Otazníky pro zítřek

Vše, co dnes víme, jsou odpovědi na chytře položené otázky našich předchůdců. To, že nám stále zbývají tisíce otázek nezodpovězených, je jen důkazem naší zvídavosti, která s každou odpovědí rodí spršku dalších otazníků. Chtěli jsme v redakci Vesmíru poznat tužby současných vědců, jejich uvažování a směr, jímž hledí k budoucnosti. Proto jsme se zeptali takto:

 „Na jakou dosud otevřenou otázku byste od vědy chtěli získat odpověď?“

doc. Jan Konvalinka

biochemik Ústav organické chemie a biochemie, prorektor Univerzity Karlovy

Zajímá mne od vědy...

Zajímá mne od vědy odpověď na zcela klíčovou otázku, která je stále otevřená: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Pevně doufám, že věda poskytne aspoň tak dobrou odpověď, jako svého času Paul Gauguin.

anketa_Grygar

dr. Jiří Grygar

astrofyzik

Fyzikální ústav Akademie věd

Přirozeně v každém oboru...

Přirozeně v každém oboru vědy je takových otevřených otázek mnoho, a stále jich přibývá. Nicméně to hlavní, co by mne zajímalo, je znát odpověď na otázku, zda se dá nějakým způsobem sloučit obecná relativita a kvantová fyzika a pokud ano, která z nich při tom slučování utrpí více šrámů na své koncepci.

anketa_Illnerova

prof. Helena Illnerová

fyzioložka a biochemička bývalá předsedkyně Akademie věd

Kdysi jsme objevili, že...

Kdysi jsme objevili, že osvětlení potkanů na pouhou jednu minutu v noci, ba i na kratší dobu, může zpozdit jejich biologické hodiny až o dvě hodiny a způsobit předběhnutí až o tři hodiny. A co více, ve stálém prostředí tento posun hodin přetrvává. Připadá mi to stále jako „science fiction“- pouhým krátkodobým světelným pulsem v noci posunete zvíře do jiného vnitřního času. I když už některé možné procesy, které probíhají při tomto posunu a jeho zapamatování jsou známé, celkový mechanismus ještě vysvětlen nebyl. A tak bych chtěla znát tento mechanismus: jak potkan posazený světelným pulzem na „létající pohádkový koberec“ dolétne rychle do budoucnosti či minulosti? A ještě: jakým uspořádáním skupin nervových buněk v biologických hodinách v mozku savců je možné jednoznačně vysvětlit naše starší pozorování, že tyto hodiny se zřejmě skládají ze dvou složek, kdy jedna je spřažena s úsvitem a druhá se soumrakem?

prof. Georg Wick

imunolog

Innsbruck Medical University, Německo

Nejdůležitější otázky v biologii...

Nejdůležitější otázky v biologii obvykle jsou: 1. Proč stárneme? 2. Jak stárneme? 3. Co máme dělat, abychom zažívali zdravé stárnutí? S ohledem na posledně jmenované můžeme rozlišit čtyři fáze stárnutí: První – od narození po ukončení vzdělávání. Druhá – náš profesní život. Třetí – na odpočinku, ale stále v relativně dobré psychické i fyzické kondici. Čtvrtá – chátrání a smrt. Čeho bychom měli dosáhnout, je prodloužení třetího stadia v dobrém zdraví co nejvíce a stlačit čtvrté stadium na minimum.

anketa_Hoschl

prof. Cyril Höschl

psychiatr ředitel Psychiatrického centra

Za provokující považuji stále...

