Dva domovy a dvě pracoviště střídá tropický biolog a entomolog Vojtěch Novotný již téměř dvacet let. V zimě České Budějovice, v létě Papua-Nová Guinea. V rozhovoru líčí, jak se proměnila za tu dobu novoguinejská společnost, proslavená dříve hlavně lidožroutstvím a kmenovými válkami. Odhaduje, jakou naději na přežití má tamní tropický prales na Zemi. Přibližuje, jak se provozuje věda na ostrově a jaké výsledky světu čeští biologové přinesli. Mimo jiné jednou větou vymazali z planety 25 milionů druhů hmyzu. Teď pracují na vysvětlení, proč i po této revizi přece jen v tropech pořád zůstává víc druhů hmyzu než v mírném pásu.

 

Prof. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc., tropický biolog

Narodil se roku 1964 ve Svratce. Vystudoval biologii na Palackého univerzitě v Olomouci. Po škole nastoupil do Entomologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích. Po celý život se zabývá zejména vztahem mezi hmyzem a rostlinami v tropických pralesích, kvůli čemuž působil i ve Velké Británii a Spojených státech a v pralesích Panamy, Guyany, Vietnamu a dalších. V Českých Budějovicích vede Oddělení ekologie a ochrany přírody Entomologického ústavu Akademie věd ČR a přednáší tropickou ekologie na Biologické fakultě Jihočeské univerzity (jakož i na přírodovědeckých fakultách Univerzity Palackého a Univerzity Karlovy). V roce 1995 poprvé přijel na Papuu-Novou Guineu, v Madangu vybudoval a od roku 1997 vede samostatnou českou výzkumnou biologickou stanici The New Guinea Binatang Research Center. V roce 2005 byl jmenován profesorem ekologie.

 

Vojtěch Novotný, rozhovor

Vojtěch Novotný. Foto: archiv VN

 

V jakém stavu byla novoguinejská společnost, když jste na ostrov poprvé vstoupil?

Papua-Nová Guinea (PNG) měla vždy pověst konce světa, poslední nepoznané země, kam je ještě možné se vypravit za dobrodružstvím. Přijel jsem tam poprvé v roce 1995, což bylo již období emailové, nikoli ale internetové. Viděno českou optikou to tehdy byl dosti extravagantní podnik, veškeré informace jsem čerpal z tištěného průvodce Lonely Planet. V opačném směru byl přenos informace ještě obtížnější, Novoguinejci měli informace o okolním světě velmi zprostředkované. Oproti době předválečné už sice i v odlehlých vesnicích věděli, že svět pokračuje i za obzorem a zahrnuje i jiné národy a kontinenty, jak ale takový širší svět funguje, pro ně zůstávalo naprostou záhadou. Dnes si můžeme vyhledat na internetu cokoli – a činí tak nejen naši studenti před první cestou na ostrov, ale i Novoguinejci. I do odlehlých vesnic dospěl mobilní telefon a s ním i Facebook, domorodci se globalizovali.

Průměrný Novoguinejec toho ví dnes daleko více o okolním světě – kolik toho ví naopak průměrný Čech o Nové Guineji?

Civilizace ostrova Nová Guinea si až donedávna vystačily samy, takže pro Novoguinejce je existence přídatných kontinentů vlastně jen zajímavým bonusem. Nová Guinea má naopak celosvětově jasně definovanou mediální roli, totiž ostrova bývalých lidožroutů se zajímavými domorodými tanci. Proto je také většina filmů z ní stále stejná, vše moderní se pečlivě ze záběrů vynechá, takže zbudou jen tance v maskách. Taneční tradice zůstávají sice dodnes živé, ale mají v moderním životě domorodců přesně vymezené role, podobně jako u nás třeba vánoční zvyky. Představte si, že by do Česka jezdili zahraniční dokumentaristé a rok co rok natáčeli výhradně, jak si Češi kupují kapry z kádí a zdobí vánoční stromek.

Lidé žijí stále v pralese vesnickým způsobem, ale už tedy mávají mobilem a lahví kokakoly. Co ještě přetrvává nezměněné?

Sedmimilionová populace Papuy-Nové Guineje je opulentně, snad až nesmyslně kulturně rozmanitá, neboť hovoří 750 jazyky; tomu vůbec nejrozšířenějšímu rozumí jen pět procent obyvatelstva. Taková nepraktická rozmanitost vznikla díky historické neschopnosti Novoguinejců volně cestovat po své vlastní zemi, a to díky nepřátelským sousedům v době kmenových válek. Dnes tato diverzita sice fascinuje jazykovědce, ale z hlediska fungování moderního světa jde o neudržitelný luxus, ohrožovaný nejvíce právě mobilním telefonem.

Jsou tedy, s dalším rozvojem civilizace, tamní pidijazyky nutně odsouzené k zániku?

