Mužská homosexuální minorita má větší soudržnost, než stejně orientovaná skupina žen. Tento fakt stojí na prahu hypotézy, že homosexuálně se chovající muži měli v minulosti značný vliv na soudržnost loveckých skupin. Z hlediska přežití bylo důležité spolehnout se na svého společníka při lovu či bojové výpravě. Ten fenomén se však v průběhu věků měnil.

Válka k lidem patřila od samého počátku a její téměř úplné vymizení v současnosti je z hlediska historie jako celku potěšitelným, byť velmi neobvyklým jevem, u něhož vyvstává otázka po trvalosti. Důvod je vcelku nasnadě – zmechanizované zabíjení a ničení, tak markantní za obou posledních světových válek, je příliš zásadním ohrožením pro jednotlivé národy i lidstvo jako celek, o jedincích vůbec nemluvě. Konrad Lorenz dovozuje, že lidský emoční práh pro zabíjení jiných je dán zhruba našimi přirozenými zbraněmi, tj. zuby a holýma rukama – už malé „zmechanizování“ v podobě sekeromlatu celou věc velmi usnadňuje a vysílat rakety stisknutím knoflíku dokáže i nejcitlivější povaha. Něco na tom je. Potřebu osobní statečnosti v boji značně zredukovaly a odcizily už palné zbraně. Podle srbské pověsti legendární kralevic Marko poté, co uviděl první pušku, prohlásil, že „se vším junáctvím je konec“, zalezl do své jeskyně a zemřel.

Z bojů klukovských part, fenoménu dnes také vlastně zmizelého, získáme dosti realistickou představu o tom, jak „malé“ mezikmenové války probíhaly. Ještě před několika dekádami vypadala situace na náhorních planinách Nové Guineje přesně takto: každá z vesnic byla opevněná a až na výjimky žila v permanentní válce se svými sousedy, přičemž ovšem větší šarvátky byly řídké a mrtvých, většinou posléze rituálně zkonzumovaných, aby jejich síla přešla na vítěze, bylo jen málo (ovšem zhruba každý čtvrtý muž nalezl nakonec v těchto bojích smrt). Války v kmenových společenstvech velmi úzce souvisejí s krevní mstou, vlastně oba fenomény v typickém případě spadají v jedno. Podobně jako u loveckých trofejí zvířecích bylo značně rozšířeno i sběratelství lebek ulovených nepřátel, rozmanitě preparovaných a umístěných v „mužském domě“ v Melanésii, či dovedně zmenšovaných vykostěných hlaviček peruánsko-ekvádorských indiánů kmenové skupiny Chívaro. Tyto „malé“ války byly často spojeny či zčásti nahrazovány slovními potyčkami a nadávkami – i ve staré Arábii často mezikmenové šarvátky začínaly souboji kmenových básníků, jejichž výkon sám o sobě mohl někdy střetnutí rozhodnout – jistým způsobem to připomíná dnešní mediální „dělostřeleckou přípravu“. Významnou roli hrály i hrůzu nahánějící masky a celotělové malby, ukazující „vnitřní vyladění“ a odhodlání bojujících. Celá záležitost značně nabourává obvyklá klišé o idyle a harmonii života „přírodních národů“ – jít okopávat batáty na políčko za novoguinejskou vsí mohlo být spojeno se smrtelným nebezpečím, za hranice kmenového území se téměř nikdo nikdy nepodíval: celý systém se takto velmi účinně „zakonzervoval“ na jakémsi raně neolitickém stadiu, kde nenastávalo ani přelidnění, ani nevznikaly větší mezikmenové svazy či literární kultura, naopak se izolací neobyčejně zmnožil počet jazyků, s trochou nadsázky téměř každá vesnice měla vlastní. Dosti podobná situace byla i na Kavkaze, zejména v jeho východní části. Jednotlivá etnika se značně lišila v míře válečnictví i mírumilovnosti, a to i v rámci jednoho kulturního okruhu (třeba Sparta proti Aténám v řeckém světě), alespoň obranné války však vedla etnika všechna. Pozornosti pisatelů a antropologů se těšila jednou ta, podruhé ona skupina. Vezměme si za pozoruhodný a zároveň varovný příklad např. jihoamerické Yanoámy, zajisté jedno z nejagresivnějších etnik, kde se jen málokterý muž dožil, většinou zkřiven jizvami z přežitých zranění, „penzijního“ věku. Jak autenticky, byť i drsně a brutálně, působí svědectví Heleny Valero, tímto kmenem v dětství unesené a po léta sdílející jeho osudy! U tohoto etnika se vyskytoval i jiný, mírnější a náhražkový derivát války, v němž v typickém případě nešlo o život, ale jenž sloužil rovněž k ventilaci agrese, podobně jako rytířské turnaje středověku nebo počiny dnešních fotbalových rowdies či „demonstrantů proti čemukoli“. U Yanoámů se jednalo o téměř pravidelné zakončení hodů reaho, sloužících primárně k rituálnímu pojídání popela mrtvých, soubojem mužů z různých vesnic holemi, přičemž pravidelně tekla krev, ale jen zřídka praskaly lebky – takto se „obnovovalo přátelství“.