Za provokující považuji stále otázku účelu rozsáhlých nekódujících oblastí DNA a jejich možného významu u řady onemocnění a stavů. Ví se např., že některé z nich rozhodují o distribuci receptorů pro vasopresin v mozku hrabošů, ačkoliv tyto receptory pochopitelně nekódují. Rozdíly v mozkové distribuci vasopresinových receptorů mezi hrabošem polním a horským zřejmě souvisí s jejich rozdílným partnerským chováním: jeden je monogamní, druhý přelétavý. Je pravděpodobné, že nejde jen o „junk“ DNA, ale o rozsáhlou tajemnou krajinu skrývající ještě mnohá překvapení. Podobně dráždivá je otázka, do jaké míry se na našich chorobách, našem chování a jeho poruchách kromě genomu a mikrobiomu (až kilogramy mikroorganismů, jež sdílejí naše tělo) podílí též parazitom. Toto působení nemusí být vždy záporné, ba naopak. Nejsou naše rostoucí alergie náhodou daní za to, že jsme se odčervili? Také bych se v tomto směru rád dočkal takového rozuzlení etiopatogeneze schizofrenie a bipolární poruchy, že by bylo možno tyto poruchy nejen léčit (to už lze), ale i vyléčit, popřípadě jim předcházet.

anketa_Drahos

prof. Jiří Drahoš

chemik

předseda Akademie věd

Často si vzpomenu na výrok...

Často si vzpomenu na výrok britského matematika Sira Horáce Lamba, údajně ho měl říci na smrtelné posteli (1934): „Dvě věci se mi doufám vyjasní až umřu a přijdu do nebe. Tou jednou je kvantová elektrodynamika, druhou turbulentní pohyb tekutin. Pokud jde o tu první, jsem docela optimista.“ Navzdory tomu, že máme skvělé matematiky a fyziky a velmi výkonné superpočítače, problém turbulentních toků zůstává stále nevyřešen, a to i v případě zdánlivě poměrně jednoduchého proudění jediné fáze. Jako chemického inženýra mě navíc vždy zajímaly zejména vícefázové toky, tedy turbulentní proudění systémů skládajících se z plynu, kapaliny i pevné fáze – bylo by opravdu krásné znát řešení pohybových rovnic pro libovolnou konfiguraci vícefázových toků, ale obávám se, že to bude ještě dlouho nedostižným snem vědců.

dr. Zdeněk Sekanina

astronom JPL/Caltech, USA

Vzhledem k tomu, že...

Vzhledem k tomu, že žiji v Kalifornii a k tomu nepříliš daleko od San Andreas Fault (Svatoondřejský zlom), velmi rád bych věděl, kdy už geologové a geofyzici, zabývající se zemětřeseními, budou schopni předpovídat velké události tohoto druhu. Zatímco my, astronomové se dopracováváme značného pokroku v našich vědomostech od sluneční soustavy až po raný vesmír, připadá mi, že v oblasti pohybu zemské kůry se výzkum nějak zadrhává. Přitom jde o procesy probíhající jen kilometry či desítky kilometrů pod námi. Tady na to sice mají, jako na všechno, zvláštní projekt s akronymem SAFOD (San Andreas Fault Observatory at Depth), ale zatím jsem víc neslyšel. Zato jsem četl, že jedno zemětřesení u Parkfieldu bylo předpovězeno, jak se ukázalo, s přesností na 11 let. A protože se kolem této miniosady v Monterey County zemětřesení opakují v průměru jednou za 22 let, řekl bych, že horší předpověď už je těžko vymyslet. Celé to dění (a nedění) kolem by mi připadalo legrační, kdyby nebylo v sázce tolik lidských životů.

anketa_Hobza

prof. Pavel Hobza

chemik

Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd

Stále myslím na jednu...

Stále myslím na jednu otázku, jejíž odpověď bude asi mít vážné důsledky filosofické, náboženské i společenské, a to jestli jsme opravdu v celém vesmíru jediní živí tvorové.

anketa_Volavka

dr. Jan Volavka

psychiatr emeritní profesor New York University & Nathan Kline Institute, Orangeburg, NY, USA

K psychiatrii mne přilákalo...

