„Tak co vám zdrhlo?“ zeptal se Jason Brown dvou mužů z ochranky postávajících na parkovišti před univerzitou. Padli mu do oka, hned jak vystoupil ze svého obřího terénního auta. Vysocí, nakrátko ostříhaní a obtloustlí. Na první pohled bývalí vojáci, kteří si našli bezpečnější zaměstnání, než jsou zahraniční mise do Středoafrické republiky či do Nikaraguy.

„Jste Jason Brown?“ zeptal se úsečně jeden za strážců. „Ten Brown? Ten … lovec?“ dodal nejistě.

„Jo, to jsem já,“ přikývl Jason.

„Můžu vidět nějaký průkaz, pane?“ zeptal se netrpělivě strážce.

Jason se legitimoval a pak vytáhl z nákladového prostoru auta dva těžké kovové kufry se základním vybavením. „Tak co budeme chytat?“

Strážci popadli kufry a zamířili k univerzitní budově.

„Následujete nás, pane Browne!“

Znělo to spíš jako rozkaz, než jako pozvání.

„Hej, tak co vám uteklo?!“ křikl za nimi Jason. „Neptám se ze zvědavosti. Potřebuju vědět, jaké si mám vzít nádobíčko!“

„Je nám líto pane, ke sdělování takových informaci nejsme oprávnění,“ zareagoval suše jeden ze strážců.

„No tak moment. Zavolali jste si mě…“ rozkřikl se Jason.

„Pane, my sami nevíme, co se děje. Nedělejte nám potíže. Máme vás jen doprovodit k doktoru Isajevovi,“ vysvětloval tlumeným hlasem druhý strážce.

„No nazdar,“ hvízdl si Jason a přehodil si přes rameno těžkou brašnu.

Dál se nevyptával. Chytal už kde co. Uprchlého jaguára v moderní vile ze skla a mramoru nebo smrtelně jedovatého chřestýše, který utekl kuchaři v extravagantní restauraci zpod nože rovnou mezi hosty. Zvířata byla pořád stejná a Jasonovi nedělalo problém odhadnout, jak budou reagovat. Reakce lidí ho často zaskočily. Někdo se psychicky zhroutil, když mu za skříň v pokoji zalezl čínský křeček. Ale potkal se i s ignorantem, s nímž nehnula mamba černá v posteli. Tady cítil na dálku průšvih jako hrom.

Výtah je zavezl hluboko do podzemí. Prošli chodbou, na jejímž konci se jim postavily do cesty masivní dveře z nerezové oceli. Strážci postavili Jasonovy kufry na zem a ohlásili se do komunikačního zařízení.

„Doktore, přivedli jsme pana Browna. Zadejte kód, ať může vstoupit.“

Dveře se se zasyčením otevřely.

„Sakra,“ ulevil si potichu Jason. Prostory za dveřmi měly snížený tlak, aby z nich neunikl ani závan vzduchu. Ať už bylo za dveřmi cokoli, evidentně to nesmělo utéct ven.

Strážci přenesli kufry do přestupové komory za dveřmi a pak se bez rozloučení vytratili. Vstupní dveře se automaticky uzavřely a Jason čekal, až se vzduch v komoře sterilizuje a tlak se vyrovná. Po chvíli se pancéřované vnitřní dveře otevřely. Jasona však pustily jen do další přestupové komory. Na věšáku tu visel novotou vonící plastový overal. Vedle něj ležela hromádka bleděmodrého laboratorního oblečení.

„Svlékněte si všechny svoje věci. Všechny. I spodní prádlo. Ve vedlejší místnosti je sprcha. Nejprve se celý vysprchujete a pak si oblékněte připravené oblečení včetně ochranného obleku, pane Browne. Kufry a brašnu strčte do přechodového tunelu vedle dveří,“ ozval se hlas z komunikátoru.

Jason poslechl. Vysprchoval se desinfekčním roztokem silně páchnoucím po chlóru a utřel se do jednorázových sterilních roušek. Poslušně se nasoukal do plastového overalu.

