Každý posun v historii lidstva, jakkoli pokrokový a potenciálně přínosný, se musí potýkat s lidskými strachy a obavami. S tím, jak a proč jsme ochotni přelomový krok přijímat, či nepřijímat. Situace bývá o to komplikovanější, oč různorodější reakce vyvolává vzhledem k panujícím postojům ve společnosti, tradicím, uctívaným hodnotám, míře a stylu informovanosti, obavám a nadějím, které skýtá. Syntetická biologie je právě takovým tématem.

Nadšené vítání, zarputilé odmítání, případně akceptování příslibů a prvních výsledků syntetické biologie závisí na řadě faktorů a má velmi široký psychologický kontext. Pokusím se nastínit některé pohledy a psychologické mechanismy, které se mohou do této problematiky promítat. Jinak řečeno, zamysleme se nad tím, jak složitě se lidská psychika obecně srovnává s neobvyklými výzvami a podněty, ať už v osobním nebo „celospolečenském“ životě (což se leckdy prolíná).

Dobový a historický kontext

Dobový kontext ve stručnosti znamená: V současnosti nejsme (míněno většinová celosvětová populace) tolik nakloněni novým vědeckým objevům, jako tomu bylo – přinejmenším u části některých „vlivných“ vrstev – v dobách oslňujících vynálezů, fascinujících objevů, nad nimiž bylo lidstvo u vytržení. I dnešní objevy jsou jistě oslňující a fascinující, ale lidstvo je toílik nesleduje, nestíhá nebo nezvládá sledovat, natož aby z nich bylo u vytržení.

Navíc se zdá, že cesty, které dnes překračují původní lidský potenciál, tak, jak ho nastavila příroda nebo Bůh, jsou vnímány poněkud kontroverzně. Stačí si uvědomit i zdánlivě směšné a okrajové momenty, s nimiž se dennodenně setkáváme: Komerční úspěch zaznamenávají zejména produkty, které se pyšní přívlastkem přírodní, případně domácí; tedy „nechemické“, „neumělé“, eventuálně „naše“. Malou roli pak hrají objektivní fakta o tom, co a do jaké míry je skutečně přírodní, „nechemické“ a „neumělé“. Ona nálepka a její vhodná marketingová propagace je důležitější.

Naopak samotný pojem „syntetický“, podobně jako třeba genové inženýrství, vzbuzuje nedůvěru, aniž by většina lidí tušila, co všechno se za ním skrývá.

Protesty leckdy provázejí i projekty, které zachraňují životy, pokud zároveň vzbuzují obavy, že jsou příliš velkým zásahem do toho, co stvořil Bůh nebo příroda.

Lépe na tom jsou objevy, které se týkají například možnosti vývoje levnějších pohonných hmot a dalších „neživých“ produktů. Zejména mohou-li být v souladu se současným trendem spojovány s ekologickým myšlením a šetřením přírody.

Například když vědci z Georgie Institute of Technology a Joint BioEnergy Institute využili bakterii Escherichia coli k produkci vysokoenergetického biopaliva, kritika jejich postupu byla vcelku zanedbatelná.

O to složitější to je v případech, kdy se mluví více méně otevřeně o možných zásazích do lidského organismu, neřku-li navazujících úvahách o vytváření „umělých živých tvorů“.

Je zajímavé, že protesty leckdy provázejí i projekty, které zachraňují životy, pokud zároveň vzbuzují obavy, že jsou příliš velkým zásahem do toho, co stvořil Bůh nebo příroda.

Zkrátka, argumenty hlasitě či podprahově apelující na to, co je či není podle přírody nebo podle Boha lidstvu předurčeno, se setkává s hlasitým i podprahovým nesouhlasem značné části společnosti.

Tím spíše stojí v této souvislosti za zmínku výrok amerického syntetického biologa Petera Schultze z kalifornského Scripps Research Institute, který se vyjádřil v tom smyslu, že práce na rozvoji SynBio by konal Bůh, kdyby měl na stvoření světa o den déle. Je to výrok namyšleně kacířský, nebo Schultz vystihl, na jaké asociace obdobné postupy narážejí?

