Rozhovor s Tomášem Jungwirthem o hodnocení a financování české vědy, soukolí mechanických počtů, o novém systému, který by měl situaci napravit a o Českém vědecko-technologickém institutu, který má přinést atmosféru světa.

Tomáš Jungwirth

Narodil se v roce 1967.

Doktorát z fyziky obhájil v roce 1991 na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Působil na Indiana a Texas University, je profesorem na Nottingham University ve Velké Británii a přednáší na Karlově univerzitě.

Ve Fyzikálním ústavu Akademie věd je vedoucí Oddělení spintroniky a nanoelektroniky. Zabývá se fyzikou pevných látek, materiálovým výzkumem a elektronickými vlastnostmi nanostruktur. Podílel se na řadě významných prací v oboru spinové elektroniky, například na objevu spinového Hallova jevu.

Jako první český vědec v oblasti věd o neživé přírodě dostal prestižní Advanced Grant Evropské výzkumné rady.

Je členem Učené společnosti a Rady pro výzkum, vývoj a inovace

Mají i jinde ve světě takový problém s nastavením smysluplného a spravedlivého hodnocení vědy? Nebo jen my jsme si zavařili takovou potíž?

Nikde ve světě jsem se nesetkal s mechanickým sbíráním bodů za publikace a jiné výstupy a jejich přepočtem přímou úměrou na finance. Systém, kdy jeden z hlavních nástrojů řízení – rozdělování financí – může být místo lidem svěřen počítačové databázi, je, myslím, zcela ojedinělý.

A jak se tedy hodnotí věda třeba v Anglii, v Německu?

Systémů je celá řada, jsou země, a mezi ně patří právě Německo, kde se na celostátní úrovni v podstatě nehodnotí. Vědecké instituce jsou etablované a kvalitu si hlídají primárně pečlivým mezinárodním výběrovým řízením na svá akademická místa. Ve Velké Británii probíhají v několikaletých cyklech komplexní srovnávací hodnocení mezi univerzitami po jednotlivých oborech. Hodnocení provádějí panely odborníků, nikoli předem daný algoritmus. U vybraných výstupů, zejména vědeckých článků, se hodnotí jejich originalita, význam a preciznost. Dále se hodnotí dopad výsledků v rámci i mimo rámec daného vědního oboru. Hodnotí se rovněž celkové vědecko-výzkumné prostředí dané fakulty. Odborná komise rozřadí instituce v každé z hodnocených oblastí do čtyř stupňů kvality a na tomto základě je pak instituce financována v dalším obyčejně pětiletém období.

Jak k tomu mohlo dojít, že letité snahy samotných vědců o objektivní hodnocení vědy podle výstupů dopadly paskvilem?

Historii vzniku metodiky hodnocení a financování, které se dnes přezdívá kafemlejnek díky přímému přepočtu bodů za výstupy na finance, podrobně neznám, protože jsem v té době působil převážně v zahraničí a s řízením vědy jsem neměl zkušenosti. K těmto věcem jsem se dostal, když jsem byl před dvěma a půl roky jmenován do vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Na jedné straně zpětně chápu, že byla snaha omezit financování na místech, kde nevznikaly žádné nebo téměř žádné výsledky a že odosobněný mechanický systém metodiky měl zamezit obcházení této snahy. Z dlouhodobějšího hlediska ovšem kafemlejnek začne působit degenerativně. Nabádá ke grafomanii, místo aby se oceňovala originalita, preciznost, podíl na utváření vlastního nebo jiných oborů, práce se studenty a pro vědeckou i nevědeckou komunitu. Považuji proto za velmi rozumné, že Rada podstatně omezila používání této metodiky pro rozdělení rozpočtu mezi poskytovatele, tedy ministerstva a Akademii věd a v upravené metodice z loňského roku zcela vyjmula ustanovení o přímém přepočtu bodů na finance. Kromě Akademie věd se ale kafemlejnek na různých úrovních v rámci institucí stále používá, a proto Rada pro výzkum upravila i pravidla pro sbírání bodů tak, aby byly pokud možno vyloučeny bezcenné výstupy. Zároveň se ale shodla, že i tato upravená metodika by měla být jen dočasná.