Šuárská trofejní zmenšená hlavička - tsantsa (NM, foto: Radim Ditrich)

Šuárská trofejní zmenšená hlavička – tsantsa (NM, foto: Radim Ditrich)

Války v živočišné říši

Těžko si lze představit typičtěji mužskou činnost, nežli je válka. Muži, stejně jako ostatní samčí příslušníci živočišné říše jsou o poznání agresívnější než samice. Lidským specifikem je ovšem to, že agresivita (od lat. ad-gredere, přistupovati blíže) se může dít kolektivně, v kooperaci, zatímco většina zvířecích samců útočí na své protivníky jednotlivě (protivník je ten, kdo je nám emocionálně protivný, proto se tak i jmenuje – třeba proto, že by chtěl naši samičku či teritorium, u nás lidí třeba i z toho důvodu, že si nemyslí naše pravdy). I zde se najdou výjimky.

Šimpanzí samci v kooperaci přepadávají samce z jiné tlupy, i samci paviánů či makaků mezi sebou uzavírají krátkodobé bojové „aliance“, u vlků a psů hyenovitých se vyskytují také kolektivní útoky na kořist, ovšem obou pohlaví ve směsi, naopak u pižmoně severního (Ovibos moschatus) tvoří obě pohlaví proti vlkům kruhovou obranu. Trochu vzdálenější už jsou kolektivní útoky včel, vos či mravenců proti nepřátelům, zde se jedná o dělnice, rudimentární pohlavně neaktivní samičky, u mravenců navíc bezkřídlé – právě konflikty mravenčích a termitích kolonií, majících dokonce specializované bojové kasty „vojáků“, jsou v živočišné říši tím, co lidské války na první pohled nejvíce připomíná (samečkové čmeláků a dalších jmenovaných skupin, zcela bezbranní, nebojují vůbec a v případě ohrožení hnízda se někde schovají).

Jak válku interpretovat?

Mnoho bylo diskutováno o tom, zde války jsou „nutné“ nebo nikoli: Malthus na konci 18. století v nich viděl neradostný, ale nezbytný korektiv příliš rychlého exponenciálního růstu populace oproti lineárnímu růstu zdrojů, teologicky ladění autoři trest Boží za hříchy a zpupnost národů, sociální darwinisté žádoucí prostředek k vyřazení národů „slabých“. Praxe nakonec ukázala, že největší kus pravdy měl Alfred Nobel, který na výčitku, že dodal svou výbušninou prostředek k vedení mnohem obludnějších válek než kdy předtím, odpovídal, že války budou odstraněny teprve zbraněmi tak strašnými, že se jich bude každý bát použít. Po populační explozi nakonec tu dříve, tu později následuje stabilizace a později propad populace, i soutěže mezi národy a kulturními okruhy se nemusejí dít nutně krvavě. Války nepochybně „urychlují“ dynamiku společností a jakýmsi způsobem je „rejuvenují“, jako třeba prořezání ovocné stromy (ještě před první světovou válkou a během jejích raných fází se mnozí, mezi nimi i slavný W. C. Röntgen, domnívali, že válka „vyčistí ovzduší“, posléze se však většinou zalekli vlastního přání), události roku 1989 však ukázaly, že společenské kolapsy a nové strukturace se mohou dít i zcela nekrvavě a plní stejný účel bez doprovodných hrůz – jakýsi moment boje a v případě některých protagonistů i hrdinství tu však přetrvává. Co zůstává, je lidská a v posledku obecně živočišná spontánně generovaná agresivita, na niž poněkud schematicky poukázal ve své obdivované i nenáviděné knize Konrad Lorenz (1963), včetně jejích původně pozitivních konotací třeba pro pravidelné obsazení teritorií a lepší využívání zdrojů. Lorenz zpopularizoval i možnost „sublimace“ agrese ve sportovních kláních a dalších formách soutěživosti. Na to, aby zažil obrovský rozpuk válečnických kompjútrových her a agrese obrazové i slovní na internetu, kam se v posledku odstěhovala, zemřel Lorenz příliš brzy. Od dob starého Řecka se ostatně ví, že svět stojí na jakési dynamické rovnováze dvou protikladných principů, sváru a lásky (neikos a filia), jak zachycuje už jeden ze zlomků Hérakleita z Efesu (zlomek B53: Zápas je všech otec, všech král: jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými). Řecko samo bylo kulturou velmi válečnickou a jednou ze základních ctností (areté) byla statečnost v boji. Právě vojenská cvičení a účast ve válce byly tím, co jako privilegium odlišovalo svobodného občana od otroků a metoiků, a je dobře připomenout, že demokracie ve své původní podobě vznikala výhradně u válečnických národů jako shromáždění bojovníků, které si volí svého vůdce a později také rozhoduje i o jiných klíčových záležitostech obcí – tak tomu bylo v Řecku, raném Římě, u germánských kmenů i u starých Mongolů s jejich občasným svoláváním všeobecného churalu.