Obecně vzato se mění způsoby prezentace, argumentace, přijímání a odmítání zejména v tak složitých oblastech, jako je syntetická biologie a jí podobné pojmy a směry. Ostatně na to upozornil i profesor Václav Pačes 1: Bez výroby lidského inzulínu mikroorganismy by obětí cukrovky bylo nesrovnatelně více, než jich je dnes. Proti tomuto pokroku nikdo neprotestoval. Podle profesora Pačese to je tím, že v době, kdy vědci s tímto postupem přišli, nebyli „ochránci přírody“ zdaleka tak aktivní jako dnes. V současnosti organizují petici proti tomu, aby potravinářské firmy používaly kvasinkami vyráběný vanilin ve zmrzlině. A firma, Solazyme, která vyrábí olej pro kosmetické výrobky Sephory pomocí modifikovaných řas, raději tvrdí: „Naše produkty vyrábíme přirozeně pomocí mikrořas.“

Veřejnost se u obdobných otázek těžko dohledá objektivní pravdy o přínosech a rizicích. Tudíž zůstávají tzv. nezodpovězenými otázkami, tedy psychologickým jevem s dalekosáhlými konsekvencemi.

Nezodpovězená otázka, nedokončený úkol

Již poměrně staré výzkumy z počátků psychologie jako vědy potvrdily a dodnes potvrzují, že člověk velmi nelibě snáší, je-li vystaven situaci, která nemá jasný závěr, není dořešena. Natož když setrvale k danému tématu získává protichůdné, rozporuplné informace.

Syntetická biologie jistě patří k otázkám a úkolům, které nejsou jednoznačně zodpovězeny ani dořešeny.

Člověk jako takový se přesto snaží zbavit oné nelibosti, takže chce sám pro sebe nedořešený úkol či nezodpovězenou otázku nebo alespoň svůj postoj k ní vyřešit. A to i za cenu, že podlehne převládajícímu mínění, líbivějším prezentacím, argumentaci, která mu je bližší, odpovídá jeho zakořeněným hodnotám, aniž by ale byla objektivní.

Málo, nebo příliš informací?

Syntetická biologie na jedné straně otevírá průlomové cesty. Jak známo, lidstvo jako celek jim však nebývá vždy nakloněno – někdy v nich část společnosti vidí cimrmanovské potvrzení cest, které nikam nevedou, někdy se jich obává, někdy je jejich stoupenci neprezentují tak, aby získali podporu či souhlas svých odpůrců.

Občas se ukáže, že odpůrci mají alespoň částečně pravdu, občas je méně zasvěcená část lidí (často lze mluvit o většině) zmatená, tudíž snáze ovlivnitelná těmi, kteří umějí lépe manipulovat, než těmi, kteří disponují pádnějšími odbornými argumenty. Souvisí to s tím, kdo a jak umí zacházet s metodami přesvědčování, dnes tudíž také s médii. A ta zprostředkovávají často informace protichůdné, zmanipulované, nevěrohodné, nesrozumitelné.

I pro vzdělanější a po objektivních faktech „bažící“ část společnosti je velmi obtížné se orientovat a hlavně se s pocitem opodstatněného a objektivního rozhodnutí přiklonit na tu či onu stranu. Dokáže to jen minimum lidí, další skupina zvažuje a váhá, nemluvě o těch, kteří vlastně nechápou základní princip věci. Jen málokdo se pídí po dalších informacích – a to navíc spíše jen ti, kterých se dané téma osobně týká. Nemnoho lidí také připustí, že zkrátka není na danou problematiku odborník, není schopen se zodpovědně rozhodnout, jaký názor je správný. Tato zmatečnost otevírá obrovský prostor pro manipulaci. Ukažme si příklady informací, jejichž kombinace logicky tuto zmatečnost jen posiluje.

Občas je méně zasvěcená část lidí zmatená, tudíž snáze ovlivnitelná těmi, kteří umějí lépe manipulovat, než těmi, kteří disponují pádnějšími odbornými argumenty.

Syntetická biologie může přinášet záchranu lidských životů, šetřit přírodu či řešit energetickou krizi. Přesto strmě narůstá počet společností, které proti rozvoji tohoto vědeckého odvětví zarputile brojí.

