Neděle 28. června 1914 byl v Čechách den jako každý jiný. Nikdo nevěděl a vědět nemohl, že večer toho dne bude jiný než ráno, a že dny, týdny a roky, které Rakousko a Evropu čekají, budou zlé a krvavé.

Vzpomínám-li na své pocity ve chvíli, kdy jsem před přibližně třiceti lety stál na sarajevském nábřeží na místě, kde došlo k osudovému atentátu, vybavím si ani ne tak vnitřní pohnutí, jako spíš hluboký údiv při pohledu na podivně křiklavě žlutý nebo snad oranžový lak, kterým byly tehdy na chodníku vyznačeny stopy Gavrilo Principa v okamžiku, kdy střílel na automobil s následníkem trůnu.

Arcivévoda vychází ze sarajevské radnice, několik minut před atentátem (Zdroj Karl Tröstl, licence CC BY-SA 3.0)

Arcivévoda František Ferdinant s manželkou Žofií vycházejí ze sarajevské radnice, několik minut před atentátem. (Zdroj Karl Tröstl, licence CC BY-SA 3.0)

Dnes vím, že jsem měl myslet na konec dlouhého 19. století, na všechny mrtvé a raněné ve válce, která po atentátu následovala, na všechny změny, které měl do budoucna atentát vyvolat. Ale stejně dodnes vidím ty žluté šlépěje na chodníku.

Otazníky, které souvisí se sarajevským atentátem, byly samozřejmě předmětem četných rozprav a badatelského úsilí. Navíc lze očekávat, že blížící se stoleté výročí zahltí noviny a časopisy na pár dnů či týdnů vodopádem informací. Sám za sebe mohu přispět pohledy několika současníků z téměř zapomenutých knih a trochou rodinné historie.

Na tomto místě pouze nerad poznamenávám, že máloco mi v novodobých českých dějinách přišlo tak odporné, jako přenesení významu slov Sarajevský atentát na zcela marginální událost, a to pád jedné vlády a jednoho ministerského předsedy.

Do švestek doma

Von Clausewitzovi přisuzovaná definice války říká, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Je to definice poněkud cynická, nicméně v případě vzniku 1. světové války téměř dokonale přesná. Rakouská a posléze rakousko-uherská politika vůči Balkánskému poloostrovu byla dlouhodobě poznamenána staletým konfliktem s Tureckem. Připomeňme jen, že expandující Turci během novověku dvakrát oblehli Vídeň, a v okamžiku, kdy se Turecko začalo během 19. století pozvolna rozpadat, Rakušané nechtěli zůstat stranou při jeho dělení. Po balkánské válce roku 1878 a zejména po Berlínském kongresu téhož roku okupovali Bosnu a Hercegovinu a soustředili se na její integraci do monarchie. Možná nevědomě, spíše však zcela vědomě, vstoupili na velmi horké území. V otázce hranic nově konstituovaných států totiž na Balkáně panoval hrubý nesoulad a představy etnických Bulharů, Srbů, Makedonců a Řeků o plošném rozměru nových států se dosti radikálně lišily. Nacionalisté všech národů žili ve svých nebezpečných snech o velkoryse vytyčených hranicích národních států. Po třiceti letech okupace Rakousko-Uhersko Bosnu roku 1908 anektovalo.

Atmosféru na Balkánském poloostrově pak velmi nažhavily dvě války, které jsou známé pod označením Balkánské. Tu první v roce 1912 vedla koalice proti Turecku, aby získala kontrolu nad oblastí Makedonie. Druhou válku vyvolaly v roce 1913 spory o nové rozhraničení Turecku vyrvaných území. Konkrétní popis celé situace by zde zabral neúměrně mnoho místa, a tak se spokojme s konstatováním, že se Srbsko po obou zmíněných válkách nepochybně stalo faktickým vítězem. Tím ale není myšleno, že by detaily let 1912-1913 byly nepodstatné, naopak. Vývoj původně okrajových srážek na Balkáně zcela určitě ovlivnil počátek a rozvoj následujícího celoevropského konfliktu.

