Jméno Fritze Habera může sloužit jako symbol dvojího použití vědy. Na počátku 20. století nalezl způsob, jak štěpit vzdušný dusík, čímž otevřel cestu nejen k neomezené výrobě hnojiv a tím i potravin, ale také výbušnin. Pod heslem (vlastní ražby) „V míru pro lidstvo, za války pro vlast“ se Haber ve snaze najít východisko z patové situace první světové války navíc stal „otcem chemických zbraní“.

Haberův-Boschův proces průmyslové syntézy čpavku, který je základem výroby umělých hnojiv a znamená tedy klíčový příspěvek k řešení problému výživy stále početnějšího lidstva („chléb ze vzduchu“), představuje zajisté konstruktivní použití vědy. Průmyslová výroba výbušnin, která je rovněž založena na Haberově objevu katalytické přípravy čpavku („střelný prach ze vzduchu“) a která umožnila – mimo jiné – dlouhodobé setrvání Německa v první světové válce, představuje použití destruktivní, v tomto případě doslova. Během první světové války Haber přeorientoval svůj ústav na vývoj toxických plynů („jedu místo vzduchu“), považovaných mnohými historiky za první zbraně hromadného ničení.

Shora uvedené činí z Fritze Habera jednoho z nejvýznamnějších, ale zároveň také nejkontroverznějších vědců moderní doby.

(Neúplný) výčet Haberových počinů

  • Základní výzkum přímé katalytické syntézy čpavku z elementů dusíku a vodíku (1908-1909), který vedl k Haberově-Boschově procesu průmyslové výroby čpavku. Oceněno Nobelovou cenou za chemii pro rok 1918.
  • Založení (v roce 1911) a vybudování Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii jako světového centra vědy na rozhraní mezi fyzikou a chemií; ústav se stal oslavovaným modelem prostředí pro tvůrčí vědeckou práci.
  • Vývoj chemických zbraní za první světové války (i po ní) jako prostředku k zastrašení protivníka a východiska z patové situace zákopové války.
  • Práce na tajném – a neúspěšném – projektu extrakce zlata z mořské vody v letech 1920-1926 s cílem usnadnit placení německých válečných reparací.
  • Otevřená podpora (včetně finanční) pro demokratické instituce Výmarské republiky.
  • Založení německé grantové agentury v roce 1920 (předchůdce dnešní Deutsche Forschungsgemeischaft) s volenou akademickou samosprávou.
  • Založení Japonského ústavu, jehož cílem bylo podporovat kulturní a ekonomickou spolupráci mezi Německem a Japonskem, které se stalo hlavním dovozcem německého zboží po první světové válce.
  • Rezignace na protest proti nacistické rasové politice.

V tomto článku stručně zrekapitulujeme Haberovu osobní a profesionální ontogenezi, od začátků v pruské Breslau, po jeho výkony a úspěchy v Karlsruhe a Berlíně, až po jeho pád a nucenou emigraci po nástupu nacistů k moci. V našem vyprávění se přitom soustředíme na Haberovo působení před první světovou válkou a během ní a ukážeme, proč je první světová válka někdy nazývána „válkou chemiků“.

Nemilovaný syn

Fritz Jakob Haber se narodil 9. prosince 1868 v pruské Breslau (dnešní polské Vroclavi). Jeho otec byl bohatý obchodník s barvivy a farmaceutickými produkty s dalekosáhlými rodinnými a obchodními známostmi. Jeho matka zemřela krátce po porodu. Podle pozdějších Haberových vyjádření otec synovi smrt své manželky nikdy neodpustil.

Fritz Haber krátce po promoci, 1891. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Fritz Haber krátce po promoci, 1891. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Hlavním ženským elementem v Haberově dětství byly jeho tři nevlastní sestry z otcova druhého manželství. V době dospívání byl nejsilnějším rodinným vlivem Haberův strýc Hermann, liberál, který vydával místní noviny, do kterých Haber později přispíval. Hermann také poskytl prostor – ve svém bytě – pro Fritzovy rané chemické pokusy. Zájem o chemii v Haberovi vzbudil ale jeho otec, který měl určité znalosti chemie, potřebné pro provoz své obchodní firmy.

Fritz studoval na humanitně zaměřeném gymnáziu, spojeném s největším protestantským kostelem v Breslau. Polovina studentů byla ze židovských rodin, tak jako Fritz. Místo toho, aby nastoupil do učení, které by ho – v souladu s otcovým přáním – připravilo na převzetí rodinné firmy, Haber, s Hermannovou pomocí, prosadil své přání studovat na univerzitě. Ve věku osmnácti let byl imatrikulován na berlínské Friedrich-Wilhelms-Universität (nyní Humboldtova univerzita) jako student chemie a fyziky, oborech reprezentovaných takovými giganty jako byli August von Hofmann nebo Hermann von Helmholtz.  Druhý ročník strávil v Heidelbergu u Roberta Bunsena a třetí na berlínské Technische Hochschule Charlottenburg (dnes Technische Universität Berlin), kde studoval organickou chemii pod vedením Carla Liebermanna.

