Pojednání o tom, zda je lidstvo předurčeno k válkám, či spíš „jen“ k manipulovatelnosti, tedy k neschopnosti zničujícím konfliktům čelit.

Fenomén války doprovází četný výzkum, který se snaží rozkrýt její psychické a sociologické mechanismy. Přinesl již dosti bohatou plejádu psychologických a sociologických definic, termínů, teorií. Ale je tato plejáda dostatečná? Nejsou mnohé teorie v lecčems z dnešního pohledu diskutabilní (samozřejmě se vší úctou k jejich autorům a stoupencům)?

Jsou vůbec pro nás nějakým přínosem? Například polemika o tom, zda genocida je, či není součástí války, nebo zda součástí války může a nemusí být, je třeba pro leckoho zajímavá, ale sama o sobě je tak trochu planým teoretizováním.

Zajímavé je, že tématu války začal být v sociologii připisován patřičný význam se značným zpožděním, a to z poněkud absurdního důvodu. Sociolog Anthony Giddens upozorňuje, že sociologie byla považována za vědu, jejímž údělem je zaobírat se jevy celospolečenskými, obecnými, v „normálním“ životě a světě běžně se vyskytujícími. A k těm přece válka nepatří! Ta je naopak jevem výjimečným, vymykajícím se „normálnímu“ životu a normálním sociologickým mechanismům.

Bez poslušnosti a uznávání autority lze těžko vést úspěšnou válku.

Je pozoruhodné, že tento přístup platil až do relativně nedávné doby a respektovali ho mnozí „vzdělanci“, byť i nevzdělanci věděli, že války lidstvo provázejí odnepaměti.

Možná je pro mnohé z nás právě fakt všudypřítomnosti válek a jejich „nevymýtitelnosti“ zdrojem vědomé či podvědomé skepse vůči jejich zkoumání i pokusům o jejich eliminaci. I pro tento přístup lze najít oporu v tvrzení některých klasiků.

Jejich teorie lze s menší či větší nadsázkou interpretovat tak, že zřejmě v lidstvu stále dřímá jakýsi satanský gen, který po válkách a hrůzách s nimi spojených prahne. Možná v některých případech dokonce nepodřimuje, ale bděle a nedočkavě vyčkává na vhodnou příležitost. A ta se stále nachází. Zjevně vrozenou agresivitu, kterou máme společnou se zvířaty, se ani s vývojem v mnohých jiných oblastech nedaří potlačit, a to nejen v lidech jako jedincích, ale ani v lidstvu jako celku. Jen ty lidské „boje smeček a tlup“ mají složitější příčiny a technicky vyspělejší projevy.

Tento přístup trefně postihl americký psycholog Lawrenc LeShan (*1920), který pravil zhruba toto: Psychologie války je úžasnou anatomií problému, jehož řešení se nepodařilo najít největším myslitelům. Naše války se staly smrtonosnými, ale naše obliba ve válčení se nezměnila. Touha válčit tkví v samotných kořenech lidstva, a to se promítá do celkového fungování společnosti a zejména politiky.

Zvony na odlití děl (foto: Jenda Rajman)

Zvony na odlití děl, zrekvírované v Rakousko-Uhersku v průběhu I. světové války (foto: Jenda Rajman)

Čím dokonalejší lidstvo, tím dokonalejší války?

Mnoho optimismu nepřinášejí ani teorie proslulých autorů, jako byla Hannah Arendtová (1906-1975) nebo Zykmunt Baumann (*1925). Jejich závěry byly ve své době šokující. Dovolte nejdřív alespoň krátkou reminiscenci myšlenek Maxe Webera (1864-1920), jenž jim byl v lecčems předchůdcem a z jehož učení do velké míry oba filosofové čerpali a aplikovali na „systém holocaustu“, jehož hrůzy si Weber nejspíš vůbec nedokázal představit.

Každopádně se ale zaobíral tím, jak vývoj civilizace, zejména industrializace, vyžaduje čím dál dokonalejší byrokracii, čím dál dokonalejší fungování různých společenských mechanismů i lidí jako jejich „součástek“.

Což lze těžko jednoznačně považovat za pokrok. Logicky totiž ony „dobře fungující součástky“ přicházejí o část své svobodné vůle, svobodného rozhodování, je potřeba, aby se s nimi dalo účelně (případně účelově) manipulovat ku zdaru nastaveného systému. Ale ne vždy je zároveň daný systém nastaven ve prospěch skutečné etiky a morálky.

Max Weber připomíná i důraz na dodržování společenských pravidel a zákonů. Může být jistě přínosné pro zdokonalování společnosti, ale ani společenská pravidla a zákony nejsou stanovena ve jménu skutečné etiky a morálky.