Balkán

Pod pojmem Balkán, v textu vícekrát zmíněném, je geograficky míněn Balkánský poloostrov, pojmenovaný podle pohoří Balkán (dnes Stará Planina). Takto je Balkánský poloostrov definován především okolními moři (Černé, Marmarské, Egejské, Krétské, Jónské a Jaderské). Vnitrozemskou hranici tvoří celý tok řeky Sávy a od jejího soutoku s Dunajem dolní Dunaj. Politický akcent slova Balkán je poněkud odlišný, znamená nejvíce ze všeho jistou regionální nevyrovnanost. Sami obyvatelé Balkánu proto o Balkánu v této konotaci dodnes neslyší zcela rádi.

Po atentátu následoval šok a téměř měsíc váhavých kroků. Poté 24. července vystoupilo Rakousko-Uhersko s Ultimátem, jehož podmínky byly pro Srbsko zjevně neakceptovatelné. Výsledně však Ultimátum přijalo, s jednou výjimkou, a to, že odmítlo požadavek umožnit policejní vyšetřování pozadí atentátu na území Srbska, což následně Rakousko-Uhersku stačilo jako záminka k vyhlášení války. Ta byla chápana jako trestní výprava proti Srbsku, ze které budou mobilizovaní záložní vojáci za několik týdnů, což bylo vyjádřeno termínem „do švestek“, doma. Tato prognóza se ukázala jako zásadní a osudový omyl. Působením dominového efektu se účastníky války staly dříve nebo později všechny tehdejší světové mocnosti.

Kuchař Šafr – Horožanka, 11. 8. 1915 (foto: Gustav Brož)

Kuchař rakousko-uherské armády – Horožanka, 11. 8. 1915 (foto: Gustav Brož)

Válka podle Haška

Obecné vnímání vzniku 1. světové války je v českých zemích velmi výrazně ovlivněno knihou Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, a zejména pak jejím všeobecně známým filmovým zpracováním. Tento narativ pochopitelně není dostatečně přesný. Hašek pečlivě vyhledával a izoloval v podstatě komické situace, které posléze stavěl do protikladu s hrůzami války. Knihu nedokončil a tak vlastně ani nevíme, kam ji nakonec zamýšlel vygradovat.

Rodinná vzpomínka první

Podstatné je, a to i z hlediska mých vlastních rodinných dějin, že Hašek ve Švejkovi nechal vystoupit mnoho zcela reálných postav, u kterých dokonce často ponechal jejich původní jména. Notoricky je toto známo u drogisty Vaňka z Kralup, o něco méně u kadeta Bieglera. Kupodivu je zcela vynechávána postava oberfeldkuráta Laciny, která se objevuje v kapitole 3. dílu druhého, popisující cestu arestantským vagonem z Budějovic do Brücku nad Litavou. Je zcela nepochybné, že Hašek ve své známé averzi vůči kléru popis oberefeldkuráta poněkud přehání. Obliba jídla u pátera Laciny však byla skutečná.

V našich rodinných dějinách vystupuje tento dobrý muž jako provizor Lacina, premonstrát, správce hospodářského majetku Strahovského kláštera, a zejména jako přítel a patrně i vzdálený příbuzný mého pradědečka Laciny. Otec Lacina byl proslulý svojí láskou k dobrému jídlu, a tak se pravidelně, nechť je mu to s ohledem na následující informaci prominuto, v době postní pravidelně stavoval u pradědečka, který vlastnil řeznictví v Praze v Dejvicích, konkrétně na Hadovce, a velmi potěšeně tam konzumoval předložené masité pokrmy. Podstatné je ovšem, že oddával mého dědečka Ferdinanda Andresku a babičku Marii rozenou Lacinovou na svatbě roku 1920. Po vyhlášení Protektorátu v roce 1939 zatklo otce provizora gestapo a následně byl umučen, velmi pravděpodobně hladem, v koncentračním táboře Mauthausen.

Příchod temných časů

Daleko přesněji než Hašek popsali začátek války dva pražští německojazyční autoři, a to Max Brod (Streitbares Leben, 1960, česky Život plný bojů) a Egon Ervín Kisch (Soldat im Prager Korps, 1922, česky Vojákem pražského sboru). Oba pracovali se svými pečlivě vedenými deníky.