Část obyvatelstva sice považuje různé ekologické organizace za skupiny bláznů a snaží se zůstat vůči jejich argumentům imunní, ale pak se občas ukáže, že v lecčems měly pravdu. Nejen v tak obecných tvrzeních, jako že je lepší životní prostředí chránit než ho dál devastovat, ale i v některých odborných argumentech. Například v roce 2010 slavilo Greenpeace spolu s dalšími úspěch se svou kampaní proti používání bisfenolu A ve výrobcích přicházejících do styku s potravinami a v produktech určených dětem. Evropská komise uznala opodstatněnost rizik BPA pro dětský organismus a zakázala výrobu kojeneckých lahví s BPA.

Značně kontroverznější byla kampaň proti geneticky modifikované zlaté rýži, která vyvolala až hysterický odpor proti tomuto projektu, byť dával šanci uchránit množství dětí z chudších oblastí před slepotou v důsledku nedostatku vitaminu A. Ke kritice se ale připojila i řada odborníků s tím, že zlatá rýže dostatečně potřebu beta-karotenu pro organismus nepokrývá, takže až po letech byly zahájeny pokusy o účinnější verzi. Kde je tedy v této otázce pravda?

Kdo má zasvěcený názor na to, zda je na místě souhlasit s akcemi Přátel Země třeba proti genetické úpravě lososa? V čem bude takový losos lepší nebo horší, nebo budou lososi (lidé, příroda) takovou úpravou trpět?

Materiály Greenpeace citují celou řadu výzkumů, dokládajících jednoznačný odpor Američanů vůči geneticky modifikovaným potravinám. Někteří sociologové ovšem namítají, že bez bližší znalosti metodiky těchto výzkumů a konkrétního znění otázek je na místě podezření, že byly kladeny značně účelově, čísla jsou vytržena z kontextu a výsledky nelze považovat za zcela relevantní.

Vraťme se k syntetické biologii. I tomu, kdo příliš nedá na různé varovné argumentace nevládních organizací proti tomuto vědeckému směru jako celku, nedodá na jistotě fakt, že se příslušnými principy zabývala Evropská skupina pro etiku ve vědě a nových technologiích (EGE). Zdůraznila, že je nutné respektovat zejména etické a bezpečnostní principy – znamená to, že jsou v souvislosti se syntetickou biologií nějak (byť jen potenciálně) ohroženy?

Na nadšení (nejen skeptikům) nepřidají ani zprávy ve stylu: „Syntetická biologie se pokouší o změnu pozemského života od základu. Chce vytvořit umělý život.“

Jednoduchá, jasná reklamní (nebo i politická) hesla mívají větší efekt než sofistikované argumentace.

K masivnějšímu příklonu k syntetické biologii příliš nepřispívávají občas se vynořující tvrzení, kolik „nehorázných peněz by se jednou mohlo v tomto oboru otáčet“. Podezíravost a částečně i závist vesměs provázejí leccos, co zainteresovaným údajně přinese bohatství.

Z přehršle nastolených a obtížně zodpověditelných otázek vyplývá i následující: proč nejsou vědci, nejlépe sami syntetičtí biologové, tou jednoznačně přijímanou autoritou ve prospěch svého oboru? Proč nejsou vědci, kteří syntetické biologii rozumějí o poznání více než laikové, uznávanou autoritou pro ty, kteří instinktivně či z jakýchkoli důvodů nemají v toto odvětví důvěru?

Pravděpodobnou odpovědí je, že se vyjadřují příliš odborně, sofistikovaně, nad rámec laického chápání. Navíc mnoho lidí se brání situacím, kdy zjevně nerozumějí tématu a jsou vystaveni lidem chytřejším, vzdělanějším, příliš složitě se vyjadřujícím partnerům nebo protivníkům. Často pak inklinují k tomu buďto je neposlouchat, nebo k nim dokonce podvědomě získat antipatie. Zkrátka, jednoduchá, jasná reklamní (nebo i politická) hesla mívají větší efekt než sofistikované argumentace.

Mimochodem, když už jsme opakovaně použili pojem „sofistikované“, stojí za zmínku, s jakými reakcemi se setkávali starověcí sofisté: Sokrates v dialogu s nimi pravil zhruba toto: „Sofista tedy má, jak se nám vyjevilo, jakési zdánlivé vědění o všech věcech, ale ne pravdu.“

Možná mnozí nahlížejí na příliš odborně pojatá stanoviska a rozbory obdobně. Nejsou si jisti zejména v morálních a etických aspektech, těm odborným nerozumějí.

Jsme jen loutky podléhající vnějším vlivům?