Novoguinejci, a my cizinci s nimi, žijeme v mimořádném období, kdy veškerá rozmanitost vytvořená režimem kmenových válek přežívá a my se jí můžeme kochat, tím ji ale zároveň spolehlivě ničíme. Novoguinejec před sto lety znal několik jazyků svých sousedů, informace o zbývajících stovkách jazyků na ostrově mu byla zcela nedostupná. Dnes může cestovat po celé zemi, ale tím právě přispívá k tomu, že se ty stovky jazyků stávají nepraktickými. Podobnou situaci nazývají biologové extinkčním dluhem, kdy po změně prostředí, třeba fragmentaci tropického lesa, sice ještě mnoho druhů přežívá, ale z dlouhodobého hlediska jsou odsouzeny k vyhynutí a je jen otázkou času, kdy a jak budou jejich populace zlikvidovány, třeba rokem špatného počasí, náhlou infekcí či nedostatkem potravy. Totéž platí bohužel i pro jazyky na PNG. Pokud Novoguinejec zavolá na náhodné mobilní číslo ve své zemi, má zhruba jen jednoprocentní šanci, že se dovolá mluvčímu téhož rodného jazyka. Volaná osoba ovšem kromě toho také hovoří univerzálně rozšířenou pidžin angličtinou a ta se tedy bude logicky profilovat jako jazyk telefonie a nakonec i veškeré komunikace.

Pokud Novoguinejec zavolá na náhodné mobilní číslo ve své zemi, má zhruba jen jednoprocentní šanci, že se dovolá mluvčímu téhož rodného jazyka. 

Patrně se rodný jazyk vytrácí u mladších ročníků a vzdělanějších lidí.

Náš vlastní výzkum na Facebooku ukázal, že internetová generace mladých Novoguinejců již výrazně zaostává ve svých jazykových schopnostech za generačními druhy ve vesnicích, kde internet dosud není. Nejen znalost jazyka, ale i ústně předávaných vědomostí o rostlinách a živočiších jakož i kmenových tradicích klesá s rostoucím školním vzděláním, a to i mezi lidmi v téže vesnici. Náš test odhalil neuvěřitelnou generační propast ve vzdělání. Jeho účastníci měli typicky vysokoškolské vzdělání a plná třetina z nich už neovládala svůj kmenový jazyk, zatímco jejich rodiče měli nejčastěji šestitřídku a kmenovým jazykem vládli všichni. Dalším klíčovým faktorem bylo, zda děti pocházejí z jazykově smíšeného manželství. Pokud ano, poznamenalo to jejich jazykové znalosti. Nejhůř dopadly dcery při zvládání rodného jazyka svého otce. Smíšená manželství ovšem vznikají nevyhnutelně, jakmile se lidé začnou míchat ve městech.

Ve městech používají Novoguinejci nějaký místní dominantní jazyk, nebo pidžin?

Jazykem vzdělaných vrstev je angličtina, vesničané mluví pidžin. Zajímavé je, že mnoho jazyků je tak malých, že se mohou vyvíjet velmi rychle, neboť je snadnější zavést nové slovo do jazyka s tisícovkou mluvčích, než třeba do češtiny. Na druhou stranu tyto jazyky nemají sílu ani ambici se modernizovat, takže nevytvářejí nová slova pro nové fenomény doby a přijímají pro ně anglicismy. Pojem moderní je zde myšlen široce, zahrnuje například i názvy dnů v týdnu nebo komplikovanější číslovky, o počítačích či telefonech nemluvě. Přesto jsou v mnoha vesnicích tradiční jazyky stále velmi živé.

Vylidňují se vesnice? Nastává, tak jako v jiných zemích, odliv do měst?

Novoguinejská vesnice je svojí kvalitou na světové úrovni a pobyt na tamním venkově řadí cizinci k nejpříjemnějším zážitkům. Naopak Novoguinejci stále ještě nezvládli umění života ve městech, takže Port Moresby se s přehledem umísťuje na konci všech žebříčků kvality života ve světových městech, typicky v poslední desítce ze 150 hodnocených. Tak vnímá situaci zcestovalý cizinec, jemuž například vadí, že se setměním se veškeré obyvatelstvo z obavy o své bezpečí zabarikáduje ve svých domovech, veřejná doprava přestane fungovat, obchody zavřou a ulice zcela osiří. Novoguinejský vesničan ovšem vzhlíží k Port Moresby jakožto lákavé metropoli, jejíž nevýhody ve srovnání třeba s Vídní, Curychem či Sydney, tedy městy mezinárodně nejlépe hodnocenými, jsou dílem zanedbatelné a dílem nepochopitelné. Přes lákání měst však zůstávají Novoguinejci na vesnici více, než je v současných tropech zvykem.

Čím to je?

Tradičním kmenovým vlastnictvím pozemků. To je totiž na PNG uznáno zákonem, nicméně není nikde zaknihováno, takže pokud si člověk své nároky neustále osobně nehlídá, snaživí příbuzní ho o pozemky rádi připraví. Profesionální kariéru lze ovšem dělat jen ve městě. Děti narozené v městských rodinách střední třídy tak ale už často nemají práva na pozemky ve vesnici svých rodičů. Vytváří, poprvé v historii PNG, vrstvu bezzemků. Ani na vesnici to ovšem není žádná selanka, zejména v odlehlých oblastech bez silničního spojení panuje do jisté míry oprávněná paranoia, že svět někam kráčí a oni jsou zapomenuti v pralese. Mají ovšem stále své pozemky, takže co potřebují k obživě, si snadno vypěstují, domy si postaví z vlastního pralesního materiálu a mají tak oprávněný pocit nezávislosti, zcela cizí komukoli žijícímu v Evropě.

Jsou schopní žít bez ohledu na civilizaci, která pučí za humny.

