Prof. Zdeněk Veselovský nám na hodinách etologie vyprávěl, jak kdysi v zoo přestavovali voliéru krkavců. Krkavce proto dočasně přendali do voliéry s orly, přestože se báli, že jim orlové krkavce zahubí. K jejich překvapení naopak krkavci umořili orly. – Krkavci patří bezesporu mezi přizpůsobivé ptáky; v prostředí ovlivněném lidmi se ovšem podobní živočichové občas adaptují takovým způsobem, že konflikt mezi jejich zájmy a těmi lidskými má tendenci narůstat.

Krkavec neboli koba je černý pták, podobný huse; živí se masem oběšenců kolem velkých šibenic nebo mrtvolami padlých v bitvách či nějak jinak, velmi dychtivě se krmí lidskými mrtvolami nebo mršinami dobytka. Když křičí v něčím domě, předpovídá smrt někoho v tom domě nebo v sousedství. Je-li ochočen, okrade sousedy o mnoho věcí 1, takže někdy obohatí člověka, který se o něj stará.

Kniha dvacatera umění Mistra Pavla Žídka, 57

 

Krkavcovo nevermore

Od starověku mají krkavci a další havranovití ptáci špatnou pověst; jsou považováni za neblahé znamení, za nečisté ptáky kvůli konzumaci mrtvol, ale i kvůli zlodějským sklonům, které by v případě požití jejich masa mohly přejít i na člověka. Zároveň se však vyzdvihuje jejich schopnost komunikace i značná bystrost. Například u Hildegardy z Bingen, abatyše z 12. století, se můžeme v její Ptačí medicíně dočíst: „Člověku se nijak zvlášť nevyhýbá, nebojí se ho, občas dokonce napodobuje lidské hlasy a nejspíš by s ním beze všeho i mluvil a snad by k tomu měl i vlohy, kdyby nebyl jen nerozumným živočichem.“ Pověst krkavců se výrazně nezlepšila ani v pozdějších dobách; pro romantické spisovatele v čele s E. A. Poem byl synonymem temné stránky duše a v minulém století k jejich „oblíbenosti“ pochopitelně přispěl i Hitchockův horror Ptáci.

Krkavec, pták legend.

Krkavec, pták legend. Foto: Christian O. Petersen, licence CC BY-SA 3.0.

Krkavec byl hojný na většině severní polokoule, k jeho velkému úbytku a vyhubení v mnoha regionech Evropy došlo zejména v 19. století. Tento dramatický pokles početnosti byl způsoben hlavně přičiněním člověka – krkavec byl totiž označen za škodnou; majitelé dobytka žádali jeho odstranění, protože se obávali, že zabíjí jejich zvířata. A tak byl krkavec pronásledován: likvidovali ho střelbou i otrávenými návnadami, strhávali hnízda s vejci i s písklaty.

Jako jiné druhy se později dostal na seznam chráněných zvířat a začal se šířit zpět do neobsazených oblastí. U nás vymizel někdy kolem roku 1870 a rekolonizace začala zhruba o sto let později. V současnosti je rozšířen téměř po celé republice. Hnízdí v lesích i v otevřené krajině všech nadmořských výšek; hnízda si staví spíše na nepřístupných místech (stromy, skály, stožáry). Jinak se zdá, že se dobře přizpůsobil realitě dnešní kulturní krajiny; v některých lokalitách ztratil svou plachost, získanou zřejmě dlouhodobým pronásledováním, a z přítomnosti lidí si mnoho nedělá. Jedná se o teritoriálního ptáka s víceméně stálou hustotou populace na celém území Evropy 2, takže strach z jeho přemnožení mít nemusíme. Tyto obavy zřejmě vycházejí z přítomnosti větších hejn ptáků – jedná se však o houfy mladých, dosud nehnízdících krkavců, anebo o shromáždění ptáků na místech s velkou nabídkou potravy (třeba na smetištích).

Jehně ke snídani

Co se potravy týče, krkavce můžeme označit za všežravce. Podrobným studiem vývržků se zjistilo, že podstatnou část jídelníčku tvoří rostlinná strava, odpadky a mršiny; mezi živočišnou složkou převládají hlodavci, zejména hraboši. Likvidaci zdechlin a lov drobných hlodavců by lidé zřejmě ocenili jako poměrně záslužnou činnost, kdyby ovšem někteří jedinci krkavce neohrožovali novorozená jehňata, příp. jejich matky v době bahnění.