Norimberské zákony jsou jen jedním příkladem. Existuje celá řada jiných, neméně zrůdných, z nichž mnohé vznikaly v rámci válek, jiné platily po celá staletí včetně obdobně rasistických, jako byly ty norimberské.

Je pak respekt vůči zákonům dokladem pokroku?

V této souvislosti lze připomenout i teorie a výzkumy, na něž jsme se odkazovali v jiném kontextu v předchozím tématu Život 2.0.

Podle šestistupňové škály mravního vývoje, jejímž autorem je Lawrence Kohlberg (1927-1987), sice nezanedbatelná část lidí dospěje ve svém osobním mravním vývoji do „potěšujícího“ druhého nejvyššího stupně – k respektování a „osvojení si“ společenských norem. Ale nejvyšším stupněm je umět se řídit vlastním svědomím a postoji i v situacích, kdy se od vyžadovaných pravidel liší. Toho rozhodně ne každý dosáhne, a i mnozí z těch, kterým se to podaří, se pod tlakem extrémních situací, k nimž válka patří, „vrátí či poklesnou“ přinejmenším na předchozí úroveň Kohlbergovy stupnice: na dodržování zákonů a pravidel, byť jsou v rozporu s morálkou a etikou.

Dalšími fázemi „mravního poklesu“ je chovat se tak, aby si dotyční získali uznání nebo přízeň autority, případně se alespoň vyhnuli trestu. Silným faktorem k těmto „mravním poklesům“ je bezesporu strach a pocit ohrožení, o což ve válce není nouze.

Z mnoha jiných výzkumů vyplývá, že poslušnost a uznávání autority vesměs u lidí převáží i nad vlastním původním mravním přesvědčením. Bez poslušnosti a uznávání autority lze těžko vést úspěšnou válku. Vhodným prostředkem, jak si poslušnost a respekt k autoritě zajistit a kontrolovat, je pak mimo jiné dobře fungující byrokracie. Právě dokonalý byrokratický aparát se podle Weberových následovníků Hanah Arendtové a Zykmunta Baumanna podepsal na vzestupu nacistického Německa a hlavně holocaustu víc, než bojechtivost, nenávist, závist, zoufalství, a hlavně i víc, než rasový motiv.

Holocaust jako „úžasný“ byrokratický mechanismus

Ani ti, kteří se aktivně podíleli na holocaustu, nebyli žádné bestie, tvrdí Arendtová a Baumann. Jen dobře fungující „součástky“ nastoleného byrokratického systému, lidé na „vysoké úrovni“ ve smyslu respektu k zákonům.

I ti, kteří nečinně přihlíželi, dodržovali zákony a ctili autority. Byrokratická mentalita a správní systémy židovskou menšinu odlidštily, tudíž zbavily ostatní obyvatelstvo morální odpovědnosti.

Stěžejní dílo Hany Arendtové na toto téma s příznačným názvem „Eichmann v Jeruzalémě: banalita zla“ v podstatě „omlouvá“ samotného Eichmanna. Plnil své úkoly a svůj úkol.  V tomto směru byl bohužel navíc velmi nápaditý a důsledný.

Sílu byrokratického systému, byť se možná mnozí z nás bytostně vzpěčují v ni uvěřit, přinejmenším zčásti dokládá fakt, že v Německu nebyl antisemitismus zdaleka tak hluboce zakořeněný jako leckde jinde. Židé naopak z východní Evropy do Německa dlouho utíkali za vizí větší svobody a před permanentními obavami z pogromů.

A pokud původně nacističtí pohlaváři doufali, že se v Německu alespoň zčásti vyřeší židovská otázka „spontánně“, kromě Křišťálové noci a dalších akcí – vzhledem k celkovému plánu zanedbatelných – příliš nepochodili. Až dokonale vypracovaný byrokratický plán zajistil „úspěch“.

Lze toto generalizovat? Mnoho lidí si myslí, že nikoli. Tvrdí, že německá mentalita je natolik specifická svým smyslem pro řád a poslušnost, že jinde by nemohl sebedokonalejší byrokratický systém v takové míře zbavit obyvatelstvo síly se bránit, protestovat, zajistit slepé podřízení zrůdnému plánu. Pro zasvěcenější a kritičtější z nás je obtížné takovému optimismu podlehnout. Buďme si proto stále dobře vědomi dvojsečnosti dobře fungující byrokracie.

Obdobné manipulace obyvatelstva a války přinášely a stále přinášejí nedozírné množství obětí. Navzdory proklamovanému pokroku v „kultivaci“ válek například formou různých mezinárodních dohod, ustanovení a nadnárodní spolupráce je v některých ohledech „moderní“ válka dokonce stále zákeřnější.