Náhlou izolaci české vesnice od okolního světa se zastavením pohybu lidí, zboží, peněz a informací by její obyvatelstvo nejspíš nezvládlo ani po dobu 24 hodin, a to zejména psychicky, až by byl v panice sveden boj o poslední bochník chleba v místním konzumu. Pro novoguinejskou vesnici by naprostá ztráta kontaktu se světem byla zprávou sice nepříjemnou, leč nikoli fatální, alespoň ne po prvních deset let. I přes její soběstačnost je ale na novoguinejské vesnici silná poptávka po novinkách moderního životního stylu. Proto je také nejčastějším, i nejčastěji nesplněným, volebním slibem nová silnice vedoucí do vesnice. Pro novoguinejskou vesnici ztracenou v pralese neplatí klišé o tom, jak se domorodci urputně snaží zachránit tradiční způsob života a izolovat se od svodů moderního života. Stejně tak jsou nesmyslné časté stížnosti turistů, že původní kultura je dnes zkažená tím, jak civilizace vtrhla do jejich oblíbené vesnice. Tak jako v Česku, i na PNG si lidé rádi zachovávají jistou míru kulturní kontinuity, zatímco lačně prahnou po novinkách.

O jaký pokrok nejvíc stojí, kromě spojení cestami a mobilními sítěmi? Do čeho jsou ochotni investovat? Do elektřiny? Vzdělání dětí?

Rostou investice do vzdělání, rodiče si začínají uvědomovat, že bez něj mají jejich děti kariérní volbu omezenou na pěstování batátů nebo banánů. Ani zdravotní péče není zadarmo, jak v nemocnici, tak u vesnického kouzelníka. Ve vážných případech je přitom rozumné zaplatit za oba způsoby léčby. Z mého pohledu se ale neúměrné množství peněz metabolizuje ve společenských ceremoniích, zejména pohřbech a svatbách. Novoguinejec tak utratí nejvíc peněz během několika dnů po své vlastní smrti. Výsledkem je sice důležité upevňování vztahů a spojenectví ve vesnické společnosti, nicméně zejména v Česku, kde je význam společenských ceremoniálů celosvětově jeden z nejmenších, nemáme pro takové investice příliš pochopení. Při nákupu spotřebního zboží má na vesnici prioritu petrolej na svícení, sůl, mačety, sekery a hřebíky, dále oblečení – nikoli ale boty – a potom následují již luxusnější předměty, z nichž nejžádanější je mobilní telefon.

 

Vojtěch Novotný, rozhovor

Sběr vzorků v terénu. Foto: archiv VN

 

KMENOVÉ VÁLKY, KORUPCE A MATENÍ JAZYKŮ

 

Jak na tom je dnešní Nová Guinea s kmenovými válkami?

Nová Guinea má rozmanité i tradice v používání násilí. Dnešním rozdílům mezi Balkánem a Skandinávií odpovídá kontrast mezi horskými kmeny, kde kompetenční vztahy mezi klany a vesnicemi i nadále vedou k občasné kmenové válce, a mírumilovnějšími nížinami na pobřeží. Vše nejspíš souvisí s hustotou populace, i když to může být zjednodušený pohled biologa. V řídce osídlených nížinách byla populace regulována malárií. Nárůst populace usnadnil přenos malárie a tím zvýšil úmrtnost. Nikdo tedy nemusel soupeřit o půdu, té bylo vždy dost. Horská údolí, kde malárie není, byla naopak zalidněna hustě a místní obyvatelstvo je tak dodnes ochotnější k násilnému řešení sporů.

Dá se ale i tady pozorovat posun? Ubývá kmenových válek a přibývá mírových řešení?

V podstatě ano. Přechod z australské koloniální správy na samostatný stát v roce 1975 byl doprovázen růstem násilí včetně běžné kriminality, podobně jako náš přechod z komunismu. Dalším problémem byla částečná náhrada luků a šípů střelnými zbraněmi v kmenových válkách, což vedlo ke zvýšené úmrtnosti. Společnost reagovala moderně, přechodem z válčení na finanční náhrady za způsobené škody a křivdy, takže kmenová válka je dnes až v druhém sledu možných řešení problémů.

Může vůbec vláda ovlivnit situaci mocenskými zásahy? V tomto případě třeba zamezit zásobováním zbraněmi?

Úžasná fragmentace země představuje jistou výhodu. Hovoří se 750 jazyky, takže se nikdo nedomluví s nikým a politické i kriminální struktury jsou roztříštěné. Nevznikají tak nekonečně vládnoucí strany či rodinné klany, ani mafie operující na širokém území. Pro demokracii a správu státu má rozdrobenost populace mezi mnoho kmenů, z nichž žádný není dominantní, zjevné výhody.

Člověk by očekával v tom babylonu spíš mocenský chaos.

Propad do chaosu očekával po vzniku nezávislé PNG v podstatě každý, nicméně politologové nemají zjevně příliš zkušeností s analýzou demokracie v kmenových společnostech. PNG je jedním z mála příkladů fungující postkoloniální demokracie, kde například otec národa, první premiér Sir Michael Somare, je sice zobrazen na bankovkách, ale také strávil po prohraných volbách dvacet let v opozici, než se dostal do premiérského křesla znovu, aby ho posléze opět ztratil.