Zdá se, že krkavci útočí v hejnech, takže si mohou troufnout i na mnohem větší kořist, než jsou sami. A novorozená mláďata jsou pro ně poměrně snadnou kořistí, zvláště pokud je jejich matka nezkušená. Jehňatům vyklovají oči a jazyk, zvíře pak vykrvácí. Občas podobně zahyne i dospělá ovce, většinou oslabená porodem. Oči a tlama jsou vlastně jediná přístupná místa hlavy, což krkavci jako správní mrchožrouti dobře vědí.

O podobném chování se pravděpodobně ví už dlouho, bylo totiž popsáno a zdokumentováno u většiny druhů krkavců a u některých dalších havranovitých ptáků po celém světě. Otazníků je zde hned několik. K úhynu novorozených jehňat dochází často z přirozených příčin; a krkavec jako specialista na mršiny začíná zmíněnými částmi hlavy. Bez pitvy se většinou nedá odhalit, která zvířata zahynula sama a která přičiněním predátorů. I v případě napadení dosud živých jehňat se mnohdy při pitvě ukazuje, že daná mláďata by zemřela i bez asistence ptačích zobáků. Otázkou také je, kterých ptáků se toto jednání týká – dochází k němu v období bahnění ovcí, kdy dospělí krkavci mají hromadu starostí s hnízděním a subadultní ptáci se potulují v hejnech po krajině, takže to vypadá, že problémem jsou právě mladí, dosud nespárovaní a nehnízdící ptáci. Vzhledem ke schopnosti učení krkavců se také objevuje obava, že se toto společensky nepřijatelné chování rozšíří mezi větší částí populace a škody na dobytku pak budou ještě vyšší. Zda je toto jednání vlastní jen omezenému počtu jedinců, nebo zda se na něj budou orientovat i další krkavci, ukážou následující léta.

Problémem zůstávají škody chovatelů, kteří se nemohou účinně bránit. Krkavci si zvykli na člověka a nebojí se ho; krkavec je navíc veden jako ohrožený druh chráněný zákonem a jeho odstřel je možný jen na základě speciálního povolení 3. Uvidíme, jak se bude nadále situace kolem krkavců vyvíjet a zda tento obdivuhodný pták bude opět pronásledován za to, že se dokázal přizpůsobit novým podmínkám kulturní krajiny.

Situace ale zřejmě u nás nebude tolik sledována jako v Anglii – v londýnském Toweru si totiž drží sedmero krkavců, neboť pověst praví 4, že pokud towerští krkavci budou ztraceni, Koruna padne a celá Británie s ní. Chovatelé tak volají po změně zákona. Otázka ovšem je, zda by se jeho místní likvidací něčeho dosáhlo – je pravděpodobné, že by zabité či odchycené ptáky brzy nahradili jiní, kteří mohou mít podobné zvyky. Možná by byly na místě kompenzace chovatelům, ale stát se zatím k něčemu takovému nechystá.

Ovce a krkavci. Ilustrace: Dora Čančíková

 

Ale nejen krkavci…

Nestor kea – Einstein mezi papoušky

Nepřítelem chovatelů ovcí však není pouze nám známý krkavec velký; kromě něho a dalších havranovitých ptáků jsou likvidací tohoto dobytka proslulí i novozélandští papoušci. Nestor kea (Nestor notabilis) je velký papoušek obývající hory Jižního ostrova Nového Zélandu. Jedná se o všežravce-oportunistu; mnohými je považován za nejinteligentnějšího z papoušků, pokud tedy na zvířata vztáhneme lidská měřítka inteligence. Jeho příběh málem dospěl k definitivnímu konci – kvůli lovu počet těchto ptáků v přírodě silně poklesl, ale následná přísná ochrana ho spasila. Alespoň prozatím.

Jak to tak bývá, kea žil v horách po dlouhá tisíciletí až do chvíle, kdy se dostal do konfliktu s člověkem. Přistěhovalci na Novém Zélandu pěstovali čím dál víc dovezených domácích ovcí a vyháněli je do čím dál vyšších nadmořských výšek. Až do výšek, které obývají papoušci kea. Od 60. let 19. století zde zaznamenávali neobvyklá úmrtí ovcí, jež místní chovatelé začali přičítat právě těmto ptákům. Vzhledem k tomu, že i pastevci zřejmě pochytili zvyky rybářů, působí některé jejich historky dost neuvěřitelně: vyprávěli třeba o tom, jak hejno 40 papoušků zabilo během jedné noci 38 jehňat; nebo o tom, jak papoušci pozabíjeli na 700 ovcí ze stáda o 1300 hlavách během jediného léta.