Haber měl též živý zájem o filozofii, zejména Kantovu, kterou studoval pod vedením Wilhelma Dilthey. Haber promoval na Friedrich-Wilhelms-Universität v roce 1891 (ve věku 23 let) s doktorskou disertací na téma syntézy piperonalu (derivátu indiga), kterou vypracoval pod Hofmannovým vedením.

Wanderjahre a zakotvení v Karlsruhe

Po svém návratu do Breslau se Haber podrobil otcovu nátlaku, aby se zevrubněji obeznámil s tím, jak to chodí v chemickém průmyslu. Ten byl úzce spojen s fenomenálním hospodářským vzestupem Německa v druhé polovině 19. století a byl glorifikován kultem vědy a techniky, tehdy (a do jisté míry i dnes) v Německu rozšířeném. Na ETH v Curychu a později na univerzitě v Jeně Haber zjistil, že pokud jde o průmyslovou chemii, má co dohánět. Pokusil se rovněž získat pozici asistenta u fyzikálního chemika Wilhelma Ostwalda na univerzitě v Lipsku, jehož obor byl považován za základ jak chemie, tak i chemické technologie. Nicméně Ostwald – navzdory několika pokusům – Habera nepřijal (v tomto ohledu se Haberův osud podobá osudu jeho souputníka, Alberta Einsteina, viz dále).

Během svého pobytu v Jeně Haber ve věku dvaceti pěti let konvertoval na křesťanství. Učinil tak dílem v reakci na esej Theodora Mommsena (který byl odpovědí na antisemitský pamflet Heinricha von Treitschkeho), který vyzval občany mladého německého státu, aby „odhodili to, co je rozděluje“.

V roce 1894 (ve věku dvaceti šesti let) se Haber přesunul na Technische Hochschule Karlsruhe, kde přijal pozici asistenta profesora chemické technologie Hanse Bunteho. O dva roky později se Haber habilitoval, v roce 1896 se stal mimořádným a v roce 1898 řádným profesorem fyzikální chemie v Karlsruhe. Haber nebyl ani na jediné přednášce z fyzikální chemie, kromě své vlastní, jak později šibalsky poznamenal. Během svých sedmnácti let v Karlsruhe Haber rozvinul neobyčejně široký výzkumný program, jehož rozpětí sahalo od chemické technologie přes elektrochemii až po chemii v plynné fázi.

Rendez-vous dusíku a vodíku

Fritz Haber ve své labopratoři v Karlsruhe, kolem roku 1905. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Fritz Haber ve své labopratoři v Karlsruhe, kolem roku 1905. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Haberovým hlavním úspěchem během působení v Karlsruhe byl jeho objev katalytické syntézy čpavku.

Nutnost najít nové způsoby obohacování zemědělské půdy dusíkem ve formě, ve které může být metabolizován rostlinami, byla vyjádřena s obzvláštní naléhavostí ve vystoupení Williama Crookese v roce 1898 před British Association for the Advancement of Science. Byl to také Crookes, kdo zavedl pojem “fixace dusíku,” jako kdyby se jednalo o domluvení milostné schůzky mezi dusíkem a jeho vhodným partnerem.

Haber se poprvé zabýval přímou syntézou čpavku z dusíku a vodíku v roce 1903; zjistil tehdy, že výtěžek reakce za normálního tlaku a při teplotě 1000 °C je pouhých 0,004 %, t.j. příliš málo na to, aby přímá syntéza měla jakýkoli komerční význam. I když bylo Haberovi dobře známo, že zvýšení tlaku by vedlo k větším výtěžkům, pozastavil výzkum reakce z obavy, že by se příslušné technické těžkosti jen nesnadno překonávaly.

Dvě události v roce 1908 ale Habera vedly k přehodnocení situace. Jednak se při svých přednáškových cestách setkal s průmyslovou reakcí, která probíhala za vysoké teploty i tlaku, aniž by se vymykala z ruky. Jednak byl napadán Waltherem Nernstem – v tisku i přednáškách – že závislost rovnovážné konstanty reakce (výtěžku) na teplotě a tlaku, kterou Haber a spolupracovníci určili na základě svých měření, je „daleko od pravdy“. Nernst dospěl k tomuto závěru na základě vlastních měření, založených na specifických teplech, která spojil s rovnovážnou konstantou reakce prostřednictvím Nernstova teorému (tzv. třetí věty termodynamiky).

Zhruba polovina atomů dusíku v těle dnešního Evropana či Američana prošla Haberovým-Boschovým procesem.

Ač byl Nernstův přístup koncepčně správný, jeho měření specifických tepel byla nepřesná. Právě to ukázal Haber a spol. ve svých nových měřeních, a potvrdil tak, že dříve publikované Haberovy výtěžky byly ve skutečnosti nejen pravdě velice blízko, ale mimoděk i to, že Nernstův teorém je užitečný. Aby inherentně pomalou reakci mezi molekulami dusíku a vodíku Haber urychlil, použil osmium jako katalyzátor. Spolu s Robertem Le Rossignolem pak Haber experimentálně prokázal, že při tlaku 200 atmosfér a teplotě 600 °C vzroste výtěžek přímé syntézy čpavku na 18 %, v souladu s termodynamickou předpovědí. Haberův „heuréka“ moment, kdy syntetický čpavek začal poprvé po kapkách plnit zkumavku, nastal v roce 1909.

