Pokud jde o válčení, zatím vždycky nastavovali krk lidé a spolu s nimi koně, psi i exotičtější zvířata. Jinými slovy, byla to vždycky docela krvavá záležitost. Co kdyby ale namísto krve a svalů létaly po bojištích ozubená kolečka, olej a čipy?

Myšlenka je úplně jednoduchá, nebudou bojovat lidi, ale stroje, ve vzduchu i na zemi.

A i když vnímáme použití dálkově řízených či robotických zbraní jako něco zcela nového, je to vlastně už poměrně letitá technologie. Jeden z prvních známých útoků bezpilotními stroji se objevil v polovině 18. století, kdy rakouská armáda poslala na Benátky bezpilotní balóny s nákladem bomb. Nikola Tesla v roce 1915 fantazíroval o celých flotilách bojových bezpilotních letounů. Nejstarší bezpilotním létajícím strojem s vlastním pohonem se pak stal cvičný cíl „Aerial Target“ Archibalda Lowa z roku 1916. V první světové válce se vůbec používalo poměrně překvapivé množství dálkové řízených letounů, včetně rádiem řízeného vzdušného torpéda Hewitt-Sperry Automatic Airplane. Ve druhé světové válce pak obě strany využívaly bezpilotní letouny k výcviku i k útokům na nepřítele.

Nástup teletanků

V pozemních bojích se dálkově řízené stroje uplatnily od počátku druhé světové války. Slavným se stal německý, dálkově ovládaný sebedestrukční minitank Goliath, který jako zlý brouk na vodítku po odpálení na dálku ničil nepřátelská postavení anebo zajišťoval průchod minovými poli. Méně známé, ale přinejmenším stejně zajímavé jsou teletanky Sovětského svazu. Rudá armáda nasadila rádiem dálkově řízené tanky už v Zimní válce, při přepadení Finska Sovětským svazem. Když začaly boje mezi bývalými spojenci Němci a Sověty, měla prý Rudá armáda k dispozici minimálně dva prapory teletanků. Až donedávna ale dálkově řízené, natož autonomní stroje nehrály ve výzbroji armád světa významnější roli. To se teď mění. Vojáci disponují stále větším počtem různých robotů rozmanitého využití, přičemž prim dlouhodobě hrají Spojené státy, poháněné kupředu ďábelsky pokrokovou agenturou hravých vojenských vývojářů DARPA.

Německé Goliathy, zajaté v boji po vylodění v Normandii. (Zdroj: Armáda USA, Wikimedia Commons)

Německé Goliathy, zajaté v boji po vylodění v Normandii. (Zdroj: Armáda USA, Wikimedia Commons)

Smrtící mise dronů

Bezpilotní letouny, nebo také z angličtiny roztomile drony, se teď stále častěji objevují na bojištích a dělají tam všechno možné, od poměrně nevinného dálkové průzkumu, až po překvapivé smrtící mise. Tahounem vývoje dronů je bezesporu americké Vojenské námořnictvo. Jeho momentálně asi nejzajímavějším projektem je přízračný Northrop Grumman X-47B, demonstrační model vzezření létajícího talíře, který námořnictvo testuje v rámci programu UCLASS (Unmanned Carrier Launched Airborne Surveillance and Strike System), s předpokládaným zařazením do služby v roce 2019. Jde o program vývoje robotických letadel pro letadlové lodi, které by sloužily v námořnictvu jen s minimálním lidským dohledem. Ráno 14. května 2013 v Atlantiku dron X-47B jako první v historii katapultovali z paluby letadlové lodi USS George H. W. Bush. O dva měsíce později, 10. července, zase tentýž dron vůbec poprvé přistál na moderní (téže) letadlové lodi.