Brod počátek války popisuje velmi jednoznačně jako fatální zlom ve svém životě i dějinách a hlavně jako příchod temných časů. „Vše potemnělo a rozjasnilo se snad jenom na okamžik o několik malých odstínů, ne však už do bývalého jasu. Válka, která začala roku 1914, totiž do dneška neustala, nikdy už nenastal úplný mír. Mohu to dnes posoudit zcela přesně, když přišel převrat 1918, bylo mi už třicet, leccos jsem prožil a dovedl pozorovat. Rozdíl dvou epoch se dal takřka hmatat. Žijeme ve válce od roku 1914, která prozatím trvá nepřetržitě 45 let.“ Neznám vlastně sugestivnější popis náhlého konce onoho dlouhého 19. století, jehož půvabnou atmosféru nám patrně nejvíce ze všeho přibližují hry Divadla Járy Cirmana.

Kisch publikoval celý svůj válečný deník, popisující 245 dnů vojenské služby, kterou prožil jako voják 11. pěšího pluku. Jeho popis prvních osmi měsíců války je korektní, přesný, se zachovaným důsledně lidským rozměrem. Z Písku, kde byl 11. pluk posádkou, se jeho polní jednotky přesunuly na srbskou frontu do anektované Bosny, a tam se Kisch dostal do počáteční fáze bojů se Srby. Prvotní všeobecné bojové nadšení, vyjádřené oficiálním válečným heslem Nieder mit Serbien, rychle mizelo, když Rakušané zjistili, že narazili na dobře vycvičené, vyzbrojené a z bojů v nedávných válkách zocelené protivníky. Kisch svým charakteristickým způsobem popisuje první týdny války, kdy se pražský 8. sbor pokoušel o přechod řeky Driny, jižního přítoku Sávy a zejména přirozené a dobře hajitelné hranice mezi Bosnou a Srbskem.

Rodinná vzpomínka druhá

Součástí 8. sboru byl tehdy také 91. pěší pluk, ležící posádkou v Českých Budějovicích, odlišitelný podle žlutých výložek. Jeho nejslavnějším vojákem se měl stát právě Jaroslav Hašek. K této jednotce byl hned v červenci 1914 povolán můj pradědeček Rudolf, který byl do té doby správcem velkostatku Vysočany, tedy zaměstnancem rytíře Bedřicha Eduarda Freye. Narodil se roku 1872, v roce 1914 mu bylo 42 let, a s prababičkou Veronikou měl tři tehdy nezletilé děti. Padl na samém začátku války, v Kischem popisovaných bojích na březích Driny. Nikdo se nikdy nedozvěděl, kde leží jeho hrob. Veronika ho přežila o dlouhých 49 let.

Operace v polních podmínkách (foto: Jenda Rajman)

Operace zraněného vojáka v polních podmínkách (foto: Jenda Rajman)

Evropská vojna se nám zdála nemožnou

Kisch celou ofensivu na Bělehrad, která nakonec netrvala původně předpokládané týdny, nýbrž celých a hodně dlouhých pět měsíců, absolvoval a přežil. Zažil i ústup z Bělehradu, který výsledně rakouská armáda udržela pouhé dva týdny. Po přesunu jeho jednotky do Karpat byl v horách poblíže dnes slovenského Stakčína raněn a jako takový se dostal zpět do Prahy. Na frontu se jako voják už nikdy nevrátil.

Třetí pozoruhodné líčení počátku války pochází od významného českého zoologa profesora Julia Komárka. Ten byl skutečně dobrým pozorovatelem a znalcem Balkánu a své cestovatelské vzpomínky shrnul v knize Neznámá Makedonie. Jeho popisy a glosy se ale nikdy netýkaly pouze zoologie. Neznámá Makedonie je ovšem neznámá do té míry, že nebývá uvedena v seznamu Komárkových prací a jen zřídkakdy se mihne antikvariáty.

Před prázdninami 1914 se přátelé Julius Komárek a Cyril Purkyně (budoucí ředitel pražské zoo) vydali do Bulharska.

Bulharsko se tehdy konsolidovalo po válce z roku 1913 a nepředstavovalo zcela bezpečný cíl. Oba cestovatelé procestovali zemi až do přístavu Dedeagač k Egejskému moři, který se dnes jmenuje Alexandroupoli a patří Řecku, po Balkánských válkách však patřil krátkou dobu Bulharsku.