Výzkumy a experimenty realizované zhruba od 30. let minulého století spíše akcentují lidskou konformitu a poslušnost. Jedním z prvních vědců zabývajících se touto problematikou byl Muzaref Sherif, do velmi zásadních závěrů ji dovedl jeho spolupracovník a následovník Solomon Asch. Právě on zpochybnil představu, že každý člověk je autonomní bytost. Svými experimenty zjišťoval, nakolik silně je naše uvažování a chování ovlivňováno tlakem okolí. Došel k tomuto přesvědčení: Když jsou lidé konfrontováni s většinovým názorem, jejich tíhnutí ke konformitě převáží nad vlastním původním přesvědčením, ba dokonce nad dosud vyznávanými hodnotami. Ve svých dílech s příznačnými názvy (např. Vliv skupinového tlaku na modifikaci a zkreslení úsudku, Názory a sociální tlak, Studie nezávislosti a konformity) také mimo jiné konstatoval, že někteří lidé sami sebe přesvědčí o souhlasu s většinou, část to alespoň i navzdory svým zažitým hodnotám předstírá.

U tak složité otázky, jakou představuje syntetická biologie v současné fázi rozvoje, je zatím těžké říci, co je většinový názor. Na druhé straně výše zmíněný ne zcela důvěryhodný výzkum Greenpeace, podle něhož většina Američanů odmítá veškeré geneticky upravené potraviny, lze interpretovat jako snahy více či méně zkresleně prezentovat většinové mínění tak, aby ovlivnilo příjemce v duchu Aschovy teorie.

V 60. letech 20. století přišel Stanley Milgram s neméně lidstvu nelichotivými výsledky výzkumů týkajících se principu poslušnosti. Lidé se podle něj přiklánějí k autoritě navzdory morálně protikladnému postoji. A kdo považuje koho v oblasti syntetické biologie za autoritu?

Přinejmenším pro vzdělanější část populace by to měli být vědci. Nejen pro zanícené ochránce životního prostředí to mohou být různé ekologické nevládní organizace, které v nějakém proklamovaném případě prokázaly „svoji pravdu“ (a už samotným přívlastkem „ekologické“ získávají u mnohých příjemců sympatie a autoritu).

Aschovy a Milgramovy teze se pokusil vyvrátit nebo alespoň relativizovat ve druhé polovině minulého století Serge Moscovici. Vystoupil s tím, že může existovat vlivná a konzistentní menšina, která je schopna významně ovlivnit většinu. Lze brát tento závěr jako povzbuzující? Co když ale bude onou vlivnou konzistentní menšinou právě tábor odpůrců konkrétních směrů vědeckého pokroku včetně syntetické biologie?

Některá varování moderních komunikačních teorií

Moderní komunikační teorie na předchozích zjištěních mnoho nezměnily. Naopak přinášejí další vlnu varování před nemístnou konformností a podléhání autoritám či většině i různým vnějším vlivům. Upozorňují zejména na podstatný fakt, že „souhlas s většinou není důkazem“ pravdy. Ostatně není třeba připomínat, že tomu není tak dávno, kdy si většina lidí myslela, že svět je plochý nebo že ženy jsou příliš citově založené, než aby mohly získat volební právo.

Další varování zní: Nedopusťte, aby vás reputace či minulé chování angažované osoby, skupiny apod. rozptylovaly od podstaty problému.

Nebo: Vyhněte se odsuzování myšlenky nebo osoby bez důkazů. Nedovolte, aby váš postoj ovlivňovaly pozitivní nebo negativní nálepky. Reagujte na realitu, nikoli na „virtuální pojmy“. Buďte si vědomi toho, že častěji se apeluje na city, zatímco fakta zůstávají skryta. Většina problémů má mnoho stránek; pokud je problém prezentován pouze z jednoho pohledu, může to znamenat, že další stránky jsou zakryty…

Jsme toho všeho schopni?

Joseph A. DeVito ve své knize Základy mezilidské komunikace rovněž upozorňuje na to, že je vždy snazší nějakou víru upevňovat, než ji měnit. Vzhledem ke složitosti tématu je zatím nesnadné vůbec nějakou víru vůči syntetické biologii získat, což ještě více otevírá prostor pro onu zmatečnou nedůvěru. A i tu je snazší posilovat, než měnit.

Máme v sobě dostatek racionality?