Mluvíte o roztříštěném demokratickém systému, který nedovolí vyrůst mafii. Jak je to s korupcí?

Korupce existuje všude a na Nové Guineji je bezpochyby rozsáhlejší než u nás, jen není celostátně organizovaná. Zacházení s penězi je obecně problematičtější v zemích, kde se nic nevyrábí, jen se tam těží suroviny. K nim patří i PNG. Nominálně má mnohem vyšší hrubý národní produkt na hlavu, než odpovídá životní úrovni většiny obyvatelstva, část peněz se tudíž evidentně ztrácí….

Stoupá tam životní úroveň? Vzkvétá společnost, nebo dochází k tomu, k čemu jinde, že chudí chudnou a vytváří se bohatá vrstva, která stále bohatne?

Nejlepší předpovědní hodnotu pro životní úroveň má informace, jak daleko žijete od nejbližší silnice. Ve městech životní úroveň a vzdělanost vzrostly. Vidíme to i při náboru zaměstnanců. Náš ideální pracovník strávil mládí v pralese, a tedy ho výborně zná a je v něm doma i psychologicky, takže mu nevadí dlouhé pralesní expedice, zároveň ale je výborně vzdělán, zvládá i laboratorní stránku výzkumu. Takový ideál je vzácný, nicméně v náboru mezi pralesními obyvateli jsme se za posledních dvacet let postupně přesunuli od absolventů základních škol přes školy střední až po absolventy univerzity. Dříve žilo na vesnici mnoho přirozeně inteligentních lidí bez příležitosti ke vzdělání, dnes již tito lidé většinou studují, takže je to podobný vývoj jako v České republice.

A v odlehlých koutech?

V odlehlých vesnicích se mnoho za posledních dvacet, někdo by řekl i sto, let příliš nezměnilo. Dokonce se tam dnes žije obtížněji než před půl stoletím, protože postupně zkolabovala dopravní síť, jež je spojovala se světem. Země má asi tři sta polních letišť, to je pravděpodobně světově nejvyšší počet na obyvatele. Letiště jsou dodnes vesničany láskyplně opatrována, ale přistává na nich stále méně letadel. Náklady na letecký provoz jsou vysoké, takže cestujících je málo a tím se dále zvyšují náklady. Život v zapadlé vesnici tedy může být velmi nákladný, pokud trváte na luxusu, jakým je spojení s okolním světem. Jeden z našich výzkumných projektů byl odkázán na polní letiště a byl tak jeden z našich nejdražších, neboť jsme platili sedmdesát korun za každý kilogram. Taková cena znemožňuje vesničanům většinu exportu, jedině káva je dostatečně hodnotná, aby po zaplacení letu zbyl vesničanům ještě nějaký zisk.

 

PRALES, ZAHRADA, NEBO PLANTÁŽE PALEM?

 

Už jsme mluvili o vlastnictví půdy, jak v reálu vypadá?

Právní uznání tradičního kmenového vlastnictví půdy je teoreticky výborný nápad, nicméně vlastnictví definované ústně tradovanými legendami o tom, který prapředek zasadil kterou palmu jakožto značku pozemkové hranice, se nepřenáší do právního systému britského typu snadno. Na PNG tak dnes téměř neexistují bezzemci a Novoguinejci jsou šokováni, když se dozvědí, jak málo půdy obvykle vlastní jejich evropští návštěvníci. Když je tedy nejhůř, nezaměstanost roste a akcie na burze klesají, je vždy možné vrátit se na vlastní pozemky a vypěstovat si potraviny nutné k obživě sám. Na druhou stranu nejasně definované vlastnictví prakticky veškeré půdy v zemi brání jejímu smysluplnému využití. To sice pomáhá ochraně přírody, neboť nevyužitá půda je víceméně automaticky chráněná, ale zpomaluje to ekonomický rozvoj. Pokud si jen pěstujete batáty, jak bylo ostatně zvykem dříve, kdy se tento systém vlastnictví půdy vytvářel, je vše v pořádku, jakmile ale máte ambicióznější plány, začínají problémy.

Snaží se stát tento systém formalizovat a zmodernizovat?

Ano, i když je jisté, že pokud k tomu dojde, dopadne to jako u nás kuponová privatizace, v níž se velice rychle vynořily osoby a instituce, velkoryse připravené občany zbavit problémů s nově nabytým vlastnictvím. Stejně tak i pozemky na PNG by se rychle soustředily do rukou obchodně založené menšiny. Tím by poprvé v historii PNG vznikla skupina zcela nemajetných občanů – zatímco dnes uvidíte v centru hlavního města Port Moresby méně žebráků, než ve středu Prahy nebo Curychu.

Jak je to s tlakem těžařů, s konverzí půdy na plantáže olejové palmy? Na rozdíl od Jávy nebo Sumatry zatím prales odolává, nebo se situace také setrvale zhoršuje?