K psychiatrii mne přilákalo tajemství schizofrenie. O padesát pět let později je tento problém stále nevyřešený a mne by velice zajímala odpověď, kterou věda přinese.

anketa_Rihova

prof. Blanka Říhová

imunoložka a mikrobioložka

bývalá ředitelka Mikrobiologického ústavu Akademie věd

Zná to snad každý...

Zná to snad každý z nás. Sedíme na větší schůzi, semináři nebo konferenci. A najednou, jakoby bezdůvodně se otočíme a zjistíme, že se na nás někdo upřeně dívá. Je to způsob jak na sebe upoutat něčí pozornost, když s dotyčným potřebuji nutně mluvit, ale nechci nebo ani nemohu rušit příslušné zasedání. Používám to poměrně často, někdy to funguje, někdy ne. Domnívám se, že tato komunikace záleží jak na „vysílači“ tak na „přijímači“. Pokud se týče „vysílače“, ne každý tuto schopnost má, nebo neví, že ji má, nebo to prostě nepoužívá. A u „přijímače“ je důležité, aby nebyl příliš zaujat předmětem schůze. Pak se to nedaří. Od vědy bych se ráda dozvěděla, jestli toto mé pozorování má nějaký racionální podklad, jestli se někdo z psychologů či neurovědců touto nebo podobnou problematikou zabývá.

anketa_Speijer

dr. Dave Speijer

biochemik

Academic Medical Center, Amsterdam, Nizozemsko

Jak vypadal poslední společný...

Jak vypadal poslední společný předek dnes žijících eukaryot – LECA (last eukaryotic common ancestor)? Zaspekuluji si. Nějaký jednobuněčný organismus pohltil alfa-protobakterii (z níž se později stala mitochondrie), čímž se rozběhla evoluce eukaryot. Tím organismem byla buď (pre)eukaryotní buňka, nebo zástupce skupiny Archaea. Tomuto druhému scénáři dávám přednost. LECA (poslední společný předek všech eukaryot) byl definován komplexními evolučními proměnami vedoucími ke stabilní endosymbióze. Během tohoto procesu přešlo mnoho genů endosymbionta do genomu hostitele. Tento přesun genů z organely do jádra začal okamžitě. Ale co je důležitější, spojení odlišných metabolických cest přineslo jak výhody, tak výzvy, s nimiž se nově vzniklý organismus musel vypořádat. Propojila se glykolýza (původem od zástupce skupiny Archea) a oxidativní fosforylace (od alfa-proteobakterie), díky čemuž nová buňka získala bohatší možnosti efektivní tvorby ATP. Ale oxidace různých substrátů také vedla ke zvýšené tvorbě kyslíkových radikálů uvnitř buňky. Proto se vyvinuly peroxizomy, jejichž úkolem bylo vypořádat se s dlouhými molekulami mastných kyselin, vnitřní membrány, chránící citlivé části buňky před radikály, a odpřahující proteiny (UCP), omezující tvorbu radikálů. Vyvinulo se také mnoho „kontaktních“ proteinů, například ADP/ATP translokáza. LECA měl jádro, mitochondrie i peroxizomy. Ve všem podstatném připomínal dnešní eukaryota.

anketa_Lukes

prof. Julius Lukeš

molekulární biolog

ředitel Parazitologického ústavu Akademie věd

K otázce, kterou položil...

K otázce, kterou položil Dave, se připojuji. Nejnovější studie přináší obraz stále složitějšího LECA. Naprostá většina se shoduje, že mitochondrie vznikla pouze jedenkrát a že její DNA je alfa-proteobakteriálního původu. Nový pohled přináší nejnovější teorie M. Graye, který postuluje, že buňka, jež přijala alfa-proteobakterii, již obsahovala zatím nespecifikovanou organelu. Současná mitochondrie pak vznikla spojením bakteriálního endosymbionta s touto nejspíš energii neprodukující organelou. Tato představa usnadňuje vysvětlení časných kroků nutných pro úspěšnou endosymbiózu, jakými bylo ustavení mechanismu pro import bílkovin do mitochondrie. Vysvětluje také proč není většina bílkovin ve stávajících mitochondriích bakteriálního původu.

anketa_Kulhanek

prof. Petr Kulhánek

astrofyzik

České vysoké učení technické

Přepojení magnetických indukčních...