Syntetická biologie patří k oblastem, které mění nazírání života a světa. „Přirozenost“ mnohých z nás se významným změnám instinktivně nebo z nedostatku znalostí brání. Obtížnost je pochopit a akceptovat popsal Kurt Lewin ve svém modelu změny, který je založen na následující premise: Abychom dokázali změny chápat, musíme brát v potaz nejrůznější vlivy ve hře, analyzovat celou situaci včetně významných osob; pokud se zaměříme jen na izolovaná fakta, získáme o situaci zkreslený dojem. Předpokladem pochopení nutnosti změny a její akceptace je i „demontáž“ původních názorů, nemluvě o předsudcích.

Přiznejme si – kolik z nás to všechno dokáže?

Jak pevně lpíme na morálních hodnotách a zásadách?

To je další z bezpočtu otázek, na něž nelze odpovědět jednoznačně a přesvědčivě. Jak jsme uvedli, valná část populace je „zradí“ ve prospěch souznění s většinou nebo pod vlivem autority. V této souvislosti také stojí za zmínku teorie stadií morálního vývoje Lawrence Kohlberga. Ne každý dosáhne nejvyšší úrovně, kdy je nejvyšším soudcem morálního chování on sám, a to na základě svého vlastního svědomí a univerzálních morálních zásad, spíše než na základě pouhé akceptace společenských norem. V předchozích tzv. konvenčních stadiích, na nichž leckdo ustrne, máme tendenci se chovat v souladu s tím, co ostatní považují za správné, zalíbit se jim, nevymykat se a být v souladu se zákony a sociálním řádem.

Považuje většina syntetickou biologii za „správnou“? Je v souladu se sociálním řádem?

Je-li řeč o hodnotách, které jsou úzce spjaty s motivy lidského chování, je obecně vzato za jednu z hodnot nejvyšších považován lidský život a zdraví. V tomto ohledu má syntetická biologie co nabídnout. Ale neméně významný a vlivný pro chování a postoje lidí je tzv. apel na strach. Takže prohlášení, že díky syntetické biologii mohou vzniknout třeba biologické „superzbraně“, třeba převáží.

Kdo umí lépe přesvědčovat?

Zmiňme na závěr některé přesvědčovací techniky a komunikační mechanismy (obé se často prolíná) i jejich případnou souvislost s argumentací kolem syntetické biologie.

Tak například „transfer“: Jedná se o přesvědčovací techniku, při níž se spojuje daná myšlenka s něčím, co posluchači respektují, aby se dosáhlo jejich souhlasu. Je-li cílem vyvolat jejich nesouhlas, spojuje se ona myšlenka logicky s tím, co se jim nelíbí. Je tedy zřejmé, že stoupenci rozvoje syntetické biologie ji spojují s produkcí účinných léčiv, zachraňujících životy a zdraví. Odpůrci zase mohou stavět – a stavějí – na hrozbě vzniku „umělých lidí“, úniku nebezpečných syntetických virů do přírody, nových biologických zbraní apod.

Selektivní odhalení je princip vyhledávání a přijímání informací, z něhož vlastně v podstatě předchozí transfer těží. Spočívá v tom, že posluchači či čtenáři aktivně vyhledávají informace, které jsou v souladu s jejich dosavadním míněním, vírou, hodnotami… A aktivně se vyhýbají těm, které jsou s jejich přesvědčením v rozporu.

Dodejme, že řada lidí se vyhýbá také informacím, kterým nerozumí. Prohlášením o riziku vývoje nových biologických zbraní rozumí každý, každý s odporem vůči jejich použití souhlasí. Málokdo sice takové informace aktivně vyhledává, ale „aktivně se jim vyhne“ méně lidí než zasvěcené odborné debatě.

Band-wagon („dej se k nám“) – definice této přesvědčovací techniky opět úzce souvisí s již uvedenými mechanismy: „Sdělitel“ se snaží získat souhlas nebo jeho potvrzení vyvoláním dojmu, že „přece jsme všichni v té věci zajedno, kdo ještě váhá, připojte se také“.