Haberův a Le Rossignolův laboratorní přístroj pro výzkum katalytické syntézy čpavku při vysokých teplotách a tlacích, cirka 1909. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Haberův a Le Rossignolův laboratorní přístroj pro výzkum katalytické syntézy čpavku při vysokých teplotách a tlacích, cirka 1909. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Průmyslová syntéza čpavku, vyvinutá Carlem Boschem, Alwinem Mitaschem a jejich spolupracovníky u firmy Badische Anilin und Soda Fabrik (BASF), používá jako katalyzátor místo osmia mnohem méně exotické železo. Haber k tomu v roce 1910 poznamenal: „Je pozoruhodné, jak stále vycházejí najevo nové stránky věcí. V tomto případě železo, se kterým pracoval (neúspěšně) již Ostwald a my jsme ho testovali nejméně stokrát v jeho čistém stavu, funguje dobře ve svém nečistém stavu.“ Bosch a spol. totiž použili tzv. vodní plyn (vodík připravený přepouštěním vody přes rozžhavený koks), který zavedl žádoucí nečistoty.

Podle dnešních odhadů by téměř třetina lidstva nebyla schopna přežít bez Haberova-Boschova procesu. Zhruba polovina atomů dusíku v těle dnešního Evropana či Američana prošla Haberovým-Boschovým procesem. Největším producentem čpavku je v současnosti Čína. Její tzv. „otevření“ v 70. letech 20. století bylo dílem poháněno nutností zajistit potraviny pro rostoucí čínskou populaci: jedním z prvních počinů čínské vlády byl tehdy nákup Haberovy-Boschovy technologie ze Západu.

Ve službách císaři

Na přelomu století se začala skupina prominentních chemiků za účasti Nernsta, Ostwalda a Emila Fischera zabývat myšlenkou vybudovat říší sponzorovaný ústav věnovaný chemickému výzkumu. Po několikaleté krystalizaci – a za přispění vlivných pruských úředníků, jakožto i císařského knihovníka a známého teologa Adolfa von Harnacka – se tato myšlenka vyvinula v ideu Společnosti císaře Viléma (nyní Společnost Maxe Plancka) pro podporu všech věd (nikoli pouze chemie).

Společnost byla založena v roce 1911 a její první dva ústavy byly inaugurovány o rok později za osobní účasti císaře Viléma II. Císař Společnosti propůjčil nejen „svou ochranu a jméno“, ale dal jí do vínku i rozsáhlé královské pozemky v Berlíně-Dahlemu. Úkolem Společnosti bylo urychlit „produkci vědění“, neboť podle názoru jejích zakladatelů by německé univerzity samy nestačily na to zajistit technologický předstih před Amerikou nebo ostatními evropskými zeměmi, zejména Anglií a Francií. Ironií je, že Společnost byla otevřena právě v době, kdy německý model univerzity, založený na Humboldtově principu jednoty výuky a výzkumu, začal zapouštět kořeny v Americe a jiných zemích (které si ho později nejen osvojily, ale také přisvojily).

Císař Vilém II na cestě k inauguraci Ústavů císaře Viléma pro chemii a pro fyzikální chemii a elektrochemii. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Císař Vilém II na cestě k inauguraci Ústavů císaře Viléma pro chemii a pro fyzikální chemii a elektrochemii dne 23. října 1912; za císařem kráčejí prezident Společnosti císaře Viléma Adolf von Harnack, organický chemik Emil Fischer a Fritz Haber. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Jedním ze dvou prvních ústavů Společnosti císaře Viléma byl Ústav fyzikální chemie a elektrochemie. Byl financován z prostředků věnovaných podnikatelem a bankéřem Leopoldem Koppelem, jedním z nejbohatších lidí ve vilhelmínském Německu. Koppelův dar byl ale spojen s podmínkou, že se ředitelem ústavu stane Fritz Haber, kterého Koppel znal jako schopného chemika. (Koppel si předtím nechal potvrdit Haberovu způsobilost pro pozici zakládajícího ředitele ústavu laureátem Nobelovy ceny Svantem Arrheniem.)

Fritz Haber a Albert Einstein na schodišti Haberova ústavu, circa 1914. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Fritz Haber a Albert Einstein na schodišti Haberova ústavu, circa 1914. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Nabídce od Společnosti, která záhy následovala, Haber nedokázal odolat: její součástí byl velkorysý rozpočet na výzkum, profesura na berlínské univerzitě a členství v Pruské akademii věd, jedné z nejrenomovanějších učených společností, která v roce 1913 přilákala do Berlína také Alberta Einsteina. Budovy Haberova ústavu byly navrženy vrchním císařským architektem Ernstem von Ihnem.

S příchodem Einsteina, jehož pozice byla rovněž sponzorována Koppelem, akademický lesk Berlína ještě zesílil. Mezi Einsteinem a Haberem se záhy vyvinul blízký osobní vztah. Einsteinův soukromý život – jeho nefunkční manželství s Milevou Marić – zřejmě napomohlo jeho sblížení s Haberem, který dokonce občas fungoval jako prostředník mezi Einsteinem a jeho ženou a poskytoval Einsteinovi útěchu po jejich rozchodu v roce 1914. Haber s Einsteinem také mluvili o vědě. Podle dahlemské legendy Haber vyzval Einsteina, aby „udělal pro chemii to, co (Einstein) udělal předtím pro fyziku“. Einstein měl v Haberově ústavu pracovnu, kterou používal ještě po vypuknutí první světové války.