Přes celou jihovýchodní Asii se valí vlna komerčního využívání tropických lesů a přeměny na plantáže. Filipíny byly odlesněny už dávno, později přišlo na řadu Borneo, kde dnes už mimo chráněné oblasti nezbývají žádné lesy, které by nebyly prokácené alespoň výběrovou těžbou dřeva. Exploatace teď dorazila na Novou Guineu, poslední zalesněnou oblast, za ní už je jen Tichý oceán. Zájem o novoguinejské lesy tedy roste. Tropické lesnictví má celosvětově pověst jednoho z nejzkorumpovanějších odvětví průmyslu. Na PNG se střetávají často naivní a málo vzdělaní domorodí vlastníci půdy, již mají právní moc o těžbě rozhodnout, s bezskrupulózními těžaři. Do toho se samozřejmě míchají ochranářsky orientované nevládní organizace a dále vláda, jež má na těžbě ekonomický zájem. Vesničani samotní nemají na těžbu dřeva často jednotný názor, neboť jde sice o zásah do kvality životního prostředí, ale také často o jediný možný zdroj příjmu. V mnoha jiných zemích je konflikt mezi domorodci a těžaři zároveň bojem o pozemky, na PNG jde hlavně o peníze. Výsledkem je složitá hra, jež často končí souhlasem domorodců k těžbě lesa.

Kromě těžby však mění prales i zakládání políček.

Domorodé stěhovavé zemědělství, kdy se zhruba hektarová zahrádka vyklučí v primárním tropickém lese, osází směsí plodin a po jedné až dvou úrodách opustí pro vyčerpání půdy, je velmi starobylým způsobem obdělávání půdy, v němž náhrada kamenné sekery ocelovou představuje jedinou modernizaci v posledním století. Zemědělství se ostatně na Nové Guineji provozuje už několik tisíc let, bylo zde jako v jedné z mála oblastí světa přímo vynalezeno. Nicméně je velmi neefektivní, takže pro ochranu přírody by paradoxně bylo žádoucí odklonit se od organického pěstování a přidat něco hnojiv a pesticidů.

Jakou měrou mizí les kvůli komerční těžbě a jakou se na mýcení podílejí sami vesničané?

Mýcení lesa na zahrádky stěhovavého zemědělství je stejně významné jako komerční těžba. Z hlediska ochrany přírody jde tedy o srovnatelně negativní jevy, nicméně kácení lesů chudými vesničany pro vlastní obživu lze na rozdíl od komerční těžby jen obtížně kritizovat. Je možné doufat, že Novoguinejci se přesunou z venkova do měst a začnou se zabývat něčím jiným, než stěhovavým zemědělstvím, dříve, než většina lesů zmizí. Ve většině tropických zemí se tak již stalo.

Opravdovou katastrofou je asi přeměna lesů na plantáže.

Plantáž takové palmy olejné je technicky les, rostou tam totiž stromy, ale biologicky je to poušť. Přeměna tropického lesa na plantáže je bohužel motivována mimo jiné i módou energetických paliv. Boj proti globálnímu oteplování tak přispívá k ničení tropických lesů, což považuji za selhání biologů. Nároky na půdu nutnou k pěstování potravin v dnešním světě jsou sice velké, ale lze je uspokojit. Proto jsou také hladomory stále vzácnější. Pokud bychom ale chtěli nahradit dnešní fosilní paliva biopalivy, nestačila by k tomu plocha celé planety. Ochranáři přírody nezodpovědnou propagací biopaliv spoluvytvářejí neomezenou poptávku po vykácení tropických lesů a přeměně na plantáže.

Podaří se podle vás poslední novoguinejské lesy zachovat, nebo i v nich poroste za pár let jen palma?

Vlastnictví půdy je natolik komplikované a rozdrobené, že vznik velkoplantáží v nejbližší době nehrozí. Naopak těžba dřeva bude nejspíš pokračovat, i když z hlediska poměru zisku a dopadu na životní prostředí je mnohem nevýhodnější, než třeba těžba minerálů. Jsem zastáncem důlního průmyslu, jeho vliv na životní prostředí, pokud se těží moderně, je omezený ve srovnání s plošnou těžbou tropického lesa. Na korunu zisku mají zemědělské a lesnické zásahy mnohem větší vliv na přírodu než doly. Pokud bude pokračovat zájem Číny o suroviny, může se PNG uživit spíše těžbou surovin než dřeva. Nicméně velké, zdánlivě nekonečné pralesy se na PNG zachovat nejspíš nepodaří, neboť se tak nestalo v žádné souvisle osídlené zemi, ať už v tropech nebo mírném pásmu. Lidé v souvislém pralese žijí neradi, jakmile mají technické možnosti, tak krajinu přemění na mozaiku polí, pastvin, lesíků a zástavby. Klíčovou otázkou je, zda se v takové krajině podaří zachovat síť chráněných lesů v původním stavu či nikoli.

Už si cenu svých lesů místní uvědomují?

Představa, že obyvatelé tropických lesů mají své lesy bezvýhradně rádi a chtějí je chránit za každou cenu, je stejně naivní jako představa, že obyvatelé našich panelových sídlišť mají rádi paneláky. Domorodci v pralese vždy ochranáře rádi vidí a o jejich projekty mají zájem. Představují pro ně příležitost k vytouženému kontaktu s okolním světem a ekonomické aktivitě – tedy paradoxně právě tomu, před čím se je tyto projekty snaží uchránit. Pokud mají domorodí majitelé možnost výběru mezi ochranou a těžbou lesa, téměř vždy si vyberou těžbu. Ochrana přírody bohužel pracuje s předpokladem, že pralesní domorodci les chránit chtějí, a to i zadarmo. Oni ve skutečnosti chtějí totéž, co všichni ostatní – tedy jistou kontinuitu své kultury a životního stylu doprovázenou nadšeným přijímáním technických i kulturních novinek z okolního světa.