„Ještě přílbu,“ připomněl hlas.

Když si ji nasadil na hlavu, spojily se její okraje s límcem overalu. Cvakání ventilů Jasonovi prozradilo, že teď je dokonale izolovaný od okolí a dýchá vzduch procházející přes biologické filtry umístěné po stranách přílby.

Otevřely se před ním další ocelové dveře a vstoupil do laboratoře. Vyšel mu vstříc starší muž. Biologický skafandr neměl. Potil se na hladké pleši a brýle s tlustými skly mu klouzaly po úzkém nose.

„Mé jméno je Isajev, Vadim Isajev. A tohle je můj asistent Patrick Ryan a moje asistentka Mia Kelsová,“ pronesl škrobeně. Byl nervózní, ale nepřiznal by to ani s nožem na krku. Jason tyhle typy znal.

Za Isajevem postával mladík s dlouhými vlasy a plnovousem a drobná, hubená dívka. Oběma mohlo být kolem pětadvaceti. Ani oni neměli ochranný oblek. Jason došel k závěru, že oblek nemá chránit jeho. Naopak, on je tu považován za nebezpečného vetřelce, před kterým je třeba chránit vše v laboratoři.

Podal si ruku s Ryanem a Kelsovou. Z toho, jak mu plastová rukavice klouzala v jejich dlani, usoudil, že se oběma silně potí dlaně. Měli nervy nadranc. To nebyla pro Jasonovu práci ta nejlepší konstelace.

„Jestli vám unikly nějaké viry nebo bakterie, tak pro vás nejsem ten pravý člověk. Mikrobiální kontaminaci nelikviduju,“ oznámil Jason na úvod. Doufal, že odtud rychle vypadne. Tahle práce se mu ani za mák nezamlouvala.

„Náš objekt je zřejmě o něco větší než běžné mikroorganismy,“ prohlásil Isajev.

„Řekne mi konečně někdo, co se tady stalo?“

„Nejdřív podepište tohle!“ pronesl kategoricky Isajev a položil před Browna hustě potištěný formulář a tužku. Jason letmým pohledem přelétl text. Zjistil, že je to podrobně formulovaný závazek naprosté mlčenlivosti. Odsunul papír stranou.

„Pokud došlo k porušení zákonů, tak si to nemůžu nechat pro sebe. Musím to oznámit na policii a příslušným úřadům. Jinak riskuju, že přijdu o živobytí. Takže tohle vám v žádném případě nepodepíšu.“

„Tušil jsem to,“ pokrčil rameny Isajev a otřel si pleš sterilní rouškou. „Ono je to vlastně jedno,“ mávl rukou.

„Tak dozvím se, co vám zdrhlo?“

„My očekáváme, že to zjistíte vy,“ špitla Mia Kelsová.

„Prosím?“ vydechl Jason nevěřícně.

„Slyšel jste někdy o syntetické biologii, pane Browne?“ zeptal se Isajev.

„Co je to za blbost? Syntetická biologie…“

„Syntetická biologie je nesmírně dynamický vědní obor,“ přerušil ho Vadim Isajev. „Nabízí úžasné možnosti. Všechno to začalo už v roce 2002, kdy Eckard Wimmer syntetizoval dědičnou informaci viru obrny. Ta se skládá z pouhých 7000 písmen genetického kódu. Byl to první virus, který se nezrodil v těle hostitele, ale jeho dědičná informace byla písmenko po písmenku syntetizována v laboratoři. Wimmer se s tím mořil tři roky. Jen o rok později syntetizoval Craig Venter podobně velký virus za pouhé tři týdny. V roce 2005 se podařilo syntetizovat virus španělské chřipky. Její epidemie zabila v letech 1918 a 1919 nejméně 40 milionů lidí. Virologové se dohadovali, jestli to bylo pohybem lidí na konci první světové války, masovou podvýživou nebo tím, že tehdejší virus byl zcela výjimečný zabiják. Při rozsoudil Terrence Tumpey. Z mrtvoly Eskymačky, která umřela v roce 1919 na Aljašce na španělskou chřipku a byla pochovaná do věčně zmrzlé půdy, izoloval zlomky dědičné informace viru. Ten pak v laboratoři rekonstruoval. Po bezmála devadesáti letech to virové monstrum znovu ožilo. A synteticky rekonstruovaný virus španělské chřipky se množil 39000krát rychleji než stávající chřipkové viry…“