První světová válka a chemické zbraně

První světová válka přerušila éru míru a prosperity, která v Prusku trvala celých čtyřicet tři let. Její první výstřely měly ozvěnu ve slovních potyčkách mezi intelektuály válčících stran. Tato „válka intelektů“ nabyla záhy letální podoby, když vědecké obce znepřátelených stran začaly vyvíjet nové zbraně – v rozporu s étosem République des Lettres a později také mezinárodního práva. Haberova iniciativa vyvinout chemické zbraně a jeho účast při jejich použití patří k těm nejlepším příkladům obojího.

Haber byl katapultován do navýsost prominentní pozice nutností vyrábět „střelný prach ze vzduchu“, když se jeho dosavadní zdroj, čilský ledek, stal předmětem britské námořní blokády. Haber využil svého postavení k tomu, aby přemluvil vedení německé armády vyzkoušet chemickou zbraň přímo v poli.

Dne 22. dubna 1915 bylo u belgického města Ypres na úseku fronty v délce 6 km vypuštěno 167 tun chlóru z celkem 5700 tlakových lahví. Zelené mračno letálního plynu bylo neseno dlouho očekávaným větrem do britských a francouzských zákopů. Mračno za sebou zanechalo 5 000 obětí, z toho 1 000 mrtvých, mezi nimiž byli také Němci, náhodně zasažení touto inherentně nepřesnou zbraní. Útok byl opakován o dva dny později za příznivějších povětrnostních podmínek a měl 10 000 obětí, z toho 4 000 mrtvých. „Úspěch“ chemického útoku u Ypres přesvědčil vedení německé armády, aby rozšířila svůj arzenál o chemické zbraně. Haber byl povýšen – císařským dekretem – do hodnosti kapitána.

Na konci první světové války byla zhruba čtvrtina dělových granátů obou válčících stran plněna chemickými bojovými látkami.

Haber považoval chemické zbraně za prostředek k zastrašení protivníka a východisko z patové situace zákopové války, ve které umírali denně tisíce a někdy i desetitisíce vojáků jako „Kanonenfutter“. Haberova víra ve schopnost vědy pomoci při řešení praktických problémů lidstva zde zašla ale příliš daleko, a to jak morálně, tak i technicky: země Dohody začaly vzápětí také používat chemické zbraně, které tak jenom přispěly k již beztak nepopsatelnému utrpení vojáků na frontě, aniž by poskytly vojenskou výhodu některé z válčících stran.

Fritz Haber (2. zleva) při přípravě dělostřeleckých granátů plněných chemickými bojovými látkami, kolem roku 1917. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Fritz Haber (2. zleva) při přípravě dělostřeleckých granátů plněných chemickými bojovými látkami, kolem roku 1917. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Na konci první světové války byla zhruba čtvrtina dělových granátů obou válčících stran plněna chemickými bojovými látkami, zejména fosgenem, zavedeným Francouzi pod vedením Victora Grignarda. Obvykle se uvádí, že celkem 92 tisíc vojáků bylo zabito a 1,3 milionu zraněno či zmrzačeno chemickými zbraněmi. Konec první světové války ale nepřivodily chemické zbraně, nýbrž ekonomický kolaps Německa. Obraz cirkusového slona táhnoucího prázdný povoz zasněženým Berlínem slouží jako výstižná metafora celkové vyčerpanosti Německa.

Většina vojenských obětí v první světové válce (odhadovaných na 10 milionů mrtvých) zahynula díky výbušninám vyráběným chemickým průmyslem zúčastněných stran (např. Britové vyráběli kordit, který používali jako pohon do nábojů střelných zbraní). Proto se první světové válce také říká „válka chemiků“.

Haberův ústav v průběhu první světové války. Pomocné stavby sloužily pro vývoj a testování chemických zbraní jakož i ochraně proti nim. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Haberův ústav v průběhu první světové války. Pomocné stavby sloužily pro vývoj a testování chemických zbraní jakož i ochraně proti nim. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Španělská chřipka (způsobená virem H1N1), která vypukla v lednu 1918 a která způsobila smrt 50 milionů lidí po celém světě, než se dala o tři roky později na ústup, nám dává tušit, jaké důsledky by měla biologická válka. Toto číslo spolu s údaji o možném vyhubení lidstva ve válce jaderné poskytuje kontext pro posouzení relativní letálnosti zbraní chemických (které se ale staly po první světové válce mnohem letálnějšími, viz nervové jedy sarin či tabun).

Pojednání o chemických zbraních v první světové válce je přehršel, ale jedno mezi nimi vyniká svou autentičností a definitivností: Jedovaté mračno od Haberova syna z jeho druhého manželství, Ludwiga (Lutze) Habera.