Představa, že obyvatelé tropických lesů mají své lesy bezvýhradně rádi a chtějí je chránit za každou cenu, je stejně naivní jako představa, že obyvatelé našich panelových sídlišť mají rádi paneláky.

Kdo tedy chce tropický les chránit?

Čím dále člověk žije od tropického lesa, tím víc ho chce chránit. Takže v první řadě občané bohatých zemí mírného pásma. Tyto země si mimochodem vlastní lesy často vykácely již dávno. Lidé z rozvinutého světa jsou ale v tropech cizím elementem a jejich vliv je omezený. Ochrana tropické přírody bude nakonec záviset na tom, zda si ji budou přát i obyvatelé tropů. Tak jako v Čechách chtějí Šumavu chránit více Pražáci než obyvatelé Kvildy, i v tropech je ochrana přírody doménou vzdělaných urbanizovaných elit. Ty v poslední době nabývají na významu. S růstem bohatství klesá i rychlost populačního růstu, což je klíčový faktor pro ochranu přírody v tropických zemích. Takže sledujeme napínavý závod s časem: zbohatnou tropické země dostatečně rychle na to, aby zastavily populační růst a začaly se zajímat o ochranu přírody dříve, než bude pozdě a tropické lesy zmizí? Vývoj posledních desetiletí zakládá důvodu k opatrnému optimismu.

 

Vojtěch Novotný, rozhovor

Výzkumná stanice uprostřed pralesa. Foto: archiv VN

 

VĚDCI, DOMORODCI

 

U vás na vědecké stanici dochází ke splynutí světů: českého a novoguinejského, evropského a asijského. Civilizovaného a domorodého. Jak to funguje dohromady? Jak jde skloubit dejme tomu pracovní morálku?

Nejlépe se osvědčila společná práce Novoguinejců s dovezenými doktorandy a vědci z Čech. Teprve na Nové Guineji si člověk uvědomí, jak důležitá je mnohaletá drezúra z našich škol, vedoucí k tomu, že jsme zvyklí dodržovat termíny, chodit pravidelně do práce a plánovat do budoucna. To vše jsou schopnosti na novoguinejské vesnici poměrně neobvyklé. Naopak Novoguinejci se cítí doma i ve spartánských podmínkách pralesního tábora, což nelze říci o Evropanech; ti začínají být po pár měsících strávených v pralese neklidní a dožadují se civilizace. Společná česko-novoguinejská práce tak spojuje výhody obou stran, kromě toho je mnohem zajímavější, než by byla v národnostně homogenním týmu.

Zaměstnávání místních výzkumníků je váš „vynález“. Díky nim můžete na ostrově působit celoročně, práce stále běží, zatímco zahraniční expedice trvají většinou jen po dobu letních prázdnin. Přebírají jiné týmy tento váš přístup?

Naše práce s pralesními obyvateli, vyškolenými na paraekology je, společně s ještě déle fungujícím týmem Daniela Janzena v Kostarice, v tropické ekologii skutečně asi největší a hlavně nejpropracovanější – nikde jinde nemají srovnatelnou skupinu zkušených terénních biologů schopnou dlouhodobých expedic v tropických lesích. Díky tomu získaly oba týmy, Janzenův i ten náš, asi nejpodrobnější údaje o vztazích mezi hmyzem a rostlinami v tropickém lese. Naše data se již blíží půl milionu pozorování určitého druhu hmyzu žeroucího určitou rostlinu. O úspěšnosti tohoto modelu spolupráce nepanují mezi kolegy ekology pochyby, lze ji navíc ilustrovat i na našich publikacích. Společně s Janzenem jsme se snažili tento způsob výzkumu propagovat a napsali o něm několik článků. Výsledkem je, že se k nám za celá ta léta nikdo jiný nepřipojil.

Proč?

Pořídit si tým paraekologů je totiž mimořádně nákladná záležitost, neboť je třeba nejen vybrat a vyškolit jeho členy, ale také jim zajistit pracovní podmínky, včetně laboratoře, ubytování či dopravy do terénu. Taková investice se vyplatí jen pro dlouhodobý výzkum. Tím si v dnešní situaci, kdy jsou projekty rozparcelovány do tříletých grantů, nemůže být nikdo jist. Parataxonomický tým se tak podobá velkému nákladnému přístroji s drahým provozem – pokud ho už máte, můžete být produktivní a pustit se s ním i do velkých projektů, na něž jiní nemají, ale vyplatí se jenom, pokud je plně vytížen každý den v roce.

Vaše stanice byla již vícekrát napadena. Chodíte spát s mačetou. Krade se čím dál víc, nebo naopak kriminalita postupně klesá?

Papua-Nová Guinea je bohužel zemí, kde veškerý majetek musí být ve dne v noci strážen, což je drahé a také otravné. Změny za dvacet let nejsou velké a PNG zůstává jednou z nejnebezpečnějších zemí. Jedinou výhodou tohoto stavu je, že pokud cestujete po zbytku světa, zdá se vám většina zemí až nepochopitelně bezpečná. Zrovna jsem se vrátil ze své první návštěvy Kamerunu, kde jsem musel neustále mírnit své novoguinejské reflexy, protože tam byly zcela zbytečné.