Jason se zachvěl.

„Všechno proběhlo za nejvyšších bezpečnostních opatření. V podstatě se nemohlo nic stát. Riziko, že by virus unikl, bylo mizivé, “ rychle dodal Isajev. „V té době už syntetická biologie sloužila lidstvu a zachraňovala životy. Jayovi Keaslingovi se povedlo vnést do kvasinek celý komplex genů z pelyňku ročního a ty pak vyráběly artemisinin, v té době nejlepší lék proti malárii. Byl ho nedostatek a byl drahý. Díky Kaeslingovi a jeho kvasinkám stoupla produkce artemisininu o šedesát tun ročně,“ pokračoval Isajev ve výčtu pozitiv, když si všiml lovcova náhlého znepokojení.

Jasonovi bylo úplně jedno, co mu Isajev vypráví. Mráz mu neběhal po zádech z představy oživlého viru. Zmocnil se ho intenzivní pocit ohrožení. Takový, jaký se u něj dostavoval v přítomnosti nebezpečných tvorů. Několikrát přežil jen díky tomu, že se spolehl na tenhle zvláštní instinkt. Jednou v Africe ho náhlá předtucha donutila ustoupit o krok právě ve chvíli, kdy proti němu dvoumetrová kobra černokrká vystříkla ze zubů jed. Nažloutlé kapky toxinu mu zkropily košili na prsou. Kdyby stál hadovi o krok blíž, dostal by plný zásah do očí. O svém varovném smyslu nikomu nevyprávěl. Nechtěl vypadat jako nějaký šarlatán. Na druhé straně si nedovolil varovné mrazení ignorovat. Tentokrát bylo silné. Tak silné, jako nikdy předtím.

„Výzkum na poli syntetické biologie rychle postupoval,“ pokračoval Isajev. „Určitě jste slyšel, že v roce 2019 upravili hoši z Cornell University dědičnou informaci holuba pruhoocasého – naprosto běžného a nudného ptáka odkudsi z Karibiku – tak, aby se shodovala s dědičnou informací vyhubeného holuba stěhovavého. Ze zárodků s takhle upravenou DNA se vylíhli noví holubi stěhovaví. Viděl jste někdy jejich tah třeba nad Hořejším jezerem, pane Browne? Jako znalec přírody byste to jistě ocenil. Bohužel, jiné podobné projekty se zatím nedaří. Například předělání dědičné informace v embryu slona indického na genom vymřelých mamutů v Pekingském genomickém institutu vázne na nízké podpoře ze strany čínské vlády…“

Jasona znovu zamrazilo v zádech. Dokonce měl pocit, že ve tváři zachytil jemný závan vzduchu. Jako kdyby místností něco nehlučně prolétlo. Patrick Ryan neklidně poposedl a nenápadně se rozhlížel kolem. Isajevovu výkladu nevěnoval pozornost. Také Mia Kelsová mu najednou připadala o poznání nervóznější.