Po velmi kritickém hodnocení kafemlejnku, a to i mezinárodním auditem, se začalo hovořit o zcela nové metodice, na tu však vědci stále čekají. Mezitím začala platit přechodná metodika, i tu však mnozí zatratili.

Existovaly obavy, že s upravenou metodikou klesne motivace připravit zcela nový dlouhodobý systém hodnocení a financovaní výzkumu. Že to provizorní řešení zůstane navěky. Rada pro výzkum ale od začátku prosazovala, že úprava z roku 2013 je jen krátkodobé řešení a v tomto smyslu vzniklo i memorandum mezi Radou pro výzkum a Ministerstvem školství. Na ministerstvu se v té době už připravoval evropský projekt, jehož cílem je ve spolupráci se zahraničními experty připravit dlouhodobý systém hodnocení a financování, tzv. IPn Metodika.

Nová metodika bude založená na kombinaci scientometrických údajů, různých indikátorů jako je úspěšnost v grantových soutěžích a hodnocení odbornými panely.

Jenže na ministerstvu se zase vše zadrhlo. A před pár týdny se začalo dokonce proslýchat, že ministerstvo novou metodiku úplně pohřbí.

Podstatné je, že náměstek ministra Jaromír Veber před několika dny podepsal smlouvu s britskou společností Technopolis, která bude dodavatelem významné části projektu IPn Metodika. Řešení celého projektu vedeného profesorkou Jitkou Moravcovou tak může, byť se zpožděním, začít. Rada pro výzkum bude s projektovým týmem úzce spolupracovat.

Proč ministerstvo vše tak zdržovalo?

Rád bych věřil tomu, že to bylo způsobeno jen častým střídáním ministrů a ministerských úředníků, což nikdy neprospívá, zvlášť pokud se mají připravit podstatné systémové změny. Možná ale i část vědecké komunity stále vidí odosobněnost a jednoduchost kafemlejnku jako výhodu.

Myslela jsem, že na potřebě nového, objektivního hodnocení bez chyb kafemlenku se shodují Akademie, univerzity i Rada vlády?

Rada pro výzkum je naprosto jednotná. Ze strany Akademie věd zaznívala také jednoznačná podpora, stejně tak od rektorů mnoha vysokých škol. Patrně díky této soustředěné podpoře se podařilo téměř na poslední chvíli ministerstvo přesvědčit.

Konečně se tedy celá věc dá rychle do pohybu?

Bohužel máme asi rok zpoždění. Nicméně projekt by měl být ukončen v červnu 2015, tedy ještě v tomto programovacím období evropských fondů. Jeho rozsah bude ale možná muset být mírně upraven.

Takže nezbude čas na chystaný pilotní projekt?

Projektový tým stále počítá s malým i velkým pilotním ověřením. V malém bude vybrán reprezentativní vzorek hodnocených jednotek z univerzit, ústavů Akademie věd a rezortních výzkumných ústavů. Velké pilotní ověření by mělo proběhnout na podstatné části institucí zabývajících se vědou a výzkumem v České republice.

Jaká vylepšení má nová metodika přinést? Jaké jsou její hlavní principy?

Ve zkratce – nová metodika bude založená na kombinaci scientometrických údajů, různých indikátorů jako je úspěšnost v grantových soutěžích a hodnocení odbornými panely. A hodnotit se bude oborově, nebude se tedy přímo srovnávat např. historik s biochemikem.

Takže můžeme doufat, že poprvé nebudou rozhodovat úředníci o výši prostředků na vědu?

Celkovou výši prostředků na vědu a výzkum bude i nadále určovat vláda. Nová metodika by měla sloužit k odbornému hodnocení a rozdělení financí mezi výzkumné jednotky. V kafemlejnku o tomto dělení nerozhodují ani odborníci a dokonce ani úředníci, ale počítačová databáze, tedy odlidštěný systém.

