V povědomí lidí se vztah věda a válka promítá do pojmu atomová bomba (popř. Hirošima) ve druhé světové válce a – v menší míře – chemické zbraně (popř. otravné plyny) ve světové válce první.

Při bližším pohledu pak vyvstane řada významných objevů a vynálezů z té doby – ať už se zrodily z potřeb války (František Burian počátkem roku 1917 založil první stanici plastické chirurgie na světě jako reakci na četná zranění obličeje z fronty), nebo nezávisle na ní.

Vědci jsou však také lidé i občané a jako takoví podléhají tlakům, emocím, sebeklamům; vědec sice bývá z titulu své profese nadprůměrně objektivní a inteligentní, zato vinou zažranosti do svého výzkumu zhusta projevuje značnou neznalost až prostomyslnost ve společenských záležitostech (přinejmenším tehdy před sto lety).

Učenci pro válku

Podle převládajícího mínění vypukla první světová válka buď 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku, nebo 1. srpna, kdy (rakouský spojenec) Německo vyzvalo (srbského spojence) Rusko.

Německem té doby lomcovaly konvulze nacionalismu a bojechtivosti. Podporovala je jak církev („Mobilizace! Nesnesitelné dusno posledních červencových týdnů roku 1914 ustoupilo osvobozující bouři. Vypuknutí války stálo ve znamení velkého božího zjevení. Bůh se zjevil německému národu! Skrze bouřková mračna války viděl německý národ, jak na zemi shlíží plamenné oko živoucího boha. Viděl, že se mu bůh zjevil!“), tak většina kulturní a vědecké obce. Literát židovského původu Ludwig Fulda sepisuje Výzvu kulturnímu světu.

Všechny body v téhle propagandistické delikatese začínají ujištěním: „Není pravda, že…“ Kupříkladu není pravda, že „Německo tuto válku zavinilo“, že „zpupně porušilo neutralitu Belgie“, že „byl německými vojáky připraven jediný belgický občan o život a majetek“ (Němci při anexi Belgie brutálně vraždili a ničili ve městě Lovaň), naopak obvinilo Francouze a Angličany, že se „spojili se Srby a Rusy a nabídli světu ostudnou hru, v níž štvou Mongoly a černochy proti bílé rase“. Rovněž nemá být pravda, „že boj proti našemu tzv. militarismu není bojem proti naší kultuře, jak pokrytecky ujišťují naši nepřátelé. Bez německého militarismu by německá kultura již dávno zmizela ze zemského povrchu.“ Za závěr Výzva ujistila svět, že Němci „svůj boj povedou až do konce jako vzdělaný národ, národ, jemuž je dědictví Goethovo, Beethovenovo a Kantovo stejně svaté jako domov a vlast.“ Výzva kulturnímu světu, brzy známější podle počtu signatářů jako Manifest třiadevadesáti, vychází 14. října 1914 v nejdůležitějších německých novinách, je přeložena do deseti jazyků a rozeslána do světa.

Jak řečeno, s Fuldou podepsalo dvaadevadesát intelektuálních a duchovních veličin císařské říše, vedle známých zástupců kulturního života (malíř Max Liebermann, básník Gerhart Hauptmann, režisér Max Reinhardt a další) i patnáct přírodovědců, ze stávajících či budoucích nositelů Nobelovy ceny to byli fyzikové Philipp Lenard, Max Planck, Wilhelm Conrad Roentgen, Wilhelm Wien, chemici Emil Fischer, Fritz Haber, Walther Nernst, Wilhelm Ostwald, Richard Willstätter, lékaři Emil von Behring, Paul Ehrlich. Někteří z nich, jak se ukázalo, Manifest ani nečetli a brzo svého podpisu želeli, třeba právě první nobelista za fyziku Roentgen (profesor univerzity v Mnichově): „…hloupě jsem podepsal na radu a ostrý nátlak Berlíňanů, aniž jsem si to předtím přečetl…“