Pro extrémně válečnické národy bylo také typické podporování homosexuálních či alespoň homoerotických vazeb, ať už ve starém Řecku v podobě pederastie (i tam se intenzita homosexuálních vztahů zvyšovala s mírou militarizace, ve Spartě byla největší), či třeba u osmanských janičárů, v nichž znovuožily a vyvrcholily příslušné maloasijské a středovýchodní tradice – i v militaristickém Prusku s centrem v Berlíně byla homosexuální tradice výrazně živější než v jiných německojazyčných regionech.

Janičáři

Janičárské pluky (od tur. yeni çeri, nové vojsko), elitní jádro a páteř osmanské armády, dal založit na základě starších zkušeností raný osmanský vládce Orhan. Formálně se jednalo o otroky, chlapce z nemuslimských, tj. převážně křesťanských rodin, zpočátku maloasijských, později zejména balkánských, vybraných v rámci tzv. „daně z krve“, devşirme. Tito byli nuceně konvertováni k islámu, jehož se stali většinou nadšenými vyznavači, a dáni na nějakou dobu k „inkulturaci“ do tureckých rodin. Později byli shromážděni ve zvláštních kasárnách a podrobeni bedlivému výcviku, přičemž se sami chápali jako „jedno tělo“ ve smyslu duševním i fyzickém. Z tohoto důvodu u nich hrálo klíčovou roli nejen společné stolování (kolem pověstných kotlů na masovou polévku nejen rokovali jejich vůdci, ale jejich převrácením dávaly rebelující oddíly také najevo svou nespokojenost), ale také sexuální a milostné vazby v rámci komunity, asi jako když ruka ruku myje: ženit se měli janičáři výslovně zapovězeno. V době svého největšího rozkvětu byly jejich oddíly nejobávanější osou osmanské armády, vyznačující se „janičárským fanatismem“ (odtud i staré úsloví „poturčenec horší Turka“), intelektuálně talentovaná část z nich se po speciálním výcviku stávala i vedoucími říšskými byrokraty, jimž sultáni, od jejichž přízně zcela odviseli, dávali přednost před příslušníky urozených muslimských rodin. Od konce 16. století nastal pozvolný rozklad této dosti ojedinělé instituce, nejdříve jim bylo povoleno zakládat rodiny, poté se jejich stav stal dědičným a nakonec se transformoval v jakýsi protekční svaz osvobozený od daní, vydírající ze sultánské pokladny ohromné kolektivní „dary“. Řada sultánů se pak tuto neblahou zátěž na bedrech říše marně pokoušela zlikvidovat, až se to podařilo Mehmedu II. roku 1826.