Dětská bota (Izrael, 2008), foto: Edi Israel (licence: cc-by-sa-2.0)

Dětská bota (Izrael, 2008), foto: Edi Israel (licence: cc-by-sa-2.0)

Civilních obětí přibývá…

Původní definice války vycházely z toho, že proti sobě stojí připravené oddíly vojáků, které se střetnou podle jakýchsi pravidel, objektivní výsledek stanoví vítěze a poraženého. I v minulosti se pravidla porušovala a těžko někdo věří, že válka mohla někdy být jakýmsi gentlemanským soubojem dvou stran.

Už pruský důstojník Carl von Clausewitz (1780-1831) před téměř dvěma stoletími konstatoval, že cílem války není pouze donutit nepřítele se vzdát, ale zákonem války je eskalace a tendence stát se válkou absolutní. Co to znamená jiného, než do ní zapojit veškeré potenciální účastníky, „produkovat“ maximální procento nikoli jen mrtvých, ale také raněných, fyzicky i psychicky, vytvořit tak „armádu“ vystrašených, ze kterých se stanou snadno ovladatelné nástroje.

Tak daleko ve své interpretaci pruský důstojník nešel, zato Martin Shaw (*1947), autor knihy Válka a genocida: organizované zabíjení v moderní společnosti, je konkrétnější.

Absurditu původní definice, že ve válce jde o střet vojáků, dokládá záměrnými útoky na civilní obyvatelstvo. Ty mají svoji logiku – zásah do zázemí a civilního obyvatelstva snižuje obranyschopnost nepřítele.

Martin Shaw takovou válku nazval nelegitimní neboli „degenerovanou“.

Nevedli ji „v poslední době“ jen nacisté. Při bombardování čínského území v roce 1937 zemřelo 260 000 Číňanů. Američané shodili bomby na Hirošimu a Nagasaki, zahynulo přinejmenším přes dvě stě tisíc civilistů, nemluvě o těch, kteří poté umírali na následky jaderného útoku. Aktéři vesměs neprojevili lítost, natož pokání. Věřili v oprávněnost svého počínání.

Částečně se jistě jednalo o subjektivní racionalizaci, která dotyčným umožňuje zdůvodnit si oprávněnost toho, co spáchali. V návaznosti na předchozí text o mravním vývoji by se mohlo zdát, že preferovali poslušnost před etikou, a pak si to „zracionalizovali“. Za úvahu ovšem stojí, zda to, co „spáchali“ byl skutečně zločin, nebo využití šance, jak i za cenu obětí zabránit dalším obětem.

A volit menší zlo přece není zavrženíhodné.

V tomto duchu argumentovali piloti, kteří se dožili 60. výročí bombardování japonských měst. Zopakovali, že to byla nutná a přínosná akce pro ukončení války.

Trval na tom i Paul W. Tibbets, který shodil první bombu na Hirošimu. Než zemřel (ve věku 92 let), odmítl oficiální pohřeb i náhrobní kámen, aby se nestaly „záminkou“ k protestům.

V pozadí ovšem stojí další otázka, a to, zda by se tito piloti a jiní účastníci novodobých válek, jež provázejí vyspělé technické výdobytky a odlidštěnost bojů, vyrovnávali se svým podílem na zabíjení stejně, pokud by byli přímým svědkem utrpení a umírání svých obětí. Je snazší stisknout příslušné tlačítko, než na někoho zblízka vystřelit. Je to modernější systém, ale paralela s „byrokratizací holocaustu“ se nabízí: V obou případech, je-li oběť „odlidštěna“ a stává se z ní anonymní položka, je zabíjení snazší. Nacisté odlidštili Židy tím, že z nich udělali položky na seznamech a pokynech, které bylo třeba plnit. Dnešní voják nezabíjí, ale „likviduje cíle“.

Opuštěné italské mrtvoly na hřbitově u Kambrišky – 9. 11. 1917 (foto: Jenda Rajman)

Opuštěné italské mrtvoly na hřbitově u Kambrišky – 9. 11. 1917 (foto: Jenda Rajman)

Přežít válku není výhra

Mary Kaldorová (*1946) ve své knize Staré a nové války upozorňuje na extrémně nebezpečný typ nových válek, které se podobají válkám guerillovým nebo dokonce mají mnoho společného s terorismem. Na počet civilních obětí se v nich příliš nehledí, natož na ty, kteří přežili a obtížně musejí s tímto břemenem žít dál.

Mnoho takových lidí se potýká s psychosomatickými poruchami, děsivými sny, nespavostí, úzkostnými fobiemi, nutkavými představami. Ne vždy a ve všech koutech světa je jim k dispozici vhodná pomoc.