Walther Nernst (na snímku z roku 1906) na počátku války coby padesátník nacvičoval pochod a salutování a od své ženy vyžadoval, aby kontrolovala, zda dělá všechno jaksepatří. Foto: Nicola Perscheid

Walther Nernst (na snímku z roku 1906) na počátku války coby čerstvý padesátník nacvičoval pochod a salutování a od své ženy vyžadoval, aby kontrolovala, zda dělá všechno jaksepatří. Foto: Nicola Perscheid

Jiným ale jako by to ještě bylo málo. Všeobecně uctívaný Max Planck, v té době sekretář pruské Akademie věd a rektor berlínské univerzity, vysílal své studenty „do spravedlivé války“: „Po období bezpříkladné shovívavosti Německo pozdvihlo meč proti semeništi plíživé úskočnosti.“ Jeho loajalitu nezlomila ani smrt staršího syna Karla u Verdunu (mladší syn Erwin byl počátkem roku 1945 popraven gestapem za účast na přípravě atentátu na Adolfa Hitlera).

Wilhelm Ostwald hovořil o podrobení Evropy říši Hohenzollernů jako o největší úloze světové historie a ve svých Válečných kázáních vykresloval plány Evropy pod německým vedením; letitý Ernst Haeckel, jeden z nejvýznamnějších evolučních biologů doby, v Myšlenkách o světové válce přiděloval Německu cizí území od Baltu přes kanál La Manche až po Gibraltar. Wilhelm Wien zase vydal oběžník proti „anglikaření“, v němž vědce nabádal, aby proradné Angličany citovali jen v případech naprosté nezbytnosti.

Nedávný padesátník Walther Nernst si na štěrkové cestě před domem nacvičoval pochod a salutování a od své ženy vyžadoval, aby kontrolovala, zda dělá všechno jaksepatří; jelikož byl pro špatný zrak vojenské služby neschopen, alespoň se tento náruživý automobilista přihlásil jako řidič-dobrovolník s vlastním vozem a zásobou gumových zátek pro případ, že by mu nepřítel prostřelil benzinovou nádrž. Později po návratu do Berlína experimentoval se slznými a dráždivými plyny, jejichž účinkem by se nepřátelé dali bez zabíjení vyhnat ze zákopů. Když generálové dali přednost smrtící Haberově metodě, Nernst se disciplinovaně přidal.

ČTĚTE TAKÉ: Fritz Haber a „válka chemiků“

Komíravý míru hlas

Planck stejně jako někteří další němečtí přírodovědci byl vysoce kulturní, ušlechtilý člověk. Jelikož nerozeznal pravé (ekonomické a velmocensky politické) důvody rozpoutání války Německem, nechal si podsunout důvody takříkajíc lokálně etické (rozuměj „vlastenecké“). Jiní vědci, jakkoli do pravého stavu věcí také nemohli zcela vidět, projevili větší prozíravost a především – proti étosu nadměrně fixovanému na vlast úspěšně postavili étos obecně humanistický, kosmopolitní.

Pacifista Albert Einstein (na snímku z roku 1904) Foto: Lucien Chavan

Pacifista Albert Einstein (na snímku z roku 1904). Foto: Lucien Chavan

Kupříkladu Albert Einstein nejenže nepodpořil Fuldovu Výzvu, ale připojil podpis k jejímu protikladu – mimořádný profesor berlínské univerzity a kardiolog císařské rodiny Georg Friedrich Nicolai totiž okamžitě sepsal Výzvu Evropanům a Einstein, který Nicolaie znal skrze svou budoucí druhou manželku, pomohl s konečnou redakcí a jako první ji podepsal.