Stoupenci syntetické biologie mohou v tomto duchu úspěšně hlásat, že „přece všichni chceme, aby vývoj vědy pomáhal léčit nemocné, zachraňovat životy, zvýšit dostupnost a efektivitu léků, vyřešit energetické zdroje, čistit životní prostředí…“ Nebo budou účinnější provolání ve stylu „syntetická biologie se stane mimořádně nebezpečným nástrojem teroristů, přece se všichni shodneme, že válku a nové zbraně nechceme!“

Podle předchozích nastíněných teorií je pravděpodobné, že oba typy využití metody band-wagon povedou k posílení přesvědčení již přesvědčených a poměr sil mezi oběma tábory se příliš nezmění. K tomu by byl zapotřebí reframing, přerámcování neboli reinterpretace.

Reframing – oproti předchozím definicím je asi nejsrozumitelnější termín „snaha dosáhnout změny hodnocení“. O tom, jak těžké to je, už jsme psali. Předpokladem je nabídnout jiný výklad, jiné souvislosti. Ale o tom, že obě strany tak činí, už toho bylo také řečeno až dost. Může být pro syntetické biology reframing úspěšný „vnucením“ primární asociace syntetické biologie se záchranou lidských životů? Nebo snáze odpůrci „přerámcují“ smýšlení dosavadních stoupenců tohoto oboru „vnucením“ primární asociace syntetické biologie s vytvářením Frankensteinových monster či únikem umělých virů do přírody a záhubě lidstva? Nebo se většina lidí před protichůdnými tlaky o to zarputileji uchýlí ke svým původním postojům?

Leveling je proces zkreslování sdělení, které se opakuje, ale řada detailů je zredukována, některé jsou vynechány úplně a některé ztrácejí svoji původní složitost.

Greenepace a podobné organizace bezesporu leveling ovládají. Otázkou je, zda by v některých situacích a pro některé části „recipientů“ neměli svá sdělení nikoli zkreslovat, ale přece jen trochu zjednodušovat – vědci. Což je pro ně těžké z vícera důvodů – třeba kromě zažitého stylu vyjadřování i kvůli tomu, aby neztratili patřičně „odborný glanc“ u svých kolegů.

Argotická komunikace (vylučující způsob komunikování) – jedná se o používání speciální slovní zásoby, jíž rozumějí jen zasvěcení, přitom i vůči těm, kteří ke skupině zasvěcených nepatří, se používají tyto termíny jako obecně univerzální. Vlastně to již bylo řečeno – občas se ve svůj neprospěch této chyby dopouštějí vědci.

Zároveň ovšem, byť si to zdánlivě protiřečí, je za jeden z předpokladů „přesvědčovacího úspěchu“ oprávněně označována „kompetence“. Tedy přesvědčivá znalost problematiky včetně odborných termínů, odkazů, pramenů… Naráží to ovšem na to, jakou míru kompetence a jakým způsobem prezentovanou ta či ona část populace akceptuje. I Greenpeace & spol. se mohou v řadě otázek leckomu jevit jako kompetentní a důvěryhodní, renomovaní vědci „pouze“ nesrozumitelní.

Záměna faktů za domněnky a naopak. Tento princip je dosti běžný v kdejaké oblasti. A u složitého tématu jako je syntetická biologie většina lidí sama těžko posoudí, co je fakt, a co domněnka.

Tento článek obsahuje přehršli nezodpovězených a pro leckoho jen nadmíru komplikovaně, natož jednoznačně zodpověditelných otázek. Doufejme nicméně, že tento nový obor vědy, který může podstatně změnit naše životy, přinese to dobré, co od něj očekávají její příznivci, a že její odpůrci naopak vyvolávají jen zbytečný strach.

Další články tématu

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

Print Friendly

Notes:

  1. Viz rozhovor s Václavem Pačesem: Od inzulinu k biopalivům.

Tagy

O autorovi

Ivana Vajnerová

Ivana Vajnerová

PhDr. Ivana Vajnerová vystudovala psychologii, ale po většinu života se věnovala spíše žurnalistice (kde samozřejmě je psychologických aspektů dostatek – jak v tématech, tak v prostředí samotném) a sociologickým výzkumům (k nimž psychologie nedílně patří). V současnosti se částečně navrátila k „čisté“ psychologii, a to k psychologickému poradenství. Vzhledem k tomu, že aktuální osobní problémy konkrétních lidí se stávají břemenem i pro „necynického“ psychologa, je pro autorku potěšením zaobírat se opět i různými psychologickými teoriemi v souvislosti s celospolečenskými tématy, což jí Vesmír skýtá.