Přepojení magnetických indukčních čar. Často se hovoří o uvolnění energie při přepojování magnetických siločar. Tyto jevy jsou zodpovědné za vznik obřích vírů na bocích magnetosféry Země, za rentgenová vzplanutí na Slunci nebo za gama záblesky magnetarů. Jenže skutečné magnetické pole, to nejsou žádné nakreslené čáry, to je entita, která je nositelem hybnosti, momentu hybnosti a energie, entita, která vzniká při pohybu nabitých částic. A i přepojení siločar nějak souvisí s turbulentními pohyby v plazmatu a pravděpodobně s pohyby iontů. Jak se ale musí pohybovat ionty a elektrony plazmatu, aby navenek vzniknul dojem, že došlo k přepojení magnetických siločar a následnému ohřátí plazmatu a vyzáření energie? To je otázka, na kterou zatím detailní odpověď opírající se o skutečné procesy probíhající v plazmatu neexistuje.

anketa_Komarek

prof. Stanislav Komárek

biolog, filosof

Univerzita Karlova

Přál bych si zvědět...

Přál bych si zvědět, jsou-li nějaké extraterestrické formy života, nebo možná lépe: přál bych si, aby nějaké byly a byly ještě za mého života nalezeny (důkaz nemožnosti mimozemského života jeho momentálním nenalezením samozřejmě podat nelze). Bylo by to pro biologa asi to nejvíc vzrušující, co si lze vůbec představit. V současné době se podobné naděje upínají na měsíce vzdálenějších planet či mimo naši sluneční soustavu – a bez vědy či hlavně techniky, zřejmě mnohem pokročilejší, než je ta současná, by podobné představy zůstaly spekulacemi navždy.

anketa_Friml

prof. Jiří Friml

molekulární biolog Institute of Science and Technology, Rakousko

Vznik života je bezesporu...

Vznik života je bezesporu jedna z nejzásadnějších otázek a největších záhad současné vědy. Nevíme, kdy se to stalo, ani kde, ani jak a ani proč. Kromě samozřejmé důležitosti pro biologii má tato otázka přesahy do chemických a fyzikálních věd (samoorganizace molekul, autokatalýza), astronomie a kosmologie (otázka rozšířenosti života ve vesmíru), ekologie (v jakém prostředí život vznikl a jak své prostředí ovlivnil), a samozřejmě filozofie a teologie. Myslím si, že nedokážeme ani docenit, jak by rozluštění této otázky ovlivnilo naše chápání a vnímání světa.
    anketa_Chyla

 prof. Jiří Chýla

fyzik

Fyzikální ústav Akademie věd

V mém oboru fyziky...

V mém oboru fyziky elementárních částic především zda existují tzv. supersymetričtí partneři částic standardního modelu. Myšlenka, že ke každému kvarku, leptonu, kalibračnímu bosonu i Higgsovu bosonu standardního modelu by měl existovat partner, který má spin o polovičku různý a tedy partnerem fermionu má být boson a partnerem bosonu fermion, je stará 40 let a je na ní postavená i teorie strun. Tato hypotetická symetrie je často srovnávaná se symetrií mezi částicemi a antičásticemi, ale protože zatím žádný supersymetrický partner experimentálně pozorován nebyl, je jasné, že pokud vůbec platí, musí být tato symetrie narušena velkými rozdíly mezi hmotnostmi supersymetrických partnerů. Hledání projevů supersymetrie bude hlavním cílem experimentů na urychlovači LHC v CERN po jeho opětovném spuštění na jaře 2015. V širším kontextu fundamentální fyziky jde o pochopení podstaty tzv. temné hmoty ve vesmíru a aspoň náznak řešení problému dramatického nesouhlasu experimentálně pozorovaného současného velmi pomalého zrychlování rozpínání vesmíru s teoretickými předpověďmi vycházejícími z předpokladu, že za toto zrychlování mohou vlastnosti vakua kvantové teorie pole.

anketa_Zima

prof. Tomáš Zima

lékař a biochemik rektor Univerzity Karlovy

Zajímá mne tajemství funkce...