„Co má oživení mamuta společného se mnou a s vaší laboratoří, doktore? Řeknete mi už konečně, o co tady jde?“

„Syntetická biologie dokáže úžasné věci. V roce 2008 vyrobil Craig Venter v laboratoři genom bakterie mykoplasmy tvořený půl milionem písmen genetického kódu. Jen o dva roky později vytvořil genom jiné mykoplasmy dlouhý milion písmen genetického kódu a vnesl jej do buněk. Vznikla tak první bakterie se syntetickým genomem. V roce 2014 syntetizoval tým Jefa Boekeho chromozom kvasinky. Měl sice jen 270 000 písmen genetického kódu, ale i tak to byl průlom. Poprvé byla vytvořena v laboratoři dědičná informace organismu, který má geny uložené v buněčném jádru. Tak jako vy nebo já. V roce 2016 už byla k dispozici kvasinka s kompletním syntetickým genomem. Dneska se s její pomocí vyrábí celá plejáda léků, vakcín a chemikálií. Čistí vodu od toxických látek. Pořád se pracuje na jednobuněčných řasách rozkládajících vodu na vodík a kyslík, ale to moc nejde. Zato jsou k dispozici houby rozkládající rostlinnou hmotu na butanol k pohonu aut. Lidé jako vy kolikrát ani netuší, za co všechno syntetické biologii vděčí.“

„Doktore, nechcete jít konečně k věci? Jestli tady mám něco zneškodnit, rád bych se pustil do práce!“ vztekal se Jason.

„Ale já mluvím k věci, pane Browne. Je nesmírně důležité, abyste pochopil, o co tady jde. A vzhledem k vašim … ehmmm … poněkud omezeným znalostem syntetické biologie to musím vzít více ze široka, než je mi milé. To mi věřte. Kdyby nebylo vašich jistých … ehmmm, speciálních dovedností, asi bychom se bez vás rádi obešli. Hraji s vámi fair play. Jsem rád, že vás tu mám … to nezastírám.“

„Tak k věci, doktore! K VĚCI!“ křičel Jason.

„Tak dobře, Patricku, vysvětlete mu to!“

Isajev si znovu setřel pleš a rychle vyšel z laboratoře. Jakmile otevřel dveře na chodbu, Jasona zamrazilo v zádech tak, že sebou trhnul.

„Je vám něco?“ lekla se Kelsová.

„To nic,“ odbyl ji.

„Jsme součástí projektu NASA, který se jmenuje Europa Clipper,“ prohlásil Ryan a bylo jasné, že je na to pyšný.

„To je kosmický výzkum? Myslel jsem, že děláte tu syntetickou biologii.“

„To se nevylučuje,“ vmísila se do hovoru Kelsová. „V rámci dílčího programu Genesis využíváme syntetickou biologii ke kosmickému či přesněji řečeno astrobiologickému výzkumu. V roce 2019 vyslala NASA sondu Clipper k šestému Jupiterovu měsíci Europě. Měsíc je pokrytý tlustou vrstvou ledu. Ale pod ním je oceán. Temný svět, kam nikdy nepronikne paprsek slunečního světla. Studený svět, kde panují třeskuté mrazy, a voda teče jen díky vysokému obsahu solí. Clipper se protavil ledem a pronikl do solanky europského oceánu. To je obecně známé. Také se obecně ví, že Clipper narazil na Europě na mikroorganismy. Sonda byla vybavená sekvenátorem DNA, a tak jsme získali i údaje o dědičné informaci tamějších mikrobů. Ta vypadá hodně podobně jako DNA pozemských organismů. Určitě si pamatujete, jaké bylo kolem toho pozdvižení. Vedoucí týmu, který to prokázal, konkrétně Tachibana, Tiley a Verlinsky, za to dostali Nobelovu cenu. To určitě taky víte. Možná nevíte, že Isajev byl čtvrtý šéf projektu Clipper. Měl na starost genetické výzkumy. Jenže Nobelova cena se dává nejvýše třem vědcům. A doktor Isajev ostrouhal. Zbývající trojka měla lepší konexe. Nebylo to fair. Isajev však dostal Breakthrough Prize in Life Sciences dotovanou třemi miliony dolarů. Investoval je do zbudování těchto laboratoří. Univerzita se nenechala zahanbit a taky pustila chlup. Máme tady všechno, co potřebujeme…“

„K čemu, slečno Kelsová? K čemu?!“

„K syntéze, pane Browne. Syntetizujeme tu dědičnou informaci mikrobů z Europy,“ pronesla Kelsová pyšně.