Válečné řády

Podobné to bylo i na americkém kontinentu. K právě řečenému předobrazu měly v určitém smyslu nejblíže válečné řády Orlů a Jaguárů ve starém Mexiku, mocné organizace, které přežily zánik řady říší (podobně jako řekněme katolická církev v Evropě) a které definitivně zanikly až s vyvrácením říše Aztéků. Jednalo se o jakousi kombinaci elitních oddílů, homoerotických bratrstev, ale také náboženských spolků a uměleckých svazů, díky dramatickým okolnostem konce aztéckého impéria však o nich víme velmi málo. Adorace války a smrti dosáhla u Aztéků asi svého historického maxima: hlavním božstvem byl bůh války Huitzilopochtli, „kolibřík jihu“, a válka byla vlastně konáním svátostným. Jejím cílem bylo zejména získat množství živých zajatců, které bylo možno známým rozříznutím hrudníku a vytržením srdce zaživa obětovat božstvům, která v odměnu za to dál zachovají svět – tělo obětovaného pak bylo účastníky rituálně snědeno a ve stažené kůži zatančil jeden z obětníků zvláštní tanec (i živé osoby často bohům obětovaly svou krev ze rtů a genitálu, rozdíraných trny agáve). Při jímání zajatců údajně vítěz pronášel formuli: „Ty jsi můj milovaný syn“ a zajatec replikoval: „Ty jsi můj milovaný otec“ a dále prý jej na tažení dobrovolně následoval, někdy i rok či déle: být takto obětován bylo pokládáno za čest. V případě, že skutečného válečného konfliktu nebylo, vedla se alespoň takzvaná „válka květin“ dřevěnými zbraněmi, uvnitř aztécké říše byla za účelem zajímání zajatců v těchto mírových dobách ponechána nepřátelská města (např.Tlaxcala) záměrně nedobytá jako jejich rezervoár – trochu ve stylu našich obor, kde ponecháváme za podobným účelem „záměrně nepřemožené“ zubry či medvědy. Ač byl počet lidských obětí španělskými kronikáři jistě zveličován, měli i otrlí konkvistadorští válečníci dojem, že vyvracejí z kořene samého ďábla. Celkovým charakterem byla aztécká kultura v mnohém podobná starojaponské: kromě obecného „sadomasochismu“ i láskou ke květinám, motýlům, poezii, důrazem na smrt a pomíjivost.

Válečné řády či společnosti existovaly ve větším počtu i u indiánů prérijního okruhu, například Šajenů – u tohoto kmene se vyskytovali i sebevražední mladí válečníci, kteří zcela nazí a beze zbraní začínali bitvu, z různých důvodů odhodláni skoncovat se svým životem: urážkami provokovali nepřátele a holýma rukama se na ně vrhali tak dlouho, až nalezli smrt, v čemž je ostatní bojovníci podporovali – celá věc se pokládala za čestnou a hrdinskou. I v Evropě měly ostatně vojensko-církevní řády svou dlouholetou tradici, byť svým členům předpisovaly jen celibát, nikoli homosexuální vztahy (ač například templáři byli právě s tímto odůvodněním zlikvidováni), nacistické SS tvořily se svými řádovými hrady a kodexem předpisů jakousi novopohanskou variantu téhož, sekta hašaššínů zase extrémní muslimskou formu. Katolické rytířské řády vznikaly v období křižáckých válek a měly původně v popisu práce ochranu poutníků do Svaté země, často v kombinaci se správou špitálů. Řada z nich se posléze vyprofilovala jako řády převážně bojové, často i daleko od oblasti Středního východu (němečtí rytíři). Od 15. století začal jejich význam upadat a řády samy se transformovaly ve spolky spíše charitativní a feudální.

Jak válku udržet na uzdě?

Od samého počátku bylo zvykem válečné konflikty nějak regulovat, byť psanou formu dostávalo toto zvykové právo až o mnoho později. Tyto regule se krom zajatců také týkaly zákazu zabíjení těch, kdo se dobrovolně vzdají, ochrany civilního obyvatelstva a jeho majetku, dob, kdy se smí a nesmí válčit, rituálu, podle něhož se „řádně vedená“ válka vypovídá, ale také zakázaných druhů zbraní, pokládaných za příliš ničivé (historicky od kuší až po vodíkové bomby). Armády nějakým způsobem elitní, třeba rytířské, či naopak profesionální jako za doby třicetileté války, mívaly takovýchto regulí zpravidla více nežli moderní armády v „totální“ válce – kdysi se nesmělo bojovat po slunka západu a před slunka východem, v neděli a na zasvěcený svátek atd. I ještě třeba za války prusko-rakouské (1866) se úzkostlivě dbalo na ochranu civilního obyvatelstva a náhodně zabitý civilista byl předmětem omluv. Obě světové války přinesly, nejdříve z německé strany, zlomení téměř všech těchto konvencí: bojovalo se i o Vánocích, v zákopové válce se nasazovaly otravné plyny, v té druhé i Spojenci masově hubili civilní obyvatelstvo bombardováním. Toto vystupňování všech zběsilostí bylo jakýmsi způsobem předznamenáním toho, že válečnictví a jeho prestiž (dodejme, že pochází z lat. praestigium – šalba, mámení) se chýlí ke svému konci.