Zajímá mne tajemství funkce lidského mozku – zejména vzniku emocí, vzpomínek a jak z řady dosud nepoznaných procesů vzniká vědomí člověka. A využití poznatků z neurověd pro léčbu, ale zejména prevenci závažných neurodegenerativních onemocnění.

anketa_GrofP

prof. Pavel Grof

psychiatr

Mood Disorders Center of Ottawa, University of Toronto, Kanada

Když vezmeme v úvahu...

Když vezmeme v úvahu, že v lidském těle vzniká každou vteřinu deset milionů buněk a přes deset milionů buněk současně hyne, jak je tento proces uveden do souladu? Napadá mě samozřejmě řada dalších otázek, například, kdo vytuneloval „chybějící temnou hmotu” ve vesmíru? Anebo: Jaké jsou příčiny bipolárních poruch?

anketa_Paces

prof. Václav Pačes

biochemik a genetik

Ústav molekulární genetiky, bývalý předseda Akademie věd

Pracuji v oboru genomiky...

Pracuji v oboru genomiky. Základem je čtení dědičné informace organismů a její analýza. Velmi účinným nástrojem této analýzy je srovnávání dědičných informací různých organismů. To například přispívá k porozumění molekulárním mechanismům evoluce. Má to ale i praktický význam. Lze se dozvědět mnohé o příčinách chorob: proč jsou některé organismy k určité chorobě rezistentní a jiné ne? Pro mne je však nejzajímavější otázka „Co nás činí lidmi?“. Říká se, že člověk se odlišuje od ostatních organismů svou schopností abstrakce. Ale jak je tato schopnost zapsána v DNA? Jak se dědí? Srovnáním dědičné informace člověka s informací našich nejbližších příbuzných, lidoopů, například šimpanze, se sice podařilo najít několik genů, které k naší humanizaci mohly přispět, ale konečnou odpověď na otázku „Co nás činí lidmi?“ zatím nemáme. Odpověď asi bude o mnoho složitější než jen že se změnilo několik genů.

Balon_Richard

prof. Richard Balon

psychiatr

Wayne university, Detroit, Michgan, USA

Třeba jak skutečně funguje...

Třeba jak skutečně funguje mozek? Skutečně rozumíme všem rolím glie a astrocytů, kterých je v mozku více než neuronů? A tak dále. Tak nevím, protože vím, že nic nevím s Descartem…

anketa_SvobodaP

dr. Petr Svoboda

molekulární biolog Ústav molekulární genetiky Akademie věd

Na každou! Je strašně...

Na každou! 🙂 Je strašně těžké vybrat jednu konkrétní otázku. Pokud bych si však musel vybrat jenom jednu, nejvíc by mě zajímalo, jakým mechanismem vznikl na počátku života genetický kód.
    anketa_Dvorak

prof. Petr Dvořák

genetik

Biologický ústav lékařské fakulty Masarykovy univerzity

Na skutečně velké otázky...