Prof. Tomáš Jungwirth (Foto: Škys)

Prof. Tomáš Jungwirth (Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin)

Zeptám se znovu, jak je možné, že takový systém vůbec mohl vzniknout?

Ono tomu lze rozumět. Bylo to v době, kdy se téměř nehodnotilo, na univerzitách a v ústavech mohli přežívat lidé bez jakéhokoli výsledku a vedle nich pracovali za podobných finančních podmínek skvělí vědci. Použít počet publikací jako jednoduchý způsob, který odhalí tuto propast, dávalo smysl, kdyby se to udělalo jednorázově. Ale v okamžiku, kdy se dlouhodobě povýší nástroj vědecké práce – články, přednášky na konferencích, atd. – na výsledek a položí se rovnítko mezi jejich počtem a přidělenými financemi, tak je to špatně. Čím déle a mechaničtěji se publikace přepočítávají na finance, tím více jejich počet ztrácí význam.

Články jsou potřeba….

Samozřejmě je důležité, kolik člověk publikuje, ale dobří spisovatelé se také nepoznají podle počtu stránek nebo knih, které popsali.

Říkal jste, že prvotním impulsem bylo odlišit vědce, kteří nic nedělají, od vědců dobrých. Tohle měl ale vyřešit už radikální řez na Akademii věd v devadesátých letech, kdy z ústavů odešla polovina lidí…

Žádný řez nebo starý či nový celostátní systém hodnocení sám o sobě nestačí. Klíčové je, jakým způsobem se na akademické pozice, v zahraničí se jim říká tenure-track a tenure, vybírají a přijímají do vědeckých institucí noví lidé. V zavedených institucích ve světě jsou vědci a profesoři vybíráni na základě náročných mezinárodních výběrových řízení. Musí mít za sebou výraznou vědeckou stopu a být samostatní, aby přinesli do instituce nové myšlenky nebo celý nový obor.

Je evidentní, že někde to dělají lépe a někde hůře. Je tu už pár institucí, které jen tak neživí zbytečně nějaké týmy a celkově vynikají.

Na více univerzitách a výzkumných ústavech jsou dnes vědci, kteří jsou špičkoví ve světovém srovnání. Celkově ale Česká republika stále výrazně zaostává za vyspělými zeměmi tam, kde se posouvají hranice vědeckého poznání nebo technologických možností. Celá Česká republika měla například do roku 2013 jen osm prestižních grantů Evropské výzkumné rady ve srovnání s 95 na univerzitě v Cambridge nebo se 14 v rakouském Institute of Science and Technology, který byl založen jen před pěti lety. Toto je odrazem, že až na výjimky není v našich vědeckých institucích běžný způsob vyhledávat a podporovat vědecké osobnosti, jak to dělají dobré zahraniční univerzity a výzkumné ústavy.

Jak se tím žádoucím směrem posunout?

Bude to obtížné bez lidí, kteří řídí výzkumné ústavy a univerzity a kteří mají dostatečné zkušenosti ze zahraničí, pro které je otevření své instituce mezinárodní soutěži o vynikající vědce přirozené a mají dostatek energie a organizačních dovedností to prosadit.

A nemůže tady pomoci také Rada vlády – tlakem, doporučením?

Rada pro výzkum se o to pokouší. Jedna konkrétní věc, která by měla pomoct nás otočit směrem k vyspělému světu, je návrh Rady na založení Českého vědecko-technologického institutu. Ve správní a vědecké radě institutu zasednou převážně renomované zahraniční vědecké osobnosti a výběr uchazečů o dlouhodobé financovaných institutem se bude řídit výlučně podle kritéria excelence jejich výzkumné práce ve světovém měřítku a podle úrovně školení postgraduálních studentů a mladých výzkumných pracovníků. Cílem institutu je nejen udržet a více podpořit špičkové vědce, kteří již v Česku pracují, ale přilákat k nám také vynikající vědce ze zahraničí. Podporu z Českého vědecko-technologického institutu by tak mohl získat jak vědec, který působí, tak ten, který by přesídlil na libovolné výzkumné pracoviště v Česku.