„A vytváříme s její pomocí buňky. Používáme syntetickou cytoplasmu a membrány a do těch balíme laboratorně syntetizované genomy,“ vmísil se Ryan do výkladu Mii Kelsové. „Vytvořili jsme živé kopie mnoha mimozemských organismů. Ukázalo se, že s tou jejich dědičnou informací je to kapánek složitější. Mají něco, čemu pracovně říkáme fluidní genom. Ano, můžete si přečíst, jakou má ten váš europský mikrob dědičnou informaci, ale už za chvíli to nemusí platit. Pozemské organismy pasivně vyčkávají, jestli je nepostihne mutace. Europské mikroorganismy si v případě potřeby samy aktivně mění ve své dědičné informaci jednotlivá písmena genetického kódu. Kopírují si celé dlouhé úseky DNA, jednotlivé kopie pak obměňují a hledají tu, která jim nejlíp poslouží. V nových podmínkách si přepisují geny chemickými reakcemi tak dlouho, dokud nedosáhnou optimálního stavu pro momentální podmínky. Mohou zůstat po řadu generací bez větších změn, podobně jako pozemské formy života. Ale jakmile jsou vystaveny evolučním tlakům, začnou na sobě pracovat. Organismy na Europě vzaly vlastní evoluci do svých rukou a už ji nepustily. Je to syntetická biologie dotažená přírodou k naprosté dokonalosti. Je to produkt evoluce v drsných podmínkách Europy. Na Zemi panuje ve srovnání s Jupiterovým měsícem idyla. Tady nic takového zapotřebí nebylo. Život se tu udrží s mnohem menší námahou. Zatím nikdo kromě nás o fluidním genomu europských mikrobů neví. “

Jason si připadal jako ve zlém snu. Všechno mu přišlo absurdní. Jako kdyby účinkoval v nějaké televizní show natáčené skrytou kamerou. Chvílemi měl dokonce pocit, že se mu Patrick a Mia za zády vysmívají.

„Chcete říct, že jste si mě pozvali, protože vám něco z vašich syntetických organismů uteklo?“

„Přesně tak, pane Browne,“ přitakal Isajev, který se právě vrátil a nevydržel jen tak naslouchat výkladu svých asistentů.

„Už jsem vám říkal, že mikrobiální kontaminace nelikviduju…,“ opakoval Jason.

„A já jsem vám říkal, že to, co byste měl najít, je trochu větší!“ skočil mu podrážděně do řeči Isajev.

„Jak velké?“

„V zásobníku ubylo pár kilo cytoplasmy. Samozřejmě proces tvorby buněk nemá stoprocentní účinnost. Takže výsledná hmotnost může být nižší,“ zašeptal Ryan, jako kdyby se bál, že je někdo uslyší.

„Z té cytoplasmy mohly vzniknout bakterie,“ namítl Brown.

„Víte, kolik by to bylo bakterií? V tomhle prostoru by musely být všude. Dělali jsme stěry a analyzovali jsme vzorky. Nic. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení se nabízí, že se všechny buňky shlukly do jednoho, nejvýš několika málo větších celků. Třeba do tří nebo čtyř.“

„Jak by to mohlo vypadat?“ vydechl Jason.