„Antivýzva“ kritizovala vstup Německa do války i přepadení Belgie a vyzývala intelektuály k prosazování internacionalismu a míru v jednotné Evropě. „Takové smýšlení (třiadevadesáti signatářů, pozn. FH) není omluvitelné žádnými vášněmi, je znevážením všeho, co celý kulturní svět až dosud chápal pod pojmem kultura, a kdyby se mělo stát všeobecným duchovním vlastnictvím vzdělanců, bylo by to neštěstí… Boj, který dnes zuří, po sobě spíše než vítěze pravděpodobně zanechá poražené… A proto vás prosíme, pokud sdílíte naše smýšlení a odhodlání, propůjčte evropské vůli co možná nejširší ohlas a zašlete nám svůj podpis.“

Jakkoli se Nicolaiův-Einsteinův apel setkal u řady lidí se sympatiemi, podepsali ho jen starý astronom Wilhelm Förster (předtím podepsal Manifest třiadevadesáti a teď toho litoval) a nepříliš známý filosof Otto Buek. Za těchto okolností ani nemělo cenu nabízet antivýzvu novinám a celá akce vyšuměla do ztracena. Zatímco Einsteinovi, který měl švýcarské občanství, víceméně prošla, Nicolai přišel o profesuru i císařské pacienty a byl povolán jako válečný lékař na východní frontu. (Tam tajně napsal knihu Fyziologie války, pročež byl postaven před vojenský soud a musel uprchnout do Dánska. Po válce se vrátil na berlínskou univerzitu, ale po opakovaných výhrůžkách prušáckých složek studentů odešel do Jižní Ameriky, kde v roce 1964 v devadesáti letech zemřel. Mimochodem, autor Manifestu třiadevadesáti Ludwig Fulda v roce 1939 poté, co nedostal vízum do USA, spáchal – sedmasedmdesátiletý – v Berlíně sebevraždu.)

Albert Einstein během první třetiny války dřel na obecné teorii relativity a okolní dění se snažil ignorovat, ale asi to úplně nešlo. V listopadu 1914 se poprvé stává členem politické organizace, když spoluzakládá spolek Nová vlast volající po rychlém ukončení války bez anexe cizích území a navrhující vznik evropské federace, která by zabránila případným budoucím válkám. V únoru 1916 byl spolek zakázán.

V říjnu 1915 Einstein na vyžádání berlínského Goethova spolku napsal třístránkovou, z dnešního pohledu vizionářskou úvahu Můj názor na válku. „Nejjemnější duchové lidstva se shodli na tom, že válka patří k největším nepřátelům lidského vývoje a že je třeba učinit vše pro to, aby se jí příště zabránilo. I přes současnou nevýslovně smutnou situaci jsem přesvědčen, že v dohledné době vznikne v Evropě státní organizace, která vyloučí evropské války stejně tak, jako německá říše válku mezi Bavorskem a Württenberskem. Nikdo, koho zajímá intelektuální rozvoj, by neměl zůstat stranou.“

Tohle ještě Spolek skousl, ne tak už myšlenku o vlastenectví coby schránce pohodlného občanského života, v níž se skrývají „morální rekvizity zvířecí nenávisti a masových vražd, jež se v případě války vyjmou a použijí“. Stejně tak vyškrtl autorovu představu internacionálního smýšlení: „Jak je mi blízký člověk nebo organizace, záleží jen na tom, co má v úmyslu a co umí. Stát, k němuž patřím, nehraje v mé mysli žádnou roli, poměr k němu považuji za obchodní záležitost, něco jako vztah k životnímu pojištění.“

Einstein nakonec neochotně, ale přece souhlasil se zveřejněním zkráceného znění. (Neúspěšnou obhajobu dvou vynechávaných odstavců zformuloval pro činitele Spolku 11. listopadu 1915, v den své druhé přednášky v Akademii věd o obecné teorii relativity.)