O počátku války se mladí muži na cestách dozvěděli následovně: „S večerním vlakem přišly sofijské noviny a malí kameloti pobíhali rozčileně po městě, volajíce bulharsky, Vojna ta s Austrií. Zakoupili jsme si jeden exemplář a překvapeně četli, že Rakousko vypovídá Srbsku válku. Byli jsme tehdy ještě hoši, a to z generace, která vyrostla v hlubokém míru, a jíž se evropská vojna zdála něčím nemožným.“

Protože Turecko jako reakci na vypovězení války ihned uzavřelo společnou železniční trať Dedeagač – Odrin (dnešní hraniční přechod Edirne) pro osobní dopravu, museli Julius a Cyril absolvovat zpáteční cestu po horských stezkách přes hřeben Rodop do Plovdivu a odsud vlakem do Sofie, kde se dozvěděli, že konflikt je vážný a že: „musím domů, protože jsem byl voják, a Bulharsko přísně nutilo všechny cizí příslušníky, vojáky, k návratu. Rakouský konzulát už mne dávno hledal, a měl pro mou zchudlou pokladnu nachystané zlaté desetikoruny na cestu domů.“

Bulharsko připravilo pro navrátilce do Rakousko-Uherska zvláštní vlak, kterým se pak vraceli Julius a Cyril domů, přes Rumunsko a Sedmihradsko a v pestré společnosti repatriantů. Vlak trasu projížděl dlouhých 14 dnů: „Cestovali jsme jako komediantský vůz. Náš vlak občas zůstal celý den bez stanice v širých polích a všichni pasažéři se včetně strojvůdce rozběhli po kraji, aby sehnali něco k jídlu. Nikdo na nás nepospíchal, nic nejelo ani před námi, ani za námi. Když jsme přijeli do nějaké větší sedmihradské vesnice, byli jsme nadšeně vítáni a penzionovaní důstojníci v honvédských uniformách pronášeli vzletné řeči, končící vždy Eljén a király (sláva králi, myšleno ovšem císaři, pozn. An.), načež se dostavily místní dámy s jídlem. Rád na tuto neuvěřitelnou cestu vlakem vzpomínám, na cestu bez jízdního řádu a jakéhokoli spěchu.“

Komárek si z expedice do Dedeagače odvezl nevítaný suvenýr, a to malárii. Ta ho patrně uchránila před frontovým nasazením, zároveň se však tato nákaza nejspíše stala, byť po mnoha letech, příčinou jeho předčasného úmrtí roku 1955. Z Komárkova popisu je především patrné téměř bezstarostné vnímání atmosféry počínající války, která se mu zdála něčím nemožným, což asi bylo pro tehdejší českou společnost příznačné. Válka už začínala, a nikdo tomu vlastně nemohl nebo nechtěl věřit.

Sirotci, malovaní ještě ve šťastnějších časech (1907), na obraze tehdy velmi ceněného portrétisty Františka Dvořáka. (archiv autora)

Sirotci, malovaní ještě ve šťastnějších časech (1907), na obraze tehdy velmi ceněného portrétisty Františka Dvořáka. (archiv autora)

Počátek laviny

Těžko říci, který kamínek nebo kámen počátku laviny 1. světové války byl ten, co už najednou nešel zastavit. Je ale dosti pravděpodobné, že se jím stal právě atentát z neděle 28. června. Nejsem zastánce alternativní historie a vím, že důsledky obvykle dopředu nevidíme. Nechci se zde unášet úvahami o tom, co by se bylo bývalo stalo, kdyby v tehdejší Vídni seděl na trůnu někdo, kdo by zásadně odmítl tlak bojechtivých generálů, a nepodepsal osudové provolání Mým národům.

Národní politika 30. června 1914

Deník Národní politika ze 30. června 1914 uvádí jinou verzi o tom, jak byli sirotci informováni o smrti svých rodičů.

Tři děti rodu d´Este, Žofie (13), Max (12) a Arnošt (10), měly ráno 28. června 1914 milující rodiče, na jejichž návrat se nepochybně těšily. Večer už byly sirotky, což jim vychovatelé a příbuzní sdělili se značnými rozpaky. Těmto třem sirotkům pak nová Československá republika zkonfiskovala roku 1919 vše, co na jejím území vlastnili. Jediný, kdo proti tomuto podivně krutému kroku slyšitelně, souběžně ale marně protestoval, nebyl kupodivu právník, nýbrž historik, profesor Josef Pekař.

Je jisté, že po atentátu vlastně nic už nemělo být jako dřív. Místo závěru si zde vypůjčím slova Maxe Broda: Kdo nežil před rokem 1914, nepoznal, jak sladké je žít.

 

Úvodní koláž: Marek Janáč
 
 
 

Další články tématu

Print Friendly