Dalším vyvíjeným americkým bojovým dronem, který zároveň ve své námořní verzi konkuruje dronu X-47B v programu UCLASS, je Avenger od General Atomics Aeronautical Systems. Dříve se mu říkalo Predator C a je to vlastně více než důstojný nástupce dnes již zasloužilých dronů Predatorů (MQ-1) a Reaperů (MQ-9). Podle Boba Worka, bývalého vysoce postaveného úředníka US Navy, se teď americké námořní síly budou muset rozhodnout, který koncept dronů má pro ně větší smysl. Je to volba mezi drsnými bojovými drony s proudovým pohonem, jako je Northrop Grumman X-47B, které jsou vhodné k impozantním vzdušným bitvám s technologicky víceméně rovnocenným soupeřem, a jednoduššími vrtulovými drony typu General Atomics Avenger. Ty jsou zase vhodné pro chaotická bojiště s nízkou intenzitou bojů proti lehce vyzbrojeným protivníkům.

Jinými slovy, námořnictvo se teď rozhoduje, zda bude po všech čertech lovit teroristy, anebo bojovat s ambiciózní Čínou, případně nepochopitelným Ruskem či snad Iránem. Drony jako X‑47B jsou rychlé, snadno zmizí nepřátelským radarům, ale zároveň jsou hodně drahé, jeden přijde na desítky milionů dolarů. Predatory jsou línější, snáze odhalitelné radary, ale mnohem lacinější. Bude to podle všeho osudová volba, a tak američtí námořníci otálejí a prozatím investují do vývoje obou typů bojových dronů.

Slabší sestra Evropa

Jak je na tom s drony Evropa? Žádná sláva. Naštěstí se i tady blýská na lepší časy a pozvolna se snad dočkáme kvalitních strojů, na než bychom mohli být pyšní. Francouzská společnost Dassault Aviation 1. prosince 2012 vyslala na první let stroj nEUROn, experimentální prototyp bezpilotního bojového letounu. Podle současných strategických plánů by v případě konfliktu takové bojové drony přišly na řadu hned první den a snažily by se zneškodnit protileteckou obranu protivníka. Proto by jistě bylo fajn mít je ve výzbroji evropských armád. V srpnu 2013 zase absolvoval první testovací let britský bojový dron pro mezikontinentální mise Taranis od BAE Systems. Pro tento projekt, stejně jako pro vývoj dronů po celém světě, je typické veliké utajovaní a zamlžování, což svědčí o významu, který jim ozbrojené síly významných vojenských mocností do budoucna přikládají.

Francouzskký dron Dassault nEUROn. Foto: Alenia Aermacchi

Francouzskký dron Dassault nEUROn. Foto: Alenia Aermacchi

Roboti na zemi

Na bojové roboty se pochopitelně těší i pozemní síly. První stroje už vlastně nějakou dobu na pozemních bojištích účinkují. V Iráku a Afghanistánu nasadili tisícovky malých elegantních PackBotů od společnosti iRobot. Dálkově ovládaní PackBoti odhalují a zneškodňují obávaná improvizovaná výbušná zařízení (IED), kterými bojují místní ozbrojenci, odebírají vzorky pro chemický a radiologický průzkum, pátrají pro výbušných materiálech a s pomocí výbavy REDOWL Sniper Detection Kit odhalují místo nepřátelského výstřelu. Podobnou roli hrají na bojištích o něco větší robotické platformy MARCbot, vybavené pohyblivým ramenem s kamerou. Ne všichni pozemní vojenští roboti ale fungují jako ženisté. Průzkumných i bojových operací či hlídek se účastní malí, dálkově řízení pásoví roboti TALON od společnosti Foster-Miller. Ve verzi SWORDS (Special Weapons Observation Reconnaissance Detection System) mohou být vybaveni útočnou puškou M16, lehkým kulometem M249, středním kulometem M240, těžkou odstřelovací puškou Barrett M82, kterou lze použít k ničení lehkých obrněných transportérů, granátometem anebo zápalným raketometem M202A1 FLASH.

Pestrá směska robotů je právě ve vývoji, některé systémy už dlouhé roky. Američtí námořníci vyvíjejí v rámci programu TUGV (Tactical Unmanned Ground Vehicle) třičtvrtětunové robotické vozidlo Gladiator, které umí dělat průzkum, hlídkovat i bojovat s kulomety M249, M240G, samopalem Uzi či systémem k odstraňování překážek APOBS (Anti-Personnel Obstacle Breaching System). Pro městská a vůbec pro nepřehledná bojiště připravuje americká armáda pozoruhodný Autonomous Rotorcraft Sniper System, což je autonomní robotická helikoptéra, vybavená odstřelovací puškou. Společnost Howe & Howe Technologies zase pro US Army vyvíjí bezpilotní lehký tank Ripsaw, který by měl podobně jako robotická vozidla TALON či Gladiator zvládat mise zahrnující průzkum, strážní službu i boj.