Na skutečně velké otázky neexistuje jednoduchá odpověď, zůstávají dlouho nezodpovězeny. To, co by mě asi nejvíce zajímalo, mezi takové velké otázky patří. Tedy: Co řídí to, že rostoucí orgány a tkáně velmi přesně „vědí“, jaký mají mít tvar a velikost, a až toho dosáhnou, prostě růst přestanou a jenom perfektně fungují. Po desetiletích bádání známe spousty genů, bílkovin a signálních drah, které mají co do činění s růstem buněk nebo celých organismů, ale tato základní otázka, co to vlastně ve 3D rozměru natvaruje a včas zastaví, je nám naprosto utajena. Navíc to funguje specificky pro daný druh, což dobře dokumentují transplantace malého kousku formujícího se orgánu u obojživelníků. A to proběhly na toto téma první experimenty s mloky různých velikostí již skoro před sto lety a evoluce s takovým mechanismem pracuje od počátku mnohobuněčných organismů. Určitě v tom budou hrát roli geny, signální dráhy v buňkách nebo nejrůznější fyzikální síly, ale jinak víme to, co před sto lety.

    anketa_Michl

prof. Josef Michl

fyzikální chemik University of Colorado Boulder

Podle mého názoru je...

Podle mého názoru je nejvážnější otázkou, která před lidstvem nyní stojí, jak se naučit získávat energii z obnovitelných zdrojů tak, aby se přitom zacházelo s přírodou a s klimatem co nejšetrněji. Už ten nárůst oxidu uhličitého v ovzduší, který jsme způsobili dodnes, bude mít velice špatně následky. Budeme-li v nerozvážném pálení fosilních paliv pokračovat, budou následky zhoubné. Od vědy bych tedy chtěl co nejdříve získat odpověď na to, jak získávat energii ze slunečního záření efektivněji a laciněji. Obávám se, že hospodářské tlaky dne budou vždy považovány za důležitější, než starost, jak zle bude o několik desítek let později. Košile je bližší než kabát. Zda se mi pravděpodobně, že přestaneme pálit uhlí a naftu teprve tehdy, až bude lacinější získávat energii ze slunečního záření. Jsem si vědom, že jsou i jiné obnovitelné zdroje a že omezení dnešního plýtvání energii je nejlacinější způsob, jak dosáhnout pokroku. Prakticky získatelné sluneční energie je však principiálně k dispozici asi padesátkrát více, než energie ze všech ostatních obnovitelných zdrojů dohromady, a je zřejmé, že se dlouhodobě budeme muset spoléhat na ni. Proč jí tedy nevěnovat maximální pozornost nyní?

anketa_JungwirthP

prof. Pavel Jungwirth

fyzikální chemik

Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd

Samozřejmě mě zajímá, jestli...

Samozřejmě mě zajímá, jestli nejnovější měření na Jižním pólu či v CERNu pomohou pochopit, jak vznikl vesmír, a také mi vrtá hlavou, zda jsme v našem vesmíru sami, nebo ne. Ale popravdě mě nejvíc zajímá něco mnohem přízemnějšího a bližšího mému vlastnímu bádání. Před více než 125 lety pražský Němec Franz Hofmeister zjistil, že ionty solí vysolují různou silou bílkoviny z roztoků, a my jsme s kolegy za posledních deset let dokázali objasnit fyzikální principy, jimiž se tato Hofmeisterova řada iontů řídí. Teď bych ale opravdu chtěl vědet, zda Matka Příroda znala Hofmeisterovu řadu dávno před panem Hofmeisterem a použila ji jako jeden z principů, na kterých vybudovala život na Zemi, nebo ne. Pokud ano, bude to super a dá to našemu bádání nový šmrnc. Pokud ne, zasměji se a ocením smysl Matky Přírody pro humor. Jak ji tak znám, odpověd nakonec bude – ano, ale…
    anketa_Tomaska

prof. Lubomír Tomáška

genetik Univerzita Komenského v Bratislavě, Slovensko

Je zložité nájsť otázku...

