Knihy mají moc rozhodovat o životních osudech. Něco o tom vím. Nebýt knihy Otakara Štěrby Pramen života (Panorama, 1986), neobracel bych v dětství kameny na dně potoka v touze spatřit blešivce nebo ploštěnku. A nešel bych studovat hydrobiologii. Přestože se jí neživím, můj život by bez ní nabral zcela jiný směr. Ale toto není můj příběh…

Profesor Otakar Štěrba (* 1933) vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci založil katedru ekologie a zavedl odborné studium Ochrana životního prostředí, které převzaly všechny přírodovědecké fakulty České republiky. Kromě toho je to i horolezec, vodák a cestovatel, účastnil se mnoha prvosjezdů asijských řek a horolezeckých expedic.

V rámci tematického speciálu věnovaného vodě přinášíme ukázku z Pramene života: podivuhodný příběh jednoho znovunalezeného korýše. V letním dvojčísle časopisu Vesmír navíc najdete rozhovor Stanislava Vaňka s Otakarem Štěrbou. Ukázku z něj můžete rozkliknout níže:

Říční krajina – ukázka rozhovoru z letního dvojčísla

Pokud by naše řeky dobře fungovaly, přinášely by stovky miliard ročně, což je neuvěřitelné číslo. Jak se k němu dospělo?

Říční krajina, stejně jako každá jiná krajina, má svoje funkce a svoje ekosystémové služby. Probíhají samy od sebe, je to přírodní děj, přesněji velmi složitý systém mnoha současně probíhajících dějů. Těchto služeb jsme rozlišili zhruba 20 až 25, ale jsou určitě ještě další, o kterých nevíme. Bez těchto procesů, dějů, systémů, služeb a funkcí nemůže existovat život na naší planetě v dnešní podobě. S tím se nedá nic dělat. Proto tvrdíme, že říční krajina je ze všech typů pozemských krajin nejdůležitější. Ani s tím se nedá nic dělat, bez vody nemůžeme žit a voda koluje v podstatné části pravě a pouze v těchto říčních krajinách. Tyto funkce se v posledních desetiletích snaží různí badatele oceňovat. Domlouvat se s ekonomy či s politiky ekologickou řečí je beznadějné, proto se snažíme převádět některá fakta do řeči ekonomické – vyjadřovat je finančně. Různými metodami jsme ocenili funkce říční krajiny a došli jsme k určitým číslům. A známe plochu a podobu říčních krajin celé republiky – stejným úkolem se zabývaly mnohé jiné skupiny (například američtí ekonomové a ekologové kolem R. Costanzy). Výsledkem těchto studií jsou velká čísla pohybující se v České republice v řádech stovek miliard ročně. A naopak: protože dnes věrohodně víme, jak jsou naše říční krajiny narušeny, můžeme odhadnout ztráty, které tak vznikají. Podle našich výpočtů tyto ztráty dosahuji 200–300 miliard korun ročně. O tyto peníze náš stát přichází…

Jinými slovy – je to národní poklad, míra blahobytu, končící na smetišti.

Když jsme se dopátrali těchto výsledků, mnohokrát jsem s nimi zašel za nejrůznějšími politiky různých parlamentů, za vodohospodáři, ministry. Vždycky říkali: „To je prima, tolik peněz, jejda, to mě zajímá.“ Jejich zájem však během několika minut, hodin až dnů odezníval, až odezněl úplně, když zjistili, že z toho neplynou přímé peníze, které by mohli ukázat, ani žádný politický kapitál.

Celý rozhovor zde

Prof. Otakar Štěrba.

Prof. Otakar Štěrba. Foto: Stanislav Vaněk

Ukázka z knihy Pramen života

Profesor Vejdovský byl mimořádnou osobností české i světové vědy (kromě jiného objevil buněčné cytocentrum, což je objev základního významu) a proslavil se také tím, že v osmdesátých letech minulého století provedl zevrubný průzkum pražských studní. Ve studni na dvoře dnešního ministerstva školství v Karmelitské ulici nalezl dne 7. prosince 1882 dva jedince pozoruhodného korýše, kterého popsal pod jménem Bathynella natans.