Nestor kea.

Nestor kea obývá hory Jižního ostrova Nového Zélandu. I on se dostal do konfliktu s člověkem. Foto: Michael Harsch, licence CC-BY-SA 3.0.

Veřejnost rozdělili papoušci na dva tábory: první část podobným fámám nevěřila, kdežto druhá volala po likvidaci zabijáků ovcí. Obě strany rozsoudil až dokument z r. 1993, ve kterém bylo poprvé předvedeno video (klip 4, 3. minuta), kde nestor kea svým dlouhým zahnutým zobákem opravdu vyklovává tuk ze zad ovcí (zdravých, ne nemocných nebo zraněných) a je schopen je takovou činností i zabít. Máme tak k dispozici další příklad podivuhodné adaptace a využití nepůvodních druhů fauny jako zdroje potravy. Zdá se však, že podobné chování se týká pouze ojedinělých zástupců tohoto druhu. Nicméně tato potravní strategie několika jedinců postačila k tomu, aby lidé vyhlásili papouškovi válku.

Pastevci brzy začali požadovat vybití zabijáků ovcí. A bylo jim vyhověno. Novozélandská vláda ve spolupráci s místními úřady i chovateli vypsala odměnu za odstřel těchto ptáků. Vyplácel se každý donesený zobák, takže lovci odměn posléze vytáhli i na populace obývající národní parky. Do roku 1970 bylo zabito asi 150 tisíc jedinců a budoucnost nestorů kea nepatřila zrovna k nejrůžovějším, naživu jich zůstalo odhadem pět tisíc. Naštěstí pro papouška se tehdy rozhodlo o jeho ochraně a roku 1986 byla legislativní ochrana dále zpřísněna. Od té doby se vláda snaží přesvědčit farmáře k tomu, aby chránili ovce speciální pokrývkou odolnou vůči papouščím zobákům; někteří chovatelé však opeřence i přes zákonnou ochranu stále zabíjejí. Jejich populace tak nadále ustupuje, k ilegálnímu lovu přistupuje i úbytek přirozeného prostředí, otrava těžkými kovy a pašování zvířat pro chovatelské účely, tudíž jejich budoucnost se zdá nadále nejistá. Prozatím se však drží – a vypadá to, že se na oplátku rozhodli znepříjemnit život lidem.

Zdá se totiž, že s ochranou těchto ptáků souvisí další fenomén. Když přestali být loveni při každé vhodné příležitosti, zbavili se i své plachosti před lidmi. V současnosti tak využívají svou nespornou inteligenci k likvidaci lidských movitostí i nemovitostí. V některých destinacích jsou vítanou turistickou atrakcí; ovšem často to turisté odnesou uštípnutým stěračem na autě či roztrhaným stanem. Možná si pak přejí, aby se raději za nejchytřejším papouškem vydali do zoologické zahrady.

Titulní ilustrace: Vlevo krkavec, vpravo nestor kea. Autorka: Zdeňka Sůvová

Print Friendly

Notes:

  1. Havranovití ptáci obecně jsou známí zálibou v různých třpytivých předmětech. Předpokládá se, že od zvyku sbírat blyštivé věci může pocházet i legenda o ptáku ohniváku: nějaká vrána byla spatřena s dosud doutnajícím uhlíkem v zobáku, nejlépe v okamžiku, kdy si ho odnášela z místa požáru. Známy jsou také případy vran, které díky své zálibě v uhlících požár přímo způsobily.
  2. Ve většině Evropy, včetně ČR, se hustota populace drží na 3-4 hnízdních párech na 100 km2. Jeho počet se samozřejmě může významně zvýšit v případě, že dojde k navýšení potravní nabídky (třeba více skládek a podobných stanovišť); potravní teritoria jednotlivých párů pak nebudou muset být tak velká a populace se zahustí.
  3. Vyhláška č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. 175/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. K legislativním otázkám a postupům blíže Ježková M. 2013: Krkavec velký – zatracovaný ptačí druh? Ochrana přírody 6: 16-17.
  4. I u nás najdeme několik legend o krkavcích. Např. na vrchu Krkavec, nacházejícím se severně od Plzně a pojmenovaném podle těchto ptáků, podle legendy stávala věštírna – na obětišti kněží zapálili svou oběť a podle chování místních krkavců věštili budoucnost.