Isajev pokrčil rameny: „Kdoví?“

„Chci to vidět!“

„Ale my nevíme.“

„Nerozumíte mi. Chci vidět to místo, kde ta věc vznikla. Třeba najdu nějakou stopu…“

„Stopu? Jakou stopu chcete hledat, pane Browne. Nikdy jste nic podobného nestopoval, to vám mohu zaručit!.“

„Stopování je moje parketa, doktore.,“ ohradil se Jason. „Tomu zase vy nerozumíte. Ubezpečuju vás, že já dokážu najít stopu tam, kde vás ani nenapadne ji hledat.“

Prostory laboratoří a jejich zázemí byly rozlehlejší, než si Jason Brown původně představoval. Vlastní syntezátor DNA se nacházel v místnosti, která byla hermeticky oddělená od okolních laboratoří. Přímé spojení měl jen s buněčnou jednotkou v sousedství zásobníku s cytoplasmou a kontejnerem pro skladování buněčných membrán. Jason provázený Ryanem prohledal oddělené prostory píď po pídi.

„Našel jste něco?“ zeptal se Ryan napjatě.

Jason mlčel a usilovně přemýšlel.

„Kde jsou výsledky analýz vzorků, které jste posbírali po laboratořích?“

„Říkal jste, že nejste expert na mikroby,“ namítl Patrick.

„Přesto bych ty záznamy rád viděl,“ trval Jason na svém. Byl si skoro jistý, že tady něco nehraje. Ale co? Napadlo ho, jestli nakonec přeci jen nejde o špatný vtip. Možná nebyl ten nápad o natáčení skrytou kamerou tak nesmyslný. Ale byl tu i stále sílící pocit ohrožení a ten nepřipouštěl pochyby. Situace je vážná.

Jason věděl, že má rozřešení celé té záhady před očima, ale nevidí ho, protože se nedokáže podívat na realitu pod správným zorným úhlem.

„Tady jsou,“ podal Ryan Jasonovi tablet.

Lovec se probíral stránkami, které mu nic neříkaly. Výsledky čtení DNA ze stěrů provedených na všech možných i nemožných místech neodhalily přítomnost sekvencí europského původu. Na záznamech však bylo něco divného. Určitě to nejsou testované sekvence. Tím si byl Jason jistý. Molekulární genetice nerozuměl a nesrovnalosti v sekvencích by nepoznal.

Jsem s to tak ještě pochopit, kdo odebral vzorky a kdo provedl analýzy…, usmál se v duchu. Vzápětí se zarazil. Všechny odběry provedl doktor Vadim Isajev a stejně tak byl autorem všech analýz. Isajev nevypadal na někoho, kdo by dělal rutinní práce za své podřízené. Možná se do protokolů podepsal pod práci svých asistentů. Ale proč by to dělal? Autorství rutinních analýz je asi to poslední, po čem nositel Breakthrough Prize in Life Sciences prahne. Nabízí se jednoduché vysvětlení, ale to Jasona děsí. Výsledky analýz jsou falešné a zfalšoval je vlastnoručně sám Isajev. Jenže proč by to dělal?

Při procházení laboratořemi i místností, která sloužila zároveň jako ložnice, obývací pokoj, koupelna a kuchyňský kout ucítil Brown silné varovné mrazení. Něco je tu špatně. Ale co? Vytáhl z brašny dlouhou teleskopickou hůl, kterou používal k odchytu hadů. Sevřel její držadlo pevně v dlani a cítil se líp, i když mu bylo jasné, že ať už Isajevovi a jeho asistentům uteklo cokoli, jako had to s největší pravděpodobností nevypadá. A už vůbec se to nebude jako had chovat.

Zastavil se znovu v biologické jednotce. Intenzivní pocit ohrožení zeslábl.

„Pár kilo cytoplasmy,“ broukl si pro sebe.

Při pohledu na zásobník se zděsil. Byl prázdný! Nezmizelo několik kilo. V zásobníku chyběl víc než metrák! Vtom okamžiku začalo do sebe všechno zapadat. Zápisy v laboratorních denících. Všude jen a jen Isajevovo jméno. Nikde ani zmínka o Patricku Ryanovi nebo Mie Kelsové. V ložnici byla jen jedna jediná postel, stůl s jedinou židlí. Nádobí v kuchyňce stačilo tak pro jednoho člověka.