Relevantní vědecký zájem o psychické problémy veteránů přišel až poté, kdy bylo zjevné, že nejen jejich životní příběhy nabírají často tragických rozměrů, ale hlavně začali být společenským a ekonomickým problémem. Američané až po válce ve Vietnamu posléze pochopili, že toto téma nelze dále přehlížet. „Postválečný syndrom“ získal pozornost odborníků.

Pomineme-li veterány, kteří „jen“ trpěli a trpí různými psychickými a psychosomatickými problémy, nemalá část z nich v celém světě končí na ulici jako bezdomovci. Mnozí se dopouštějí trestných činů včetně násilných, často končí ve věznicích.

Zjištění odborníků, kteří přišli s veterány s postválečným syndromem do styku, tvrdí, že voják si prostě zvykne na jistou dávku adrenalinu, napětí a leckdy i násilí se stává jeho potřebou, bez níž se neobejde. Vyhledává situace, které mu připomínají válečný stav.

Není prokázáno, jestli je to jen důsledek válečných zkušeností, nebo jsou ochotni roli vojáka absolvovat spíše ti, kteří by adrenalinové, násilné situace vyhledávali tak jako tak, takže je u nich vstup do armády psychická sublimace – ventilování potenciálně nebezpečného rysu osobnosti do legitimní činnosti.

Veteráni jsou každopádně oběťmi válek. Obzvláště smutné ovšem je, že se to týká i dětí.

Děti, které přežily holocaust a dostaly se po přestálém utrpení do Izraele, měly vesměs lepší péči, než dnešní děti s podobně traumatickými zážitky v odlehlých koutech světa.

Nemluvě o přímých aktérech, dětských válečnících, jichž jsou, i přes veškeré mezinárodní stanovy a úmluvy, statisíce.

Dětský voják v Irácko Íránské válce (licemce: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Dětský voják v irácko-íránské válce (licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Dětství vojáci mají pro organizátory konfliktů nesporné výhody. Jsou manipulovatelní, poslušní, tvární, lze v nich vzbudit fanatický zápal pro boj, udělat si z nich poslíčky, služky, využívat je cynicky jako nástrahu, zneužívat jejich závislosti, chudoby jejich rodiny… Nejsou k dispozici údaje, podle nichž by se dalo soudit, kolik z nich končí vyděšených a deprimovaných, kolik z nich hledá cestu ze svého zranění v dalším násilí nebo sebedestrukci… V tom se příliš neliší od dospělých veteránů.

Prevence a eliminace válek

Toto téma příliš optimismu neskýtá. Proti mluví nejen jistá míra naší vrozené agrese, ale i výsledky (marných) iniciativ a snah, do nichž se zapojují politici, vědci, nadnárodní instituce… Některé návrhy, byť věhlasných myslitelů, vyznívají vzhledem k poznatkům genetiky, evoluční biologie, historie i současných zkušeností poněkud naivně: Jak například zajistit vyšší mravní a etické povědomí celého lidstva? Reálnější cestou je možná zamýšlet se nad dílčími podněty, jak rizikům válek předcházet.

Například v souvislosti s národnostními spory někteří sociologové doporučují podporovat takzvanou inkluzivní neboli hybridní identitu. Mají pravdu v tom, že tento mechanismus se osvědčil politikům Spojených států, kteří dokázali přesvědčit Angličany, Španěly, Číňany, Židy… že jsou v první řadě Američané.

Nyní se to do značné míry daří ve Velké Británii, kde vzniká třeba britsko-asijská identita. Nezanedbatelná skupina Asiatů se považuje za Brity, a jako takoví snáze odolají účasti v protestních bouřích, nahlodávajících stabilitu státu a zakládajících rizika rasových, národnostních a náboženských konfliktů, které se v rámci světové globalizace rychle šíří dál. Samozřejmě ne všude a ne ve všech případech toho lze dosáhnout, zejména když leckde přetrvává nebo dokonce roste touha zakládat národní státy i za cenu válečných konfliktů a bezpočtu obětí. Ale každý pokus, který směřuje k odhalení mechanismů válek nebo jejich prevenci, je přínosem. Mimo jiné, abychom se dozvěděli víc sami o sobě.

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Ivana Vajnerová

Ivana Vajnerová

PhDr. Ivana Vajnerová vystudovala psychologii, ale po většinu života se věnovala spíše žurnalistice (kde samozřejmě je psychologických aspektů dostatek – jak v tématech, tak v prostředí samotném) a sociologickým výzkumům (k nimž psychologie nedílně patří). V současnosti se částečně navrátila k „čisté“ psychologii, a to k psychologickému poradenství. Vzhledem k tomu, že aktuální osobní problémy konkrétních lidí se stávají břemenem i pro „necynického“ psychologa, je pro autorku potěšením zaobírat se opět i různými psychologickými teoriemi v souvislosti s celospolečenskými tématy, což jí Vesmír skýtá.