Jak reálné je nebezpečí, že svou zbraň budete muset někdy použít? Uměl byste to?

To člověk pozná, až když k tomu dojde, nebudu spekulovat. Ale snažíme se náš tým sestavit vždy tak, aby byl obranyschopný.

Když odjíždíte na půl roku do Čech, zařízení, přístroje zůstávají. Musíte se spoléhat na místní lidi.

Na stanici průběžně zůstávají graduovaní papuánští biologové i čeští doktorandi. Organizaci běžného života a výzkumu na stanici se postupně snažím předávat do novoguinejských rukou, takže účetnictví, údržbu budov, provoz automobilů, organizaci terénních týmů a jejich zásobování, to všechno už dělá papuánský personál. To je jeden z pokroků dosažených v posledních letech, dříve na vše dohlíželi čeští doktorandi, zatímco dnes jsou naši Papuánci z  organizačního hlediska v zásadě nezávislí a mohou operovat klidně půl roku sami, moji studenti se mohou soustředit pouze na vědu.

Za ta léta se ve vědě a životě velmi proměnily technické možnosti, co to pro váš výzkum znamenalo?

Technický pokrok byl zkombinován také s bohatnutím Česka v posledních dvaceti letech, tyto dva faktory od sebe nelze oddělit. Pro tropického biologa se výrazně zlevnila doprava, dnes není problém dostat se z Čech kamkoli, i na tu Novou Guineu. Nástup počítačů a internetu je obecným fenoménem, ale možná důležitější v tropech než kdekoli jinde. Původní obavy, že počítače jenom zvýrazní nerovnost mezi vyspělým severem a rozvojovým jihem, se vůbec nepotvrdily. Naopak, počítače konečně otevřely cestu k informacím i pro tropické země, neboť udržovat v tropech připojení na internet je mnohem snazší, než papírovou knihovnu. Také umožnily velký rozvoj statistiky a tím i sofistikovanější analýzu ekologických dat.

Co vám přinesl nástup molekulární biologie?

Dlouhou dobu byla pro ekologii nepoužitelná, protože byla příliš drahá pro masové použití pro všechny druhy ve zkoumaném společenstvu. Ekologové sice věděli, že by měli ve svých analýzách zohledňovat i fylogenetické vztahy mezi zkoumanými druhy, ale nebyli toho až donedávna schopni. Molekulární biologie také konečně modernizuje taxonomii, tuto popelku biologie, takže snad již nepotrvá dlouho a budeme konečně schopni určovat druhy hmyzu automaticky podle DNA sekvencí, spíš než podle obávaných dichotomických určovacích klíčů. A konečně molekulární analýza bude již brzy použitelná k analýze potravních vztahů – takže z rozemleté housenky bude možné určit nejen její druh, ale také druhy živných rostlin v jejím střevě a parazitoida uhnízděného v jejích tkáních.

Jak se toto všechno projevilo na výsledcích práce tropických ekologů?

Ekologie bývá kritizovaná, že se zabývá stále stejnými otázkami, na něž nikdy nepřinese žádnou definitivní odpověď. To je nevyhnutelný problém studia složitých ekosystémů. Nicméně je pravdou, že po dlouhých 250 letech systematického výzkumu nemají biologové odpověď ani na jednoduchou otázku, kolik druhů hmyzu vlastně na Zemi žije. Víme ale, že jich je hodně – což vede ke spojitým otázkám, jak tato diverzita vznikla evolučně a jakými ekologickými mechanismy se v tropických ekosystémech udržuje. V poslední dekádě nastal v tropické ekologii zásadní pokrok, zejména v tom, že začala konečně používat metody studia již dlouho typické pro Evropu, kde jsme schopni studovat interakce mezi druhy v detailu.

Tedy například potravní sítě, čili kdo koho žere.

Jistě poznání interakcí je důležité právě pro objasnění mechanismů umožňujících koexistenci tak velkého množství druhů – jak rostlin, tak i živočichů – v tropických pralesích. Dnes už třeba víme, že v jednom našem studovaném pralese na Nové Guineji žije na dvou stech druzích stromů téměř deset tisíc druhů býložravého hmyzu. Tento systém zahrnuje zhruba padesát tisíc potravních vztahů mezi určitým druhem hmyzu a druhem stromu. Časově náročné studie potravních vztahů a experimenty zkoumající, co se stane, když jisté druhy do systému přidáme, nebo je z něj naopak vyloučíme, neodpovídaly modu vivendi oněch spanilých jízd během akademických prázdnin, z nichž se tropická ekologie až donedávna převážně sestávala.

Na čem tedy zrovna teď oním moderním způsobem pracujete?

Studujeme změny ve složení potravních sítí podél dvou zásadních ekologických gradientů: nadmořské výšky, od nížiny po tropickou hranici lesa okolo 3500 metrů nad mořem a zeměpisné šířky, od tropů do mírného pásma. Zjednodušeně řečeno si klademe otázku, kterou nastolili již Darwin a Walace a další viktoriánští biologové: Proč je v tropech víc druhů rostlin, hmyzu a živočichů, než v mírném pásu?