Na špici vývoje okouzlujících vojenských i civilních robotů se poslední dobou drží společnost Boston Dynamics. Pod taktovkou DARPA vyvíjí například dvounohé humanoidní roboty Atlas, kteří by měli být užiteční při záchranných pracích všeho druhu. V Boston Dynamics postavili i autonomní čtyřnohé robotické muly LS3 (Legged Squad Support System), známé též jako AlphaDog, pro podporu pěchoty. Mohou inteligentně a samostatně nést náklad s vybavením pro vojenské jednotky. Můžete je nakopnout a udrží rovnováhu, pohybují se v extrémních prostředích a neuváznou. Skoro jako by z oka vypadly svým protějškům z masa a kostí.

Dnešní roboti jsou schopni běhat rychleji než člověk – 27,78 mil/h (44,7 km/h), Zdroj: Boston Dynamics
 

Stroje místo vojáků

Letos v zimě se nechal slyšet generál Robert Cone, který donedávna velel útvaru TRADOC (US Army Training and Doctrine Command), zodpovídajícího v americké armádě za přípravu a výuku vojáků, že by po roce 2030 měli čtvrtinu mužů amerických bojových jednotek nahradit roboti. Americká armáda zamýšlí snížit počet živých členů svých základních operačních jednotek – brigade combat team (BCT), tedy brigád s pomocnými jednotkami – ze zhruba čtyř tisíc na tři tisíce. Úbytek palebné síly těchto jednotek by měli nahradit roboti a drony.

US Army to sice neříká naplno, hlavní motivací změn jsou ale podle všeho úspory. Lidští vojáci jsou totiž velice nákladní. Musíte je vycvičit, nakrmit, léčit, v boji jim dodávat vše potřebné a po skončení vojenské služby se o ně musíte postarat, obvykle doživotně. S roboty je to v tomto ohledu jednodušší, i když počáteční náklady jsou vysoké. A taky, stroje se neunaví, nebojí se, nejsou ovlivnitelní nepřátelskou propagandou, a když padnou, nikdo je neoplakává, i když to poslední vlastně není úplně pravda, protože operátoři stávajících vojenských robotů si ke svým strojům často vytvoří blízký vztah, který někdy může ovlivnit jejich rozhodování v kritických chvílích. Poslali byste na jistou smrt robota, kterého řídíte dlouhé měsíce, spoléháte na něj a dali jste mu jméno po své manželce?

Válčení s roboty je v našem světě nové. Očividně šetří lidské životy, ale na druhou stranu přináší vzrušující morální otazníky. Řada lidí s využíváním robotů a dronů nesouhlasí. Často jsou slyšet argumenty o nepřijatelných civilních obětech robotických úderů, jejich počet ale podle všeho nepřevyšuje ztráty při podobných útocích klasickými vojenskými prostředky. Spojené státy jsou v robotické výzbroji daleko před zbytkem světa, takže si lze docela dobře představit, že minimálně některé jiné státy mohou hnutí proti vojenským robotům a dronům záměrně přiživovat, aby také nemusely investovat velké peníze do vývoje pokročilých strojů.

Odborníci mívají největší problém s autonomním rozhodováním útočných robotů. Když by se takový robot rozhodl sám a někoho zlikvidoval omylem, bylo by velice obtížné určit, kdo za to nese zodpovědnost. Proto jsou dnes prakticky všechny útoční roboti a drony stále řízeni na dálku, takže rozhodnutí, zda zničit cíl, či nikoliv, zůstává na lidském operátorovi. Pokud se vývoj bojových strojů posune ve směru větší samostatnosti rozhodování, budeme si muset vystavět právní i morální nástroje, jak se s takovými bojovými prostředky vyrovnat. Války robotů jsou ale nejspíš už za dveřmi.

 

Úvodní snímek: Tron (Autor: Swarooproy, Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 License)
 

Další články tématu

Print Friendly