Je zložité nájsť otázku, ktorá by bola originálna a zároveň nie príliš všeobecná (typu: Aký je biologický základ vedomia? Ako sa uchováva a vyvoláva pamäť v mozgu? Ako vznikol Život na Zemi? Ako spomaliť starnutie?). V koncentrovanej forme je možné najväčšie otázky a výzvy súčasnej vedy tak, ako ich sformulovali jej aktuálni lídri, nájsť na stránke edge.org a v knižkách esejí editovaných Johnom Brockmanom. Aj v molekulárnej genetike, teda v oblasti, ktorej sa venujem, je takýchto otázok veľa, ale opäť si netrúfam byť originálny (Do akej miery sú procesy v bunke deterministické a do akej stochastické? Ako fungujú biologické siete? Ako z heterogénnych bunkových populácií vznikajú koordinované spoločenstvá? Je možné porozumieť genetickému základu patológií, na ktorých participujú desiatky až stovky génov?). Predsa len prikladám jednu z otázok z oblasti, ktorá je síce mimo zámer výskumu v našom laboratóriu, ale je pre mňa ako biológa veľmi zaujímavá. Aký je biologický základ závisti? V PubMed-e od roku 1955 je len niečo vyše 400 článkov obsahujúcich kľúčové slovo závisť (angl. envy). 20 percent však nemá so závisťou nič spoločné (napr. E. coli gén envY), a zvyšok sú psychologické, predovšetkým psychoanalytické texty. Existujú stavy chorobných závistí, sú však popísané len psychológmi. Naproti tomu je veľmi málo prác z neurobiológie, fyziológie, ktoré by sa problematikou závisti detailnejšie zaoberali (príkladom nepočetných výnimiek je napr. práca Takahashi a kol. (2009). Science 323: 937-939). Nie je celkom jasný ani evolučný pôvod závisti. Darwin vo svojich „Emóciách“ venoval závisti iba okrajovo. Evidentne pritom musí existovať pozitívna selekcia, ktorá biologické nástroje závisti udržiava (motivácia v skupinách?). Kultúra, minimálne kresťanská, ale možno všeobecne, závisť odsudzuje. V kresťanstve je to jeden zo smrteľných hriechov (+Obžerstvo, Lakomstvo, Lenivosť, Hnev, Pýcha a Smilstvo), pričom závisť je jediný z nich, ktorý so sebou neprináša nič príjemné. Napriek kultúrnym tlakom, napriek tomu, že je to nepríjemná emócia, ktorá u niektorých zrejme môže vyvolať aj fyzickú bolesť, je závisť emóciou univerzálnou. To vedie k niekoľkým otázkam pre biológov: 1. Aký je evolučný pôvod závisti? Závidia si primáty v skupinách? Keď pes vidí, že druhý pes dostal kosť a začne o ňu bojovať, pociťuje závisť? Závidíme len rovnocenným ľuďom v našej referenčnej skupine (Spinoza); má závisť nejakú adaptačnú hodnotu u sociálnych živočíchov? Ak áno, akú? 2. Aký je neurobiologický základ závisti? Prekrýva sa s inými emóciami? Je možné navodiť človeka do stavu závisti a merať aktivitu mozgu? Je zaujímavé, že významný americký neurobiológ, nositeľ Nobelovej ceny Eric Kandel, ktorý vo svojej autobiografickej knihe In Search of Memory popisuje viac príkladov závisti sa týmto fenoménom nevenoval. 3. Aká je genetická báza závisti? To je asi komplikovaná otázka. Keďže závisť vyplýva z porovnávania sa s ľuďmi v jednej kategórii závisí, na ktorej priečke v hierarchii tejto skupiny sa človek nachádza a toto samotné postavenie je do istej miery determinované geneticky. Dá sa odfiltrovať tento problém a nájsť gény priamo zúčastnené v závisti ako emócii?
    anketa_Horejsi

prof. Václav Hořejší

imunolog

ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd

Já bych se chtěl dožít...