Jako hospodářský historik byl Lutz Haber velmi dobře připraven na zkoumání vztahů uvnitř vojensko-průmyslového komplexu. Zájem Lutze Habera o téma chemických zbraní nebyl jen osobní, skrze jeho rodinné pouto, ale vycházel také z jeho přátelství s Haroldem Hartleym, od kterého „zdědil“ rozsáhlou sbírku materiálů o chemických zbraních použitých v první světové válce.  Sir Harold Hartley byl během války protějškem Fritze Habera na britském ministerstvu války a v poválečném období vedl inspekční týmy, jejichž úkolem bylo ověřovat, zda Německo plní Versailleskou smlouvu stran zrušení výroby chemických zbraní.

Hartley se rovněž osobně setkal s „velkým Haberem“ (jak mu sám říkal) při své návštěvě Haberova ústavu v Dahlemu, který byl střediskem vývoje německých chemických zbraní. Konverzace mezi Fritzem Haberem a Hartleym tehdy rychle sklouzla do žertovné polohy, když Haber Hartleymu vysvětlil, jaký je mezi nimi rozdíl: zatímco Hartley byl za války povýšen do hodnosti generála, Haber to dotáhl pouze na kapitána. Podobně kolegiální či přátelský vztah se vytvořil mezi Fritzem Haberem a Williamem Popem, který se svým týmem v Cambridgi vyvinul yperit  (německá verze byla vyvinuta Haberem a spolupracovníky v jeho ústavu).

Historicky cenný ale opomíjený pohled na různé aspekty vývoje a použití chemických zbraní v první světové válce pochází od Fritze Habera samého. V sérii přednášek z let 1920-1923, přednesených před parlamentem Výmarské republiky, Haber dal veškerou vinu za jakékoli právní problémy spojené s nasazením chemických zbraní náčelníkovi německého generálního štábu Erichovi von Falkehaynovi.

Haber se nicméně neštítil použít legalistické argumenty, když upozornil na to, že německé chemické útoky byly provedeny buď bez použití střel anebo se střelami, které obsahovaly kromě škodlivých látek také výbušniny (zatímco Haagské smlouvy, regulující použití chemických zbraní, zakazovaly střely naplněné výhradně jedovatými či škodlivými látkami).

Haber také vyslovil před německým parlamentem tvrzení, že chemické zbraně byly v první světové válce poprvé použity Francouzi, kteří – již v srpnu 1914 – bombardovali německé linie granáty naplněnými silně toxickým etyl bromoacetátem (mylně vydávaným franzcouzkou propagandou za slzný plyn). I když bombardování etyl bromoacetátem bylo z technických důvodů neúčinné, jeho zamýšlený účel byl podle Habera stejný jako v případě německého chlorového mračna: zastrašit protivníka dusivou látkou a přinutit ho opustit zákopy.

Není tedy divu, že seznam možných válečných zločinců, který byl bezprostředně po válce sestaven prokurátory vítězných zemí a který obsahoval též Haberovo jméno, byl záhy založen ad acta. Spoluvina (a dílem i kolegialita) vědců vítězné i poražené strany byla zřejmě příliš silná.

Motýli

Haberova žena Clara, rozená Immerwahrová (1870-1915). Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Haberova žena Clara, rozená Immerwahrová (1870-1915). Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Mezi těmi, kdo nesdíleli Haberovo nadšení po „úspěchu“ prvního chemického útoku u Ypres, byla jeho žena Clara, rozená Immerwahrová.

Clara byla jednou z prvních, ne-li vůbec první ženou, která v Prusku získala titul PhDr (Philosophiae Doctor). Svou disertaci vypracovala pod vedením známého chemika Richarda Abegga na universitě v Breslau v roce 1900. Při její promoci ji příslušný děkan oslovoval jako „nejučenější pannu“, ale ve své chvále byl opatrný, zřejmě aby se Clara nestala příliš neodolatelným vzorem pro své vrstevnice.

Abegg, Haberův dobrý kamarád ze studií, seznámil Fritze a Claru na vědecké konferenci (přesněji znovuseznámil, neboť Fritz a Clara se znali již v dětství). Fritz a Clara se hned po skončení konference vydali na cestu do Breslau „jako pohádkový princ a princezna“ (jak se Haber později vyjádřil), aby oznámili svým rodinám své zásnuby. Jejich manželství ale nebylo šťastné. Clara byla frustrována svou předurčenou rolí ženy v domácnosti (Haber se navíc doma kvůli svému pracovnímu nasazení vyskytoval jen sporadicky) a ztrátou možnosti rozvinout svou vlastní vědeckou dráhu. Se svými pocity se svěřovala Abeggovi v jejich rozsáhlé korespondenci.

Clara pocházela z rodiny s historií deprese, která se v jejím případě prohloubila po předčasné smrti Abegga (v roce 1910), jakož i dalšího osobního přítele, fyzikálního chemika Otto Sackura (v roce 1914). Když po chemickém útoku u Ypres zjistila, čím se její manžel v poslední době zabýval, spáchala sebevraždu. Stalo se tak onen večer, kdy Haber oslavoval ve své chemické uniformě (vlastního designu) „úspěšné“ vypuštění chlorového mračna a své povýšení. Zastřelila se Haberovou služební pistolí, pravděpodobně v zahradě jejich vily na pozemku Haberova ústavu. Umírající Claru našel její třináctiletý syn Hermann. Haber tvrdě spal (pod účinkem spacích prášků, které si sám míchal) a výstřely (byly dva) neslyšel.