Říká se ostatně, že válka se „rozpoutává“ a poté se „vede“, jako by se jednalo o cosi víceméně autonomního, co je za běžných okolností jen imobilizováno, řekněme jako bojový slon. Starořecká představa posedlosti vojáka v bitvě „Áreovým šílenstvím“ dobře ukazuje takovýto stav mysli v zásadě „mimo sebe“, umožňující nevnímat na přechodnou dobu zranění a ztratit zcela sebezáchovný instinkt. „Duše zabitých Áreem jsou čistší než ty, které podlehly nemocem,“ pravil Hérakleitos z Efesu (zlomek B 136), zcela identickou představu měli i Aztékové – tam se obdobné nebeské blaženosti dostávalo ještě i osobám zabitým bleskem a ženám zemřelým při porodu.

U typických válečnických národů směli a zároveň museli do války všichni muži, byť nátlak byl pouze „morální“ a válečné tažení bylo často spontánní, trvající jen do chvíle, než to účastníky, dodržující dočasně o své vůli disciplínu a poslouchající nějakého charismatického vůdce, přestalo bavit (někdy bylo povoleno oženit se jen těm, kdo už zabili nějakého nepřítele, nebo alespoň nějakou nebezpečnou šelmu). Pěkně to popisuje John Tanner ze svého dlouholetého života mezi severoamerickými indiány v první polovině 19. století. V těchto kulturách je postačujícím argumentem, že se někomu do bitvy „nechce“, jinou formou „hlasování“ bylo kouření „dýmek míru“, značně objemných a plněných směsí tabáku a sušených petunií – ti, kdo byli proti válce, kolektivně kouřili tak silně, že díky intoxikaci stejně nebyli po řadu dnů schopni akce (obdobný v zásadě archaický mrav se zachoval i u nacistických SS, kde bylo možno účast na akci předem odmítnout za cenu pouhého snížení hodnosti). Dezerce z boje se ovšem ve všech kulturách přísně trestala, v mírnějším případě hlubokým opovržením, v horším zabitím – římské legie takto se provinivší byly decimovány – každý desátý voják byl zabit. V diferencovanějších společnostech se nezřídka vyvine specializovaná kasta válečníků, která drží válečné řemeslo monopolně v rukou a střeží před vykonáváním „nehodnými“. Evropské rytířstvo i japonské samurajstvo se vyvinuly do překvapivé identické podoby včetně komplikovaných etických kodexů, mečů, hradů a dalších rekvizit. Rozmanité „rytírny“ jsou tak archetypálně silné, že se obrovskému zájmu těšily nejen rytířské romány (byť je dnes mnohem známější don Quijote nežli Amandis Velšský, jeho nedostižný vzor), ale i jejich moderní obdoby, třeba Tolkienovy knihy z různých „jinozemí“, sloužící po druhé světové válce i jako jediný „povolený“ zdroj rasových segregací a nenávistí. Ač evropské rytířstvo vypadá s dvorskou poezií, službou dámám a pestrými taženími romanticky, neustálé feudální „malé války“, kdy bývalo zvykem z malicherných záminek dosti drsně „škodit na zboží“ protivníka, by dnes působily jako peklo. Podobně jako feudalitu popuzovalo, že ji v husitských válkách poráželi „selští hňupové“, nesměl japonský samuraj vykonávat krom válčení žádnou obživnou práci, peníze mohl přijímat jen zabalené v papíru a společensky stál převysoko nad nejbohatším kupcem, který mu zděšeně uhýbal z cesty – kdyby si snad také opatřil meč, byl by synem smrti. Žoldnéři raného evropského novověku a také v podstatě většinou profesionální armáda čínská se zdaleka takové prestiži netěšili: v Číně stáli vojenští mandaríni hluboko pod civilními („vláda štětce je lepší než vláda meče“) a často bylo opakováno úsloví: „Ze špatného dřeva se dělá topivo a ze špatných lidí vojáci“ – ani za nejmilitantnějších Maových dob nenastupovalo na vojnu více než 20 % chlapců určitého ročníku. V osmanské říši byla vojenská služba vyhrazena muslimům a příslušníci jiných věrovyznání ji nesměli vykonávat, nikoli jako privilegium, nýbrž jako potupu – přicházeli tak o vojenskou slávu i kořist. Novověká Evropa se snažila drahé a nespolehlivé žoldnéřské armády nahradit povinnou vojenskou službou, která měla v počátcích spíš charakter „stopení“ nadpočetných selských synků velmi dlouhou a riskantní vojenskou službou – ti nemnozí, kteří vše přežili, končili v rozmanitých invalidovnách či na nejnižších příčkách státní služby. Jedinci vzdělaní, duchovenstvo, ba i obyvatelé měst a dědici zemědělských hospodářství byli z všeobecné branné povinnosti, která u nás trvala zhruba 250 let, dlouho vyňati (i v novověkém krajně militaristickém Japonsku nepodléhali branné povinnosti první synové rodin – jejich smrt by zabránila pokračování rodu a vláda si k tomuto opatření nikdy netroufla sáhnout). Ač byla armádní služba podle jména „čestná“ a ti, kdo ji neabsolvovali, byli dlouho chápáni jako ti, kdo „neviděli svět“, „nejsou skuteční chlapi“, případně se pro zdravotní neschopnost stávají „štáskriply“, s nimiž dívky nechtějí u muziky tancovat, představovala pro řadu mladíků noční můru. I c. a k. důstojnictvo představovalo osobitý fenomén, žijící ve vypjatých představách o „cti“, neustálém hýření a dluzích, s hojností sebevražd a zákazem ženitby bez složení značně vysoké kauce (uniformy ovšem působily na paní a dívky, alespoň v řečené době, přímo magicky přitažlivě, a to i včetně klerikálních kolárků, kde navíc přistupoval faktor zakázaného ovoce).