Naposledy se Einstein veřejně angažoval v dubnu 1918, kdy vydal oběžník ve stylu manifestu, určený „veleváženým pánům kolegům“: „Nesčíslněkrát v těchto smutných letech všeobecné národní zaslepenosti adresovali mužové vědy a umění veřejnosti prohlášení, jež způsobila nevyčíslitelné škody již před válkou nadějně se vyvíjejícímu pocitu solidarity lidí oddaných vyšším cílům. Křik těchto úzkoprsých kazatelů a pochopů pustého principu moci je slyšet tak hlasitě a veřejné mínění je cílevědomým umlčováním svobody projevu do té míry zmanipulováno, že se jinak smýšlející lidé už neodváží pozvednout svůj hlas. Tato vážná situace staví všechny, kdo si svými zdařilými výkony v oblasti ducha získali vážnost intelektuálů celého civilizovaného světa, před úkol, jemuž se nesmějí vyhnout: měli by veřejnosti adresovat vyznání, jež by bylo útěchou a oporou všem, kdo ještě neztratili ve své osamělosti víru v morálku.“ Obrátil se s ním na několik autorit, které se dosud do ničeho nenamočily, mj. nejuznávanějšího matematika té doby Davida Hilberta. Všichni sympatizovali – leč nepřidali se.

Suma sumárum, ke konci války to Einstein dotáhl na devátou příčku policejního seznamu jedenatřiceti vůdčích pacifistů a levičáků.

Věda v zákopech i v zázemí

Jakkoli první světová válka získala dějinný přídomek chemická, prim na zemi, ve vodě i ve vzduchu v ní hrály kanony. Vojenské jádro pudla tedy spočívalo v tom, jak přesně zaměřit bez ohledu na počasí, viditelnost, rychlost, vzdálenost, mořské vlny… K vypočítávání elementů střelby vedle staré dobré balistiky posloužily akustika, optika, elektromagnetismus a seismometrie.

A tak měli fyzikové co dělat, ti mladší v důstojnických uniformách u technických služeb (jako Henry Moseley, padnuvší v roce 1915 v monstrbitvě u Gallipoli), meteorologické služby, u dělostřelectva (Erwin Schrödinger) nebo dokonce u plynových rot (Otto Hahn; ten díky častým pobytům v Berlíně mohl i bádat, a tak v průběhu roku 1917 objevil se svou kolegyní Lise Meitnerovou vzácný radioaktivní prvek protaktinium). Usedlejší pak v laboratořích pilovali účinky smrtonosného instrumentária (pokud rovnou nevynalézali nové), nebo „alespoň“ statovali v rozličných vojenských komisích a poradních výborech.

William Henry Bragg spolu se synem Williamem Lawrencem (stejně jako na německé straně Max Born) vyvíjeli akustický lokátor kanonů (mladší Braggův syn Robert padl stejně jako Moseley u Gallipoli; v témže roce 1915 oba Williamové získali Nobelovu cenu). Ralph Fowler (budoucí Rutherfordův zeť, vážně zraněný u Gallipoli) zkoumal, jak využívat optické přístroje pro přesnější zaměřování palby protiletadlových děl. Frederick Lindermann (později lord Cherwell, budoucí vědecký poradce Winstona Churchilla), druhdy oblíbený žák Walthera Nernsta, pracoval na infračervené detekci jako včasné výstraze před blížícím se nepřátelským letadlem a zároveň byl instruktorem vojenských letců a jedním z nejodvážnějších zkušebních pilotů.

Nobelista Ernest Rutherford na „své“ univerzitě v Manchesteru zkoumal možnosti zjišťování polohy ponorek. Soustředil se na vývoj „hydrofonů“ a dalších typů odposlouchávacího zařízení, včetně využití piezoelektrických krystalů generujících pulsy ultrazvukových vln (to Paul Langevin na francouzské straně sonar rovnou zkonstruoval a nechal si ho patentovat).

Mezi britskými vědci-prvoválečníky nelze opomenout významného genetika a evolucionistu Johna B. S. Haldanea. Tomu (podobně jako Braggovi jr.) usnadnil vstup do vědy otec, slavný fyziolog John Scott H. Po prvním použití bojových plynů oba Haldaneové vyvíjeli náplň do plynových masek (jelikož experimentovali zásadně na sobě, část pokusů prokašlali, prozvraceli a proleželi v mdlobách). Pak se mladý Haldane přihlásil na frontu, kde proslul svou kaskadérskou odvahou (velitel ho charakterizoval jako nejsmělejšího a nejsprostšího důstojníka britské armády).