Neschopen zajistit si prodloužení vojenské dovolené, Haber odjel druhý den ráno na frontu k jednotkám, které se nazývaly „pionýrské regimenty“, a které se zabývaly vedením chemické války. Podle Jamese Francka (který spolu s mnoha dalšími věhlasnými vědci v „pionýrských regimentech“ sloužil) si Haber Clařinu smrt nikdy nepřestal vyčítat.

Ke Clařině depresi v onen osudný večer přispělo i to, že Haber tehdy údajně flirtoval se Charlotte Nathanovou, kterou znal jako recepční Berlínského klubu. V roce 1917 se Charlotte stala Haberovou druhou ženou. Manželství trvalo deset let. Haber na adresu žen ve svém životě poznamenal: „(Ženy) jsou pro mě něco jako motýli. Jsem schopen obdivovat jejich barvy a třpyt, ale dál se nedostanu.“

Nobelova cena a zlatý věk Haberova ústavu za Výmarské republiky

V roce 1919 vyhlásila Švédská královská akademie Nobelovy ceny za období 1914-1919. Pět z nich putovalo do Německa, k velkému potěšení německé vědecké obce – a zklamání až rozhořčení zejména obce francouzské a britské. Novými laureáty se stali Max von Laue, Richard Willstätter, Max Planck, Johannes Stark – a Fritz Haber, který obdržel Nobelovu cenu za chemii pro rok 1918 „za syntézu čpavku z jeho prvků“.

Ve svém laudatiu prezident Akademie zevrubně popsal význam Haberova objevu pro zemědělství, ale ani nezmínil jeho význam pro vojenský průmysl. Haber ve své přednášce „střelný prach ze vzduchu“ také zcela ignoroval. Zmínka nepadla ani o Haberově roli při vývoji a použití chemických zbraní.

Večírek na rozloučenou pro Jamese Francka před jeho nástupem jako profesora fyziky na univerzitě v Göttingenu v roce 1920. Zleva doprava sedí Hertha Sponerová, Albert Einstein, Ingrid Francková, James Franck, Lise Meitnerová a Otto Hahn. Zleva doprava stojí Walter Grotrian, Wilhelm Westphal, Otto von Baeyer, Peter Pringsheim a Gustav Hertz. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Večírek na rozloučenou pro Jamese Francka před jeho nástupem jako profesora fyziky na univerzitě v Göttingenu v roce 1920. Zleva doprava sedí Hertha Sponerová, Albert Einstein, Ingrid Francková, James Franck, Lise Meitnerová, Fritz Haber a Otto Hahn. Zleva doprava stojí Walter Grotrian, Wilhelm Westphal, Otto von Baeyer, Peter Pringsheim a Gustav Hertz. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Nicméně Haber byl zapojen do vývoje chemických zbraní nejen za války, ale dokonce i po ní. Aby se program vývoje chemických zbraní vyhnul inspekcím zadaným Versailleskou smlouvou, byl převeden do třetích zemí, mezi nimi i do Sovětského svazu. Haberova role v programu skončila až v roce 1933, kdy byl nacisty odstaven, viz dále. Výrobní linky používané za první světové války k výrobě chemických zbraní byly po válce konvertovány na výrobu prostředků k hubení hmyzu. Potřebný výzkum byl opět prováděn v Haberově ústavu. Mezi látkami, které byly vyvinuty jako účinné fumiganty, byl také Cyklon B, použitý později v nacistických táborech k vyhlazení milionů lidí, zejména židů, včetně několika Haberových příbuzných.

V letech 1920-1926 pracoval Haber na jiném vlasteneckém projektu – extrakci zlata z mořské vody. Nutnost platit válečné reparace (denominované ve zlatě), jakož i hyperinflace, která zasáhla Německo dílem v důsledku reparací, byly pro Habera hnací silou. Nicméně koncentrace zlata v mořské vodě (v průměru 10 ppt, tedy deset částic v bilionu) se ukázala být příliš nízkou (zhruba o faktor tisíc) na to, aby jeho extrakce měla komerční význam. Po sedmi letech byl Haberův tajný projekt zastaven. V průběhu projektu ale Haber a spolupracovníci vyvinuli spolehlivé analytické metody k určování koncentrace zlata, které byly dostatečně citlivé i v oblasti koncentrací řádu 1 ppt (10-12), na rozdíl od starších metod, jejichž nepřesnost vzbudila Haberovu marnou naději.

Vyčerpaný Fritz Haber a jeho „Oddělení M“, které se zabývalo extrakcí zlata z mořské vody, 1924. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Vyčerpaný Fritz Haber a jeho „Oddělení M“, které se zabývalo extrakcí zlata z mořské vody, 1924. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Hned po demobilizaci se Haber obklopil kruhem prvotřídních badatelů a dopřál jim plnou volnost při výběru jejich výzkumných témat. Haber jen udával celkový tón a dbal na to, aby v ústavu panovala dobrá atmosféra. Kromě toho se aktivně věnoval vlastnímu výzkumu (např. jeho posledním oblíbeným tématem byl rozklad peroxidu vodíku katalyzovaný solemi železa).