Armáda

Armáda sama o sobě představuje prazvláštní, ať nedím bizarní, fenomén. Jedná se v zásadě o jedno veliké sadomasochistní rejdiště – je ostatně typické, že osoby s velkým sadomasochistickým potenciálem se v hierarchických strukturách obecně mnohem lépe uplatňují nežli ty s potenciálem nízkým. V mužských hierarchických strukturách je masochistní aspekt mezimužských citových vazeb velmi dobře viditelný, v těch ekleziomorfních je pouze lehce překryt a zamaskován. Dnes vláčím blátem já tebe, zítra možná ty mne, dnes sedím v komisi já na tebe, zítra ty na mne. Nedostatečně vyčištěné boty, nedopnutý knoflíček, špatně provedená citace či použití zakázaného slova se mohou stát otázkou života a smrti, lze kárat, věznit, vylučovat, udělovat důtky, nařizovat opakování, trénink, převýchovy, polepšování, kontroly. Celý tento systém, včetně pořadových cvičení, daleko přesahuje jakoukoli bojově-technickou smysluplnost a stává se sám sobě účelem – britské velení se věru divilo, že za búrské války oddíly jejich protivníků úspěšně bojovaly i bez stejnokrojů, pochodového kroku a obřadných hlášení. Řadu těchto rysů, dohnaných 19. stoletím k dokonalosti, měly už armády antické a ne nadarmo se slovo pro vojenská cvičení – askésis – posléze přeneslo na cvičení náboženská a umrtvování těla zvláště (disciplína dodržovaná dobrovolně je trochu něco jiného než ta vnucená zvnějšku). Za zmínku stojí i armádní slang se svými novotvary, redukcí řeči a svéráznou metaforikou (v české verzi třeba: Bufet! Sahara! Humus! namísto: jídlo, žízeň, nepořádek) – přízračný slang německých a ruských koncentráků se vyvinul kdysi právě z něho. Na rozdíl od jiných ekleziomorfních struktur (viz tamtéž), jimž armáda jinak velmi odpovídá, neobhospodařuje žádné paradigma (snad nějaké zcela prostinké – vyhrát) a netlumí agresi svých členů – ta se za běžných okolností přenáší na nepřítele, popř. civilní obyvatelstvo, a v mírových dobách, jako je ta naše, vede k problému šikany, která má ostatně ve všech mužských kolektivech své místo.