Já bych se chtěl dožít odpovědi na dvě otázky (ale asi se toho bohužel nedočkám): 1. Jak mohl, resp. může vzniknout život? Je zřejmé, že klíčem k tomuto problému je spontánní vznik nějakého sebereprodukujícího polymeru (tedy takového, který by měl enzymovou aktivitu umožňující, aby sám sebe ze základních monomerů kopíroval). S touto otázkou souvisí i řada dalších – jak obvyklý, či naopak vyjímečný je život ve vesmíru? Může být založen na úplně jiných chemických principech než ten náš pozemský? Kdysi jsem si říkal, že za zodpovězení těchto otázek bych snad rád i upsal duši ďáblu, jako kdysi kolega Faust… 2. Jak může vzniknout to, čemu říkáme vědomí? Může mít být vědomím obdařen i nějaký nebiologický systém („počítač“)?

anketa_PetrJ

prof. Jaroslav Petr

biolog Výzkumný ústav živočišné výroby

Moc rád bych se dozvěděl...

Moc rád bych se dozvěděl, jestli existuje život mimo Zemi a jaký je. Je založen na stejných principech jako ten pozemský? Anebo se vyvinul na základě úplně jiných principů a jakých?
    Alda

prof. Martin Alda

psychiatr

Dalhousie University, Kanada

Přes všechen pokrok je...

Přes všechen pokrok je pořád hodně nemocí, které se zatím nedají úspěšně léčit. S ohledem na to, čím se zabývá naše výzkumná skupina, bych rád vědel, jaká je geneticka skladba maniodepresivity. Zajímaly by mě také otázky, na které někdo už odpověď ví, ale já ne – třeba, co bylo před Big Bangem (vím, že se o tom nedá uvažovat z hlediska našeho běžného chápáni času, ale představit si to stejně neumím). A také s Vodňanským a Skoumalem, proč bylo trpaslíků 7 a ne třeba 729…


anketa_Pysek

prof. Petr Pyšek

biolog Botanický ústav Akademie věd

Doufám, že věda jednou...

Doufám, že věda jednou dokáže přesvědčit lidstvo, že jedním z našich nejdůležitějších úkolů je působit planetě co nejméně škody. Asi si tedy nejvíc od vědy slibuji v ekologii a ochraně přírody. Aby lidstvo stejně masově a se stejným nadšením, s jakým konzumuje nové technologie, oceňovalo přírodu, pochopilo, že bez ní to prostě nepůjde … úkol spíše pro společnost a politiky, ale věda k tomu může a musí poskytnout argumenty. Vypůjčili bychom si víc času k hledání odpovědí na ty opravdu světodějné otázky, kterými se zabývají ostatní obory, od podstaty života po historii vesmíru. A ještě tu otázku: Při dnešním upozaďování taxonomie a vůbec oborů souvisejících s tím, čemu se říká „natural history“, mám trochu obavu, abychom vůbec někdy dokázali zmapovat život v celé jeho rozmanitosti, objevit a popsat podstatnou část druhů – takže, jaká je vůbec diverzita života, taxonomická a fylogenetická, kolik je na světě druhů, kolik jich bylo v minulosti a jsme schopni s rozumnou přesností předpovědět, co onu rozmanitost čeká v budoucnosti, na pozadí globálních změn?
    anketa_Richardson_m

prof. David M. Richardson

biolog

ředitel Centra pro invazivní biologii, Stellenbosch University, Matieland, JAR

Věda nám umožnila poslat...

Věda nám umožnila poslat lidi na Měsíc (a zpátky!), ale ještě nás musí vybavit nástroji pro přesné a spolehlivé předpovědi mnoha věcí v přírodě. Někteří vědci vnímají přírodu natolik složitou, že snahu o dosažení smysluplné úrovně předvídatelnosti, mimo drobností, vidí jako marnou. Přesto je v mnoha oblastech vědy vnímán jako Svatý grál úkol zjednodušit komplexitu na zvládnutelné díly. Rád bych viděl, jak věda vyřeší tuto bezvýchodnou situaci – a poskytne nám jasné vodítko, kde leží hranice předpověditelnosti.

    Autorsky spolupracovali: Marek Janáč, Ondřej Vrtiška Titulní ilustrace: Dora Čančíková

Print Friendly