Postaral se rovněž o financování ústavu, částečně německým průmyslem (zejména firmou BASF), ale také předchůdcem dnešní Německé grantové agentury (Deutsche Forschungsgemeianschaft), kterou v roce 1920 spoluzaložil.

Šíře záběru ústavu byla zcela mimořádná – od atomu hélia až po blechu, jak to jednou někdo poněkud metaforicky vyjádřil. Ústav měl lví podíl na přerodu fyzikální chemie, založené na klasické termodynamice a zaměřené na termochemii, v moderní chemickou fyziku, založenou na kvantové mechanice a zaměřenou na strukturu a později dynamiku.

Největší úspěchy zlatého věku

Výčet hlavních vědeckých témat a výsledků Haberova ústavu ve „zlatém období“ 1920-1933

  • Koloidní chemie (Herbert Freundlich)
  • Atomová fyzika a spektroskopie (James Franck, Walter Grotrian, Paul Knipping, Hertha Sponer)
  • Kinetika reakcí v plynné fázi; počátky chemické dynamiky a kvantové chemie (Michael Polanyi, Eugene Wigner, Henry Eyring, Adalbert a Ladislaus Farkas, Karl Friedrich Bonhoeffer)
  • Aplikace teorie grup v kvantové mechanice (Eugene Wigner)
  • Molekulové a iontové paprsky; princip urychlovače iontů (Harmut Kallmann)
  • Objev a izolace para-vodíku, v jehož molekulách mají atomy vodíku opačný jaderný spin (Paul Harteck, Ladislaus Farkas, Karl Friedrich Bonhoeffer)
  • Přenos energie mezi atomy (Hartmut Kallmann, Fritz London)
  • Predisociace a difúsní pásy (Ladislav Farkas, Karl Friedrich Bonhoeffer)
  • Disperse včetně demonstrace populační inverze (Rudolf Ladenburg, Hans Kopfermann)
  • Nukleární magnetické momenty (Hans Kopfermann)

Neopětovaná láska

Haberův židovský původ spolu s jeho demokratickými postoji byl trnem v oku nacistů, kteří ho po svém nástupu k moci pojednávali jako personu non grata. Ministr kultury a školství Bernhardt Rust to shrnul za své stranické soudruhy, když prohlásil: „Už mám dost toho žida Habera.“

Haber odmítl uplatnit nacistický rasový zákon, na základě kterého měl propustit z ústavu zaměstnance židovského původu, mezi nimi Michaela Polanyiho, Herberta Freundlicha, Hartmuta Kallmanna a Ladislause Farkase. Místo toho na protest proti nacistické rasové politice rezignoval.

Hitler odmítl hnout pro Habera prstem a své odmítnutí ozdobil záchvatem zuřivosti hodným vůdce Třetí říše.

Ve svém dopise Rustovi, datovaném 30. dubna 1933, napsal, že si „nevybírá své spolupracovníky podle jejich rasového složení, ale na základě jejich vědeckých schopností a jejich charakteru.“ Na adresu nacistů poznamenal, že „nenávidí své politické nepřátele více, než milují svou vlast.“ Tímto výrokem by bylo možno charakterizovat i postoje mnoha jiných stran v mnoha jiných zemích a v mnoha jiných časech – včetně současnosti.

Fotografie na rozloučenou členů Haberova ústavu před jeho rozpuštěním nacisty v létě roku 1933. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Fotografie na rozloučenou členů Haberova ústavu před jeho rozpuštěním nacisty v létě roku 1933. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Haberova rezignace rozhořčila Maxe Plancka, od roku 1930 prezidenta Společnosti císaře Viléma, natolik, že se pokusil o intervenci nejprve u ministra Rusta, a když nepochodil, dokonce u samého Hitlera (ke kterému měl přístup ex officio). Jak Planck později barvitě vylíčil, Hitler odmítl hnout pro Habera prstem a své odmítnutí ozdobil záchvatem zuřivosti hodným vůdce Třetí říše.

Haberovi mezitím přišla četná pozvání k dlouhodobým stážím z mnoha zemí, mezi nimi Japonska, Palestiny, Francie a Británie. Haber se rozhodl pro posledně jmenovanou zemi a stal se hostem Sira Williama Popea na univerzitě v Cambridgi. Popeovi před tím napsal: „Moje nejdůležitější cíle nyní jsou, abych nezemřel jako německý občan a abych neodkázal svým dětem a vnukům práva druhořadého občana, tak jak to nyní vyžadují německé zákony. (…) Dále je pro mě důležité, abych mohl strávit svá poslední léta uprostřed vědecké komunity – se ctí, ale bez velkých povinností.“ Během dvouměsíčního pobytu v Cambridgi Haber prožil možná poslední šťastné okamžiky své vědecké dráhy, když za ním přijela deputace jeho bývalých spolupracovníků z Dahlemu. Jak Kallmann, jeden z nich, poznamenal: „Rozvinula se tak krásná vědecká diskuse, že si to ani nedovedete představit.“

Haber měl také otevřené pozvání od Chaima Weizmanna přijít pracovat do jím založeného ústavu Daniela Sieffa (nyní Weizmannův ústav) v Rehovotu v tehdejší Palestině. Weizmann byl anglofil, který si v Anglii vysloužil ostruhy během „války chemiků“ tím, že vyvinul metodu průmyslové produkce acetonu potřebného pro výrobu korditu. Od 20. let minulého století se Weizmann zabýval zakládáním židovských akademických institucí v Palestině (včetně Hebrejské univerzity v Jeruzalémě). Při své návštěvě Dahlemu v roce 1932 byl natolik nadšen Haberovým ústavem, že budoval ústav v Rehovotu podle jeho vzoru. Pro Habera během posledních měsíců jeho života bylo Weizmannovo pozvání skutečným pokušením.

