných osob, které nebyly dosud trestány.

Mladí násilníci mezi 12–18 lety byli vybráni proto, že se v této době přestavuje osobnost člověka a mění se funkce mozku a většiny žláz s vnitřní sekrecí. Často se náctiletí chovají asociálně, ale postupně dospějí a jejich mozky začnou pracovat víceméně normálně. U některých ale asociální chování přežije pubertu a je zdrojem celoživotních problémů. Proto by se podle autorů studie poznatky z tohoto věkového období daly použít pro eventuální prevenci závažné násilné kriminality. Nejde jen o ztrátu životů v důsledku nezvládnutelného afektu nebo při plánovaném násilném řešení problémů, ale i o komerční hledisko. Američané mají spočteno, že dopadení, vyšetření, odsouzení a uvěznění jednoho pachatele stojí poplatníky v USA v průměru víc než 17 milionů dolarů. Jen v roce 2011 přitom šlo dohromady o 250 miliard dolarů.

Mozek vrahů lze poznat

Oproti předchozím studiím, které u agresivních mladíků poukazovaly na ztenčenou kůru levé amygdaly (strach, bolest a radost) a ve vnořené části kůry (insule), autoři zpřesnili měření použitím poměrně nového způsobu objemové voxelové snímací a zobrazovací techniky. Při ní se neměří jen dvourozměrný obraz (rozlišení ve 2D pixelech) a „tloušťka“ mozkových struktur, jak to vidíme na běžných obrazech počítačového tomografu (CT), ale získávají se pomocí magnetické rezonance objemové 3D údaje (rozlišení ve 3D voxelech) o různých oblastech mozkové kůry. Současně autoři vytvořili model, který každý další posuzovaný mozek zařadil do skupiny s vysokým rizikem násilného chování, nebo do běžné populace.

Základním zjištěním bylo, že tato 20členná skupina mladistvých, kteří se dopustili vraždy, má jiné rozložení objemu kůry v některých oblastech, než mají ostatní kontrolní skupiny mladistvých delikventů, kteří nespáchali vraždu nebo osoby, které neprovedly žádný kriminální čin. Pachatelé vražd měli skutečně významný pokles objemu šedé hmoty v mediální (střední) a laterální (boční) oblasti spánkových laloků, včetně hipokampu (deklarativní, explicitní paměť) a zadní insule (propojování a význam informací). Připomeňme, že oblasti spánkového laloku se účastní emočního zpracování sluchových a jiných smyslových vjemů. Po získání základního profilu změn u odsouzených pro vraždu byli autoři studie schopni určit s 81 % mírou pravděpodobnosti, jestli nově proměřený mozek patří do rizikové nebo normální skupiny.

Mozky mladých mužů, zobrazené magnetickou rezonancí. Vlevo mozek vojáka, vězněného za nenásilný trestný čin, uprostřed mozek mladého vraha a vpravo zdravého jedince. (autoři: L.M. Cope a kol., licence CC BY-NC-ND)

Mozky mladých mužů, zobrazené magnetickou rezonancí. Vlevo mozek vojáka, vězněného za nenásilný trestný čin, uprostřed mozek mladého vraha a vpravo dosud netrestaného zdravého jedince. (autoři: L. M. Cope a kol., licence CC BY-NC-ND)

Jak „vyléčit“ vrahy

Tato studie patří do oblasti snah vytvořit velkou databázi tzv. markerů, které označí pravděpodobné odchylky od normálního fyziologického stavu, jakýchsi značek kvality či naopak nekvality na úrovni buněčné nebo orgánové. Hledáme třeba rizikové markery pro vznik epilepsie, cukrovky a řady dalších nemocí s možným genetickým vkladem a už jich známe mnoho. V tomto případě by se mladí lidé s rizikem těžce násilného chování, kde by se jako marker použila síla mozkové kůry ve vybraných oblastech, mohli podrobit behaviorální (na chování zaměřené) nebo jiné terapii s cílem snížit pravděpodobnost těchto násilných trestných činů, nebo ideálně zabránit těmto zločinům vůbec.

Zatím jde o metodu náročnou a nákladnou na prostředky i čas. Ale určitě se v nedaleké budoucnosti najde pohodlnější technické nebo behaviorální řešení. Problém násilí, kterého je kolem nás stále víc, bychom mohli řešit preventivně a zabránit ztrátě cenných životů i nemalých hmotných prostředků.

Kdyby byl mezi námi starý pán, profesor Franz-Joseph Gall, jistě by ho potěšilo, jak se jeho představa konkrétních oblastí mozku pro pozitivní i negativní povahové rysy v podstatě naplňuje. Jen ty „frenologické“ nástroje se v rukou jeho dnešních pokračovatelů změnily z dotykových měřítek a šuplery na vysokofrekvenční magnetické pole a výkonné počítačové programy.

 

Úvodní ilustrace: SilverGryphon8, licence CC BY-SA 3.0

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Vyskočil

František Vyskočil

E-mail

Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSc., (*1941) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Ve Fyziologickém ústavu Akademie věd, se zabývá neurofyziologií a biofyzikou buněčných membrán. Objevil nekvantové uvolňování neuropřenašečů na synapsích savců. Je členem Učené společnosti ČR a The Physiological Society (Londýn a Cambridge). Na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a na Lékařské univerzitě v Kazani přednáší fyziologii živočichů a člověka. Články v tištěném Vesmíru.

  • František Vyskočil

    Poznámka autora

    Nebývá běžné, že první komentář v diskuzi napíše sám autor. Cítím ale potřebu zdůraznit, že název článku ani některé mezititulky neodrážejí v žádném případě názor, že lidé s poněkud
    odlišnou morfologickou stavbou mozku a určitou genetickou výbavou jsou automaticky předurčeni ke spáchání násilných činů spojených s úmrtím člověka. Jak ukázala diskuze ke zmírňujícímu rozsudku terstského soudu z r. 2007 na stránkách časopisu Nature a jinde, naprostá většina odborníků v neurovědách
    i právníků odmítla, že by měli být násilníci automaticky pardonováni na základě vrozených tělesných a genetických předpokladů. Lidé se nerodí dokonalí, ale s nejrůznějšími
    variantami genomu a tělesnými či duševními předpoklady, které mohou rozvíjet, jde-li o talent, nebo s nimi musí během života vědomě bojovat, jde-li o sklony k nemocem nebo k poškozujícímu
    jednání. Článek upozorňuje na možnost předcházet násilným skutkům analýzou stavby mozku a genomu za pomoci vědy do té doby, než se zdravotní, tj. také psychopatologické problémy vyřeší definitivní přestavbou našich mozků do podoby člověka moudrého, Homo sapiens sapiens, jak se sám nazval. Doufejme, že to bude brzy, dřív než se opět přeženou nad celým lidstvem dva ze čtyřech apokalyptických jezdců na ohnivém a plavém koni (z knihy Zjevení ap. Jana, kapitola 6), jejichž jméno je smrt.