Jedním z jeho kousků bylo, že si nasadil přilbu a spolubojovníci se do ní strefovali novým střelivem, které měli testovat… „Byl to rachot, že jsem málem ohluchl…“ Po válce JBS vydal knihu Callinicus, obrana chemické války, kde mj. tvrdí, volně řečeno, že moderní válka není tak strašná, jako byla v dobách předvědeckých, protože bomby jsou milosrdnější než bajonety a slzný i hořčičný plyn jsou dost možná nejhumánnějšími zbraněmi, které kdy vojenská věda vymyslela (kniha vyšla v roce 1924). Opačný názor prý vychází jen z nedomyšlené sentimentality.

Na německé straně války zase Max Laue vyvíjel elektronky pro bezdrátovou telegrafii, Max Wien (synovec Wilhelma W.) pracoval na radiové vysílačce pro letadla, Arnold Sommerfeld, ač bytostný teoretik, hledal způsoby odposlechu nepřátelských telefonických hovorů (jeho odposlouchávací zařízení dokázalo zachytit signály skoro kilometr od telefonní linky).

Astrofyzik Karl Schwarzschild nastoupil jako dobrovolník a počátkem roku 1916, kdy na frontě v Rusku odhadoval trajektorii dělostřelby, po večerech z Einsteinových ještě teplých rovnic obecné relativity vypočítal existenci černých děr. Pár týdnů poté onemocněl agresivní autoimunitní chorobou kůže a v květnu 1916 ani ne třiačtyřicetiletý zemřel. Svůj konec našel na frontě i nobelista za chemii Eduard Buchner – zemřel v roce 1917 (sedmapadesátiletý) na následky zranění utrpěného v Rumunsku, kde dobrovolně sloužil u polního lazaretu.

I dvě tehdy nejvýznamnější ženy neživé přírodovědy „narukovaly“: v Berlíně působící Rakušanka Lise Meitnerová se přihlásila jako dobrovolnice k lékařskému rentgenu, její slavnější pařížská rivalka Marie Curie (poté, co z dosahu Němců uklidila drahocenný gram radia, který předtím vlastníma rukama pracně izolovala) iniciovala založení dvou stovek stálých rtg. stanic a dvacet dalších umístila na auta, která vyloudila od bohatých firem i jedinců. A protože panoval nedostatek řidičů, naučila se řídit i opravovat auta; s jedním takovým pak osobně jezdila po francouzské severní a východní frontě. V její pařížské laboratoři zatím probíhalo školení rtg. personálu.

Marie Curie ve své pojízdné rentgenologické stanici. Foto: neznámý autor

Marie Curie ve své pojízdné rentgenologické stanici.

Dokonce i notorický pacifista Einstein se (zřejmě díky svému zájmu o létání) zapletl do výzkumu s možným vojenským využitím, když se v roce 1916 snažil přispět k optimalizaci aerodynamiky nosné plochy křídel. Nic z toho ale nebylo, podobně jako z vylepšování gyrokompasu, ke kterému se původně dostal jako patentový expert.

Pavlač a Parnas

Jak se dalo čekat, Manifest třiadevadesáti vyvolal za hranicemi Německa vlnu rozhořčení a u některých vědců i nutkání k revanši a k potírání všeho německého. Americký fyzik a vynálezce srbského původu Michael (Mihajlo) Pupin napsal svému příteli, astronomovi Georgu Haleovi: „Věda je nejvyšším projevem civilizace. Spojenecká věda je tudíž naprosto odlišná od vědy teutonské.“ V sérii článků v listu Le Figaro se objevila charakteristika německé vědy jako lokaje německého státu, jako záležitosti „redukované na zisk, na užitečnost pro Německo, na jeho nadřazenost, jeho tyranii“. Americký časopis Science napsal už 1. srpna 1914: „Němčina je nepochybně barbarský jazyk, který se právě vymanil ze stadia primitivního švabachu a … věda by učinila dobře, kdyby s ní zacházela jako s takovou.“