V době Třetí říše často adorované „válečné kamarádství“ – Kriegskameradschaft – je fenomén možný prakticky jen ve válce: není celkem pochyb, že pokud se nenávist plně přenáší na nepřátele, pozitivní city se upínají na někoho z okolí. Tradiční radosti soldatesky, pálení, rabování a znásilňování, se moderní armády snaží tlumit, ne vždy s úspěchem. Ženy ostatně tvořily tradiční válečnou kořist a řada tradičních válečnických národů byla polygamní, nejen proto, ale i k zajištění vdov po padlých, jak už uvedeno. Zatímco třeba už zmínění Yanoámové se v tomto směru chovali jako uteklí z neodarwinistické učebnice (proto i jejich extrémní obliba u výzkumníků), staří Židé v dobytých městech pobíjeli původně veškeré obyvatelstvo včetně žen a dětí a rovněž domácí zvířata. Yanoámové naopak zabíjejí pouze muže a chlapce včetně nejmenších a ženy v reprodukčním věku s sebou odvádějí tak, jak si to učebnicové pravdy žádají: největší svobodu v jejich societě mají stařeny – nikdo je nezabíjí, protože to je neobyčejně potupné, a nikdo je neunáší – mohou si jít, kam chtějí, a znesvářené strany je často používají jako poselkyně různých vzkazů. Je také otázka, zda masové znásilňování zajatkyň za občanské války v Bosně bylo pozůstatkem nějakého brutálně-archaického cítění, které by bylo lze kdesi v balkánských roklinách očekávat, nebo naopak plodem nějaké zcela recentní příručky o tom, že „národní genom je třeba šířit“.

Soumrak militarismu

Prestiž armád v evropských zemích vrcholila nepochybně před první světovou válkou: státníci typu Františka Josefa či Viléma II. se objevovali na veřejnosti prakticky jen v uniformách, důstojníci (proto se tak ostatně v češtině jmenují) se dívali svrchu na „civily“ a ti se alespoň chlubili dosaženými vojenskými hodnostmi – známá je aféra „hejtmana z Köpenicku“, krejčího, který si ušil důstojnickou uniformu a tak mátl pruské poddané (povšimněme si i Kiplingových nadšených Kasárenských balad). Zcela paralelně k Německu vyvinulo i Japonsko militaristický systém s postavami vzdělaných a estetizujících oficírů jako vrcholů lidství. Hry na vojáky a s cínovými vojáčky patřily k oblíbeným a často téměř jediným chlapeckým zábavám. Přesvědčených pacifistů bylo neobyčejně málo, pro zajímavost lze uvést, že k nim v Německu patřil Karel May: už před první světovou válkou zastávající tezi, že armáda lidi mrzačí tělesně i duševně. Krátce před jejím vypuknutím došlo i k dalšímu podstatnému posunu: vojenské uniformy (jsme všichni stejní a dobře rozeznatelní!) se během krátké doby mění z pestrých, ozdobných a nákladných hávů v utilitární hadry barvy polní šedi, jakési „pracovní“ haleny (ještě napoleonské války a zejména třeba turecké obléhání Vídně působí na vyobrazeních spíše jako bizarní, nákladná a jistě trochu nebezpečná módní přehlídka). Proslulý je dopis Sigmunda Freuda stařičkému mocnáři, varující před odstraněním ozdobných obřích střapců vojenských kapelníků před Schönbrunnem – viděl v tom, snad správně, předzvěst zániku mocnářství vůbec (něm. Quaste, střapec, je i jedním ze slangových synonym pro penis). První světová válka (od níž mnozí očekávali, jak už uvedeno, „vyčištění ovzduší“) se svými vysilujícími zákopovými boji a miliony mrtvých nadšení značně zchladila, ale zdaleka ne k nule – až tak do roku 1917 bylo na obou stranách obrovské a díla nadšených mladých básníků na tato témata se dnes ze studu raději nečtou (zvrat ve vnímání války a armády je ale dobře patrný už v meziválečné beletrii – Hemingway, Remarque aj.). I potom byli například v Německu protivníci války vzácní a používali, jako např. lékař Georg F. Nicolai, spíše eugenické argumenty: zdraví chlapci budou pobiti a tuberkulózní mrzáci se budou dál nerušeně rozmnožovat. Skutečný zvrat představovala až druhá světová válka, která, navzdory extrémnímu hrdinství na všech stranách, přeměnila Evropu v hromadu sutin fyzických i duchovních. Dalším významným zlomem byl rok 1968 a odpor k válce ve Vietnamu, po němž už se světová bojechtivost nikdy nevzpamatovala. Z obdivovaných hrdinů se důstojníci stávají tupými lampasáky dobrými tak jako komické postavy do románů (nejpomaleji šel tento vývoj v Rusku a mimo Evropu k němu nemuselo dojít vůbec – mnoho tureckých chlapců chce ještě dnes být důstojníkem či policistou). Drtivá většina evropských zemí povinnou vojenskou službu, chápanou už jako bezduchou buzeraci, zrušila a přešla na minimalistické armády profesionální. I ty budí otázku, zda by současná Evropa byla schopna v případě napadení alespoň chabého odporu (nedávná žádost dánského kontingentu v Afghánistánu o stažení s argumentem, že podnik je nebezpečný, je od profesionálních vojáků věru neočekávaná – upomíná trochu na Švejkův výrok: „Nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!“). Cílem přítomné doby je válka, kdy by nedocházelo vůbec ke ztrátám na životech, byla by bezpečná asi jako bungee jumping, alespoň pro technicky pokročilou útočící stranu: cosi jako sofistikovanější forma honu na zajíce, ozbrojené řekněme praky – vyskytují se i požadavky, aby války byly šetrné k přírodnímu prostředí. Spojené státy, v něčem proti Evropě díky svému časnému oddělení archaičtější, vojenské nadšení dosud zcela neopustilo (nedávná válka s Irákem probíhala zhruba tak, jak výše naznačeno). Na teoretické rovině neopustilo ostatně mnohé – obrovský zájem o knihy o obou posledních válkách, jejich zbraních a vyznamenáních to ukazuje velmi přesvědčivě, dá se ostatně říci, že zbraně všeho druhu, od šavlí až po bombardéry, jsou svým způsobem zhmotněním mužských archetypálních snů (v psychotestech se často vyskytují otázky typu: „Co vás fascinuje více – dokonalá zbraň, či dokonalá past?“). I prodejny militárií s nápodobami historických uniforem a dalších pomůcek či s originálními kousky utěšeně vzkvétají, jejich příznivci pořádají i různá „cvičení“ v terénu. O obrovské konjunktuře vojenských témat v kompjútrovém světě není třeba příliš referovat: přestěhuje se nakonec všechno do virtuálních dimenzí?