Ústrojnost milimetrového tvora byla tak mimořádná, že ani Vejdovský, ani jiní světoví zoologové té doby nebyli schopni přiřadit bathynellu k nějaké známé skupině. Jasné bylo pouze to, že jde o korýše archaického, o jakousi živou fosilii. (Vznik skupiny, kam patří i dnešní Bathynella natans, je odhadován na 400 milionů let.)

Bathynella se brzo stala nejenom vědeckou záhadou, ale kupodivu také předmětem zájmu široké veřejnosti a byla příčinou společensko-vědecké aféry, jaká se hned tak nevidí. Vejdovského odpůrci začali totiž roztrušovat, že žádné takové zvíře neexistuje, že si ho Vejdovský prostě vymyslel. Svízel spočívala v tom, že jeden exemplář byl zničen při preparaci a druhý, který byl zalit na běžném podložním sklíčku do kanadského balzámu, nemohl Vejdovský najít. Ostudná historka české vědy vyvrcholila vydáním smutečního parte o úmrtí a pohřbu bathynelly, jehož autory byli zoolog MUDr. Babor a botanik K. Polák. Po několika letech byl jediný preparát bathynelly nalezen, ale ani to Vejdovského nerehabilitovalo. Teprve po 33 letech byl záhadný korýš zjištěn znovu, ve Švýcarsku, a potom na několika jiných místech v Evropě i Asii, byl dokonaleji popsán a vědecky zařazen, nicméně stále zůstával vzácným a krajně populárním živočichem, po kterém se intenzivně pátralo. 1

Bathynella natans. Autor: Jan Dungel

Bathynella natans. Autor: Jan Dungel

V době, kdy jsem poprvé slyšel pohnutou historii bathynelly, žil v Brně profesor Karel Absolon, polyhistor, který pracoval v geografii, paleontologii i zoologii. Věděli jsme o něm, že tento nejlepší znalec Moravského krasu po bathynelle už desítky let pátrá ve vodách kolem Macochy, a dokonce se tehdy tvrdilo, že ji v jeskyních vzývá. Ona se však nezjevovala ani v Moravském krasu ani v pražských studnách včetně té původní z Karmelitské ulice.

Rozhodl jsem se, že budu sledovat studny v Brně. Neměl jsem na mysli nalézt bathynellu, to se mně zdálo nemožné, ale byl jsem zvědavý, jaké tam žiji buchanky a plazivky, ve kterých jsem se už trochu vyznal. Začal jsem studnou u bratrance v Brně-Černovicích. Bratranec Láďa sbíral motýly, takže byl biologií také postižený, a můj záměr nadšené schvaloval. Hned také donesl jakési lano, na jehož konec přivázal lať. Potom jsme odstranili betonový poklop, já si sedl na lať a bratranec mě začal spouštět dolů. Studna byla asi deset metrů hluboká. Když jsem dojel k vodě, planktonní síťkou jsem máchal tak, jako když se loví vodní blechy pro rybičky. Potom jsem ještě chvíli koukal po studni a nakonec vyzval bratrance, ať mě vytáhne. To už bylo horší, ale Láďa je silný chlap a držel se dobře. Když jsem byl takřka u něho, rozeznal jsem na jeho krku mocné žíly a potom krvavé opuchliny na rukách, kolem nichž měl omotané lano. Křičel, že mě asi pustí. To se mi vůbec nelíbilo a strašně jsem ho povzbuzoval. Chvílemi jsem šel dolů, potom zase nahoru, mrskal jsem sebou, bezmocně se natahoval po nedalekých skružích a přemýšlel, jak dlouho vydržím ve studni šlapat vodu. Nakonec jsem však byl vytažen (ó, jak já tehdy chválil bratrance Láďu!), a tak se dostaly na denní světlo moje první vědecké výdobytky z brněnských studní.