V Británii William Ramsay, jeden z prvních nositelů Nobelovy ceny za chemii, podrobil německou vědu zničující kritice v časopise Nature, přičemž si neodpustil ani soud o vědcích německo-židovského původu: „Značný díl reputace (německé vědy) je poplatná Židům žijícím mezi nimi; u této rasy můžeme bezpečně předpokládat perzistentní vitalitu a intelektuální činnost.“

Německá intelektuální elita na to reagovala vydáváním dalších prohlášení – jedno podepsaly tři tisícovky německých akademiků, další rektoři dvaadvaceti německých univerzit. Vedle toho ale Walther Nernst, Heinrich Rubens a Emil Warburg umožnili Britu Jamesi Chadwickovi (později nobelistovi), který počátkem války stážoval v Německu a coby občan nepřátelské země skončil v zajateckém táboře, aby si tam zřídil malou laboratoř a konal za účasti dalších zajatců vědecké experimenty.

Nicméně navzdory výše uvedeným spíše excesům spolu přírodovědci znepřátelených mocností vycházeli o poznání lépe, než miláčci Múz či představitelé společenských nauk, kteří se z bezpečí týlu navzájem bombardovali nenávistnými pamflety (nejzářnější příklad výjimky mezi nimi tvořil Romain Rolland).

Zastánci i odpůrci války, kteří jedni považovali za nesmyslnou, jiní za spravedlivou, na berlínském setkání v době, kdy už bylo po všem. Ale pomalu se chystalo druhé kolo... Zleva Walther Nernst, Albert Einstein, Max Planck, R.A. Millikan a Max von Laue, 11. listopad 1931.

Zastánci i odpůrci války, kterou jedni považovali za spravedlivou, jiní za nesmyslnou, na berlínském setkání v době, kdy už bylo po všem. Ale pomalu se chystalo druhé kolo… Zleva Walther Nernst, Albert Einstein, Max Planck, R.A. Millikan a Max von Laue, 11. listopad 1931. Foto: neznámý autor

Ernest Rutherford zůstal během války (přes neutrální země) v písemném styku s německými a rakousko-uherskými žáky a kolegy. Nikdy se také nesmířil s konfiskací 250 mg radia zapůjčeného od (nyní nepřátelského) vídeňského Ústavu radia (jediná kvalitní ruda radia v Evropě se nacházela v Jáchymově) a neústupně trval na tom, že je rakouským kolegům po válce vrátí nebo alespoň zaplatí. Po letech úsilí nakonec šimla zkrotil a na jaře 1921 mohl do Vídně poslat „mnoho set liber“, čímž ústav (v době poválečné inflace) de facto zachránil před zánikem.

Rutherford, který vedle zasedání v různých vojenských komisích nepřestal nikdy vědecky pracovat, také dosáhl jednoho z nejvýznamnějších prvoválečných objevů nesouvisejících s armádou. První zmínku o něm učinil někdy počátkem roku 1918 na zasedání komise expertů na protiponorkovou techniku, když mu jeden z vojáků vytkl pozdní příchod: „Ne tak zhurta, smím-li prosit! Zabýval jsem se pokusy, které naznačují, že člověk může rozbít atom. Pokud se to potvrdí, pak je to daleko důležitější než celá ta vaše válka!“

Rutherford tehdy zkoumal, co se stane, jestliže rychle letící částice alfa uvolněná při radioaktivním rozpadu velmi těžkých prvků čelně narazí na jádro jiného atomu. „Poškodí“ se zasažený atom nějak, nebo se jenom odrazí jako kulečníková koule? Když začal takto ozařovat dusík, zjistil, že přitom vznikají protony. Po vyloučení všech možných zdrojů chyb (příměsi v plynu, vlhkost atd.) mu nezbylo než uznat, že zdrojem oněch nevysvětlitelných protonů je sám ozařovaný dusík… Když pak ve Wilsonově mlžné komoře změřil délku stopy atomů tohoto „dusíku“, postrčeného zpětným rázem při emisi protonu, nemohl se dopočítat. Stopa byla kratší, než vyplývalo z teorie; připomínala spíš dráhu stejným způsobem odraženého kyslíku (ten má stopu kratší, protože má těžší jádro).