S armádou jakýmsi způsobem také souvisí policie a další ozbrojené sbory, dnes třeba bezpečnostní agentury, v meziválečném Rakousku i armády jednotlivých politických stran (koneckonců i německé SA a SS či naše Lidové milice představovaly právě toto). Cosi jako policie se může objevit i u relativně archaických národů, např. u indiánů prérijního okruhu jako tzv. „řád Psů“. K policiím patří i jejich skrytá složka, podobně jako k moderní armádě špionáž, ale ještě kolem přelomu 19. a 20. století bylo shledáváno vyzvědačství činností důstojníka nehodnou a odpor k donašečům trvá v zásadě dodnes.

Ač se dějiny hemží různými zkazkami o Amazonkách a dívčích válkách, je málo tak typicky mužských domén jako vojenství, byť i tam se místy ženy, většinou jako spolubojovnice svých manželů, také uplatňovaly (žoldnéřské armády s sebou většinou vozily nejen „profesionální“ ženský doprovod, ale i manželky a rodiny vojáků, doprovázející své muže při jejich regulérním zaměstnání). Význačných vojevůdkyň bylo podstatně méně než význačných vládkyň a většinou nebyly v době své velitelské činnosti pohlavně aktivní – krom známé Panny orleánské lze jmenovat i dívku jménem Pjetri, která vedla za balkánských válek velký zbojnický oddíl (jednalo se o takzvanou virgjëreshë, dívku podle severoalbánského mravu prohlášenou za muže a tak se i strojící a jednající v rodinách, kde není žádný mužský potomek). Izraelská armáda ostatně ukazuje, že v případě příkazu a povinnosti lze všeobecnou brannou povinnost rozšířit na obě pohlaví, byť větší mužská duševní kolektivní adhezivita asi činí umístění na malé ploše v kasárnách snazší: ženská psychika je přece jen mnohem více vázána na vlastní zázemí a větší ženská společenství, zejména s hierarchickou strukturou, se téměř nevyskytují – problém neexistence ženských armád v dějinách neleží v menší statečnosti či dokonce odolnosti vůči válečným útrapám, tkví právě v tomto.

 

Text je upraveným výňatkem z autorovy knihy Muž jako evoluční inovace? (Academia, 2013)

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Stanislav Komárek

Stanislav Komárek

E-mail Website

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po krátké aspirantuře v Parazitologickém ústavu Akademie věd emigroval do Rakouska, kde působil v Naturhistorickém museu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Od roku 1990 působí na Karlově Univerzitě.