Později jsem odebral stovky vzorků, v některých studních jsem byl u vody, ale už nikdy jsem se nenechal dolů spustit na laně. To ovšem ten večer nebylo důležité. Obsah síťky jsme přendali do zavařovací láhve a s napětím se dívali, jestli tam něco plave. Neviděli jsme nic.

Na druhý den jsem vypumpoval asi pět studní v okolí rodného domku a nalezl v nich pro území naší republiky nový druh buchanky. Byl jsem tím nadšen a vrhl se na další studny. Asi po dvou týdnech jsem binokulární lupou prohlížel vodu ze studny v Řehořově ulici č. 32. Jako bílé tečky se v ní čile mrskaly malé buchanky, když tu přes zorné pole přejel klidně, takřka majestátně dlouhý a nohatý korýš. Byla to snad jenom vteřina, ale já ztuhl, protože to zvířátko vypadalo přesně jako obrázek bathynelly z Vejdovského prastaré monografie.

Vzal jsem pipetu a po chvíli se mi podařilo korýška nasát. Kapku jsem dal na podložní sklíčko, třesoucíma se rukama strčil pod mikroskop, ale nic tam nebylo. Zoufale jsem pátral ve vzorku až do večera, než nás vyhnali z fakulty, marně. Začal jsem chápat, jak asi bylo Vejdovskému, když nemohl najít jediný preparát své bathynelly. Pochopitelně jsem letěl do Řehořovy ulice a tam ničil pumpu nešťastných zahrádkářů dlouho do noci. Zdálo se mi, že těch podlouhlých tvorů je tam dost, ale rozhodnutí mělo padnout až na fakultě. Tu noc jsem příliš nespal.

Do mikroskopu jsem se díval nejméně deset minut, než se mně zdálo, že to budu schopen vyslovit normálním hlasem. „Franto,“ řekl jsem, „mám bathynellu.“

Dr. Kubíček, můj vynikající učitel a přítel, se vztyčil od svého mikroskopu, narovnal se v zádech a ironickým hlasem zaryčel:

„Chacha, ty máš bathynellu. Pusť mě k tomu!“

Přiložil oči k okulárům a byl dlouho ticho. Dokonce se mi zdálo, že v obličeji zelená.

Potom přivedl profesora Hraběte a také on dlouho mlčel, než řekl:

„Čort adin, je to bathynella. Chlape, kde jste ji vzal?“

Koktal jsem, že v Řehořově ulici, dívali jsme se střídavě, jak plave, a myslím, že jsme byli všichni vzrušení. Zajímavé, co všechno může člověka vzrušit. Rozhodující gól v brance soupeře, první seskok padákem, rozbiti atomu, žena, zvuk mistrovského nástroje, vysoká hra v loterii a neznámým vědcům v ošumělé pracovně stačí jakýsi korýšek. Ale právě tou pestrostí zájmů je lidský svět krásný.

 

 Titulní ilustrace: Bathynella natans.  Autor: Jan Dungel

Další články tématu

Print Friendly

Notes:

  1. Nařčení Vejdovského z podvodu se dnes zdá neuvěřitelné. Bylo samozřejmě trapné a nechci ho obhajovat, ale snad je vhodné připomenout, že tehdejší doba byla obdobím prudkých bojů o darwinismus a patřilo k nim i vyhledávání nových důkazů správnosti Darwinovy teorie o vzniku druhů přirozeným výběrem. Zvláště populární byly nálezy spojovacích článků překlenující nevysvětlitelné mezery vývojových linii. Tato snaha vedla některé vědce na scestí, neomluvitelné, ale často snad dobře myšlené. Tak jeden biolog slepil kus pavoučího těla s částí těla štíra a popsal senzační spojovací mezičlánek. Když byl vyzván, aby zvíře veřejně demonstroval, zapálil na zahradě besídku a řekl, že zvíře v ní lehlo popelem.