V červnu 1919 pak Rutherford v práci nazvané Nepravidelný jev v dusíku popisuje první uměle realizovanou jadernou reakci na světě: Dusík zasažený částicí alfa dává kyslík a proton (meziproduktem je dosti krátkodobý radioizotop fluoru, který R. nezachytil). Mimo jiné tím vlastně naplnil sen všech dávných alchymistů pokoušejících se o transmutaci prvků, především však zdolal další důležitý stupeň k budoucímu uvolňování jaderné energie.

Důkaz napříč válkou

V roce 1911 Einstein v rámci probíhající práce na obecné teorii relativity vyslovil předpoklad, že světelný paprsek se průchodem v blízkosti velmi hmotného tělesa ohýbá. Vidět by se to dalo při zatmění Slunce – poloha hvězd na obloze spatřovaná v jeho těsné blízkosti by se jevila posunutá ve srovnání s touže oblohou v době, kdy tam Slunce není. Nejbližší zatmění mělo nastat 21. srpna 1914. Einsteinův kolega a přítel Erwin Freundlich (později, v letech 1936-39 profesor na německé univerzitě v Praze) k tomuto datu zorganizoval expedici na Krym. Žel, tři týdny před kýženým úkazem Německo vyhlásilo Rusku válku. Freundlicha se dvěma kolegy zajala ruská armáda a zabavila mu vybavení. Soldáti vůbec nebyli s to pochopit, že všechny ty výkonné fotoaparáty mají sloužit jen a jen k pozorování hvězd… Nu, nakonec bylo beztak pod mrakem. Naštěstí, protože Einstein tehdy nebyl na správné cestě, došel ke špatným výsledkům a jejich „nepotvrzení“ realitou by znamenalo blamáž.

V následujícím roce Einstein svoji famózní teorii gravitace úspěšně dokončil a na podzim 1915 ji představil ve čtyřech přednáškách v berlínské Akademii věd. (V den té vrcholné, 25. listopadu, poblíž, v berlínské Předoasijské společnosti, oznámil český orientalista Bedřich Hrozný, že se mu podařilo rozluštit chetitské písmo.)

Tiskem vyšla Einsteinova práce v březnu 1916. Nizozemský astrofyzik Willem de Sitter ji navzdory válce dokázal poslat přes Kanál do Královské astronomické společnosti, kde padla do rukou jejího sekretáře, ředitele observatoře v Cambridgi Arthura Eddingtona. Britští vědci tehdy svoje německé protějšky převážně ignorovali a o Einsteinově práci chovali jen chabé povědomí. Matematicky zdatný Eddington byl výjimkou. Obsah zásilky ho nadchl. Podařilo se mu získat královského astronoma Franka Dysona pro myšlenku, že by bylo krásné, kdyby teorii německého vědce – a just během války! – mohl dokázat tým anglických vědců. (Eddingtonovi, který ve svém věku ještě podléhal branné povinnosti, by tento projekt navíc pomohl vyřešit jednu osobní svízel – jako kvakerovi mu pro jeho pacifismus hrozilo vězení za odmítání vojenské služby.)

Dyson vskutku admiralitu přesvědčil, že Eddington své zemi poslouží nejlépe, když při nejbližším úplném zatmění Slunce provede v čele expedice test platnosti teorie relativity. A tak se začaly chystat dvě skromné výpravy do míst, kde mělo být zatmění nejvyšší: na ostrov Principe u západní Afriky (tu vedl Eddington) a do Sobralu v Brazílii.

Válka mezitím skončila, expedice vyrážely už v míru. Zatmění 29. května 1919 odpoledne se nakonec podařilo nafotit, odchylky hvězdných poloh zaregistrovat. Víceméně seděly. Platnost nejvýznamnější fyzikální teorie (vedle teorie kvantové) byla potvrzena a žádná světová válka tomu nedokázala zabránit.

 

Titulní ilustrační foto: Allgemeiner Deutscher Nachrichtendienst, licence CC BY-SA 3.0

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.