O vašem srovnání novoguinejského lesa a lužních lesů jižní Moravy referoval i časopis Science v článku „Proč je v tropických deštných lesích tolik druhů býložravého hmyzu?“

Přišli jsme s mírně provokativním tvrzením, totiž že velké druhové bohatství tropického hmyzu je způsobeno výhradně  druhovým bohatstvím vegetace, na něž hmyz reaguje. Ukázali jsme, že počet hmyzích druhů v moravském lužním lese a novoguinejském deštném lese se od sebe nijak neliší, pokud jej srovnáme mezi vzorky vegetace vybranými tak, aby měly stejnou fylogenetickou rozmanitost na obou lokalitách – tedy nejen stejný počet druhů stromů, ale i stejné evoluční vzdálenosti mezi těmito druhy. Čili na tropickém hmyzu není nic zvláštního, jenom to, že žije na tropické vegetaci, jež je mnohem rozmanitější než ta v mírném pásmu. Článek vyvolal zajímavou diskusi o tom, jak smysluplně porovnávat tak odlišné ekosystémy, jakými jsou lesy mírného a tropického pásma.

Kde všude ještě budete porovnávat?

Letos zkoumáme lesy Nové Guineje, kde očesáváme stromy pokácené domorodci kvůli novým zahrádkám pro stěhovavé zemědělství. Výzkum navazující na kácení tropického lesa je mezi ekology poměrně neobvyklý, mnozí s ním mají psychické problémy, protože kácet tropické lesy přece nechceme. My jsme ale toho názoru, že kácení stejně nezastavíme, a tak je škoda, když alespoň není doprovázeno výzkumem. Dále sbíráme hmyz s pomocí vysokozdvižné plošiny z korun lužních lesů na Moravě, to je projekt vedený Pavlem Drozdem a Lukášem Čížkem. A konečně můj doktorand Martin Volf vede česko-japonský tým, jenž zahájí sběr hmyzu s použitím jeřábu, instalovaného doprostřed přirozeného lesa na japonském ostrově Hokkaido. Ještě bychom chtěli použít podobný jeřáb provozovaný ekology v Panamě, jakož i kácení lesa v Gabonu a vysokozdvižnou plošinu ve Spojených státech, abychom tak měli tři zeměpisně nezávislá srovnání mezi lesy tropů a mírného pásma. Původně česko-novoguinejský projekt se tak rozrůstá na úsilí skutečně globální, vedené ovšem z Českých Budějovic.

Techniky přibývá, ale peněz na vědu ubývá. Jste i vy ohroženi škrty v rozpočtech na vědu?

Jsme v poněkud neobvyklé situaci, kdy výzkumnou stanici plně vybavenou zaměstnanci, automobily a laboratořemi už dvacet let financujeme téměř výhradně z grantových peněz. Stačí tak málo, a celá novoguinejská operace může být na zavření. Tato zodpovědnost vyžaduje neustálé úsilí při hledání finančních zdrojů a také jejich kreativní kombinaci z různých zdrojů a zemí. Nyní máme finance zejména z Česka, ale také ze Spojených států a Velké Británie. Podpora vědy v České republice se za uplynulých dvacet roků výrazně zlepšila, nicméně situace v posledních několika letech dává důvod k obavám z budoucnosti. Snažím se nicméně zůstat optimistou, k založení výzkumného programu v pralesích Nové Guineje je ostatně jistá míra optimismu nezbytná.

Uzobnete kus lesa, abyste popsali celý svět. Tuto selektivní metodu jste použili i ve vaší nejslavnější práci, publikované v roce 2002 v Nature, která opravila počet druhů hmyzu na planetě.

Druhové bohatství hmyzu vázaného na vybrané druhy rostlin jsme extrapolovali na celou vegetaci. To není úplně nová metoda, jako první ji použil kolega Westwood v roce 1833, kdy spoléhaje na tehdejší znalosti, odhadl celkový počet druhů hmyzu na půl milionu. O 150 let později použil stejnou metodu ekolog Terry Erwin na svoje vzorky hmyzu získané sběrem z korun tropických stromů pomocí insekticidu. Z jediného druhu stromu v Panamě mu opadalo 682 druhů brouků a na jejich základě dospěl k celosvětovému odhadu 30 milionů druhů hmyzu žijících na 50 tisících druzích dřevin. Jeho práce se stala populární mezi ochranáři tropické diverzity, jimž se vysoký počet druhů hmyzu zamlouval. My jsme strávili léta studiem toho, kolik druhů hmyzu se na jednotlivých tropických stromech skutečně živí, a zjistili jsme, že většina z nich jsou jen nezainteresovaní turisté. A tak jsme Erwinův odhad celosvětové diverzity hmyzu opravili na šest milionů druhů, z nichž jenom asi milion je vědecky popsán.

Ohledně těchto vašich výsledků, které korigovaly počet druhů hmyzu na Zemi, již žádný spor není?

Na rozdíl od ochranářské veřejnosti většina taxonomů Erwinův lákavě vysoký odhad nikdy nepřijala, naše revize se naopak setkala s pochopením. A to i přesto, že jsme přes noc způsobili vyhynutí 25 milionů virtuálních druhů hmyzu.

Titulní foto: archiv Vojtěcha Novotného

Print Friendly
  • Petr Poláček

    Viděl jsem dnes na ČT24 reprízu a poslouchal se zatajeným dechem! Pan Novotný je nejen skvělý vědec, ale umí též poutavě vyprávět. Byl to pro mě opravdu zážitek.