Finanční injekce tedy bude fungovat napříč ústavy?

Ano, vědecký tým podporovaný institutem může působit na kterémkoli existujícím pracovišti. Myšlenka Rady je, že by institut dal vědeckým institucím možnost rychleji a snadněji se otevřít do světa, získat bezprostřední zkušenost s výběrem a podporou špičkových týmů, s jejich stylem práce a školením mladých vědců. Rada věří, že se takto může výrazně změnit atmosféra ve výzkumných organizacích a jejich sebevědomí v mezinárodním srovnání. Zároveň by pro průmysl, státní správu a další nevědecké organizace vznikla lépe přehledná mapa vědních a technických oborů, ve kterých Česká republika vyniká. Rada věří, že by se Český vědecko-technologický institut mohl stát i atraktivním místem pro spolupráci a spolufinancování vědy a výzkumu z privátní sféry.

Kde a čím jste se inspirovali?

Tím, jak obdobné organizace fungují v zahraničí. Dívali jsme se, jak to dělají v Cambridge, v německé Max-Planckově společnosti a Humboldtově nadaci, v rakouském Institute of Science and Technology, v Evropské výzkumné radě nebo v americkém Howard Hughes Medical Institute. Formy těchto institucí jsou různé, ale mají společné zaměření na špičkové vědecké osobnosti a podobné principy jejich výběru, hodnocení a podpory. První návrh institutu nechala Rada projít důkladným mezinárodním oponentním řízením. Návrh byl zaslán k posouzení českým osobnostem vědy a průmyslu a do zahraničí například členovi Evropské výzkumné rady a nositeli Nobelovy ceny, rektoru Univerzity v Cambridge, prezidentce ústavu Max-Plancka, prezidentovi Humboldtovy nadace nebo prezidentovi rakouského Institute of Science and Technology.

Jak daleko jste s prosazováním této myšlenky i vně Rady?

Návrh na založení institutu konzultuje Rada pro výzkum průběžně s vedením Akademie věd a vysokých škol, Grantové a Technologické agentury, s Učenou společností a dalšími profesními organizacemi. Klíčové bude najít vhodný nástroj, jak předpokládané veřejné finanční prostředky, které by postupně během několika let měly dosáhnout jedné miliardy korun, do nového institutu vložit. To je otázka domluvy mezi příslušnými ministerstvy.

Kdy by mohla tato instituce začít fungovat?

Institut by měl být založen začátkem příštího roku. Rada pro výzkum se obrátí na profesní organizace, aby podávaly návrhy na renomované mezinárodní osobnosti, které zasednou ve správní a vědecké radě. Ty by pak měly upřesnit pravidla fungování institutu a v polovině roku vyhlásit první konkursy. Výběr by měl být postupný s tím, že kvalita by měla mít jednoznačnou přednost před rychlostí, jakou bude kapacita institutu naplněna. Zvlášť u vědců, kteří by přišli ze zahraničí, mohou být vyjednávání zdlouhavá.

Kolik let pak podle vás potrvá, než semínko vzklíčí a změna atmosféry se projeví?

Naštěstí to není jediná věc, která otvírání české vědecké komunity směrem ke světu podporuje. Vím o podobných snahách na Karlově univerzitě a velmi aktivní jsou i v nově budovaných centrech v řadě měst po České republice. Český vědecko-technologický institut bude jedním kamínkem mozaiky, jednou jich snad bude nadkritické množství, které situaci prolomí. Jisté je jedno, pokud nic podobného nezkusíme, na podstatnou změnu k lepšímu budeme čekat do nekonečna.

 

Titulní snímek: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Print Friendly