Haberův pobyt v Cambridge vedl také do jisté míry k jeho smíření s britskou vědeckou obcí, jejíž někteří členové (např. Ernst Rutherford) Habera bojkotovali kvůli jeho roli v chemické válce. Neobvykle studená zima 1933-1934 ještě více podlomila Haberovo křehké zdraví, takže se nechal přemluvit k cestě na jih. V Cambridgi po sobě zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém poděkoval za „rytířství z doby krále Arthura“, se kterým se u svých britských hostitelů setkal. Před odjezdem ještě napsal svou poslední vůli. V ní stanovil, že si přeje být pohřben po boku své první ženy Clary – v Dahlemu, kdyby to bylo možné, nebo jinde, kdyby to okolnosti nedovolily, a aby na jeho hrobě bylo napsáno: „Sloužil své zemi za války i v míru, pokud mu to bylo dovoleno.“

Náhrobní kámen na hřbitově v Basileji. Foto: Archiv Spolecnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Spolecnosti Maxe Plancka

Náhrobní kámen na hřbitově v Basileji. Foto: Archiv Společnosti Maxe Plancka a Ústav Fritze Habera Společnosti Maxe Plancka

Fritz Haber zemřel 29. ledna 1934 při průjezdu Basilejí. Tam byl také pohřben. V souladu s jeho poslední vůlí byly Clařiny pozůstatky exhumovány a pohřbeny po jeho boku. Na jejich společném hrobě jsou jen jejich jména a roky narození a úmrtí.

Einsteinova slova, adresovaná Haberovu synovi Hermannovi, znějí jako epitaf Fritze Habera: „Nakonec byl nucen prožít veškerou trpkost toho být opuštěn okruhem lidí, na kterých mu velice záleželo. (…) Byla to tragédie německého žida: tragédie neopětované lásky.“

K tomu můžeme dodat, že Haberova láska nebyla tak docela neopětovaná, ani tehdy a zvláště ne dnes.

Rok po Haberově smrti uspořádali Max Planck a Otto Hahn vzpomínkovou slavnost na Haberovu počest. Konala se v Harnackově domě – klubu Společnosti císaře Viléma v Dahlemu – na kterou přišly hlavně manželky Haberových akademických kolegů. Kolegové samotní se vesměs nedostavili, protože jim to bylo výslovně zakázáno. Přišel ale Carl Bosch se svou družinou spolupracovníků z firmy BASF, na které byly tehdy výnosy nacistické vlády ještě krátké. Toto shromáždění v Harnackově domě je jednou z mála dokumentovaných akcí civilní neposlušnosti, podniknutých německou akademickou obcí za Třetí říše.

V roce 1953 byl na návrh Maxe von Laueho Ústav pro fyzikální chemii a elektrochemii v Berlíně-Dahlemu pojmenován po svém zakládajícím řediteli. Pro úplnost poznamenejme, že Hebrejská univerzita v Jeruzalémě otevřela v roce 1981 centrum pro molekulovou dynamiku a pojmenovala je rovněž po Fritzi Haberovi – aby uctila jeho lidskou i vědeckou památku. Svou osobní knihovnu věnoval Haber prostřednictvím svého syna Hermanna Weizmannovu ústavu.

Další čtení

  • D. Stoltzenberg: Fritz Haber. Chemiker, Nobelpreisträger, Deutscher, Jude (Wiley-VCH, Weinheim, 1994).
  • M. Szöllösi-Janze: Fritz Haber: 1868-1934 (C.H. Beck, München, 1998).
  • R. Stern, Fritz Haber: Personal Recollections, in Yearbook of the Leo Baeck Institute 1963 (Leo Baeck Institute, New York, 1963).
  • M. Dunikowska and L. Turko, Fritz Haber: The Damned Scientist, Angew. Chem. Int. Ed. 50, 10050 (2011).
  • F. Stern, Fritz Haber: Flawed Greatness of Person and Country, Angew. Chem. Int. Ed. 51, 50 (2012).
  • J. James, T. Steinhauser, D. Hoffmann, and B. Friedrich, One Hundred Years at the Intersection of Chemistry and Physics: The Fritz Haber Institute of the Max Planck Society 1911-2011 (Walter de Gruyter, Berlin, 2011).
  • B. Friedrich a D. Hoffmann: Sto let fyzikálně-chemického výzkumu v Berlíně-Dahlemu: Ústav Fritze Habera v letech 1911- 2011, československý časopis pro fyziku 62, 110 (2012).

 

Titulní foto: Fritz Haber kolem roku 1930. Zdroj: Leo Baeck Institute, New York

 

Další články tématu

Print Friendly