Pomalu zacouval do biologické jednotky. Zabouchl za sebou dveře, dovlekl k nim těžkou plynovou bombu a zapříčil ji tak, aby se jednotka nedala zvenčí otevřít. Přes silné sklo okénka ve dveřích zahlédl vylekanou Patrickovu tvář.

„Chybí tu celkem sto osmnáct kilo cytoplasmy. Ten kluk může vážit kolem sedmdesáti. Děvče necelých padesát, “ šeptal si Jason Brown. „Jak jsem mohl být takový blbec a vlézt mezi ně.“

Po zádech mu stékal pot. Biologické filtry na přílbě cvakaly, jak se snažil popadnout dech.

Za okénkem ve dveřích se objevila Isajevova tvář.

„Co se děje, pane Browne? Našel jste snad něco?“ zeptal se Isajev pobaveně.

„Kdy k tomu došlo?“

„K čemu?“ usmál se Isajev.

„No tak, doktore … nebo co vlastně teďka jste. Dal jste té dědičné informaci … tomu fluidnímu genomu, jak tomu říkáte, k dispozici nejen víc než metrák cytoplasmy, ale taky lidský genom. Nejspíš ten svůj, že jo?!“

Isajev potřásl hlavou.

„Nejdřív to vypadalo jako nehoda,“ prohodil, jako kdyby mluvil o zcela všední věci. „Ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem spustil jedinečný evoluční experiment. Nakazil jsem se europským mikrobem s fluidním genomem a on se pustil do díla. Ocitl se v úplně nových podmínkách a začal podle nich formovat genom. Nejen ten svůj syntetický, ale i ten můj. Jenže se nabízelo příliš mnoho možností. Zásoba cytoplasmy stačila k vytvoření dvou dalších jedinců, do kterých se fluidní genom nastěhoval a pokračoval v činnosti.

„Patrick a Mia?“

„Jmenovali se tak moji spolužáci z univerzity. Jedni z mála, kteří se mi nesmáli.“

„K čemu jsem vám já!“ křičel Jason přes okénko.

„Sám jste na to přišel. Zásobníky s cytoplasmou a membránami jsou prázdné. A lidské tělo jich je plné. Každý z dvanácti miliard obyvatel téhle planety je pro nás dokonalý dárce.“

„Proč, proboha?!“

Isajev se usmál: „To vy nemůžete pochopit. Aspoň prozatím ne. Vám může připadat ta cizí dědičná informace jako parazit, který ovládl lidský genom a lidský organismus. Mně už cizorodá nepřipadá. Občas jí ještě ve všem nechápu. Ale tyhle drobnosti časem zmizí. Pomalu ale jistě nabývám přesvědčení, že jestli se dokážu ve svém organismu s něčím ztotožnit, tak je to ta síla, která je s to přetvořit mě v něco jiného, nového, lepšího. Je to ta nejčistší forma syntetické biologie, jakou si dokážu představit.“

„Ale proč jste si vybrali mě?! Proč zrovna já?!“

„Zval jsem sem Tachibanu, Tileyho a Verlinského. Laureáty Nobelovy ceny,“ vypočítával Isajev. „Byla by to krása, vidět jejich protažené ksichty. Ale odmítli! Vůbec se se mnou nebavili. Jsou příliš slavní, než aby se se mnou zahazovali. Aby utráceli svůj drahocenný čas. Vy jste možná slavnější než oni. Všechny ty dokumentární filmy, vystoupení v televizi! Já se na ty nesmysly nekoukám. Viděl jsem vás jen jednou. Moji kolegové byli právě ve Stockholmu a švédský král jim předával Nobelovy ceny. Nevydržel jsem se na to dívat v přímém přenosu. Přepnul jsem na jiný kanál a tam jste byl vy – televizní hvězda, celebrita. Promenoval jste se tam s jedovatým hadem jako nějaký pouťový komediant. Ptali se vás, co si myslíte o našem výzkumu. Mém výzkumu, za který právě přebírali cenu jiní! Vy jste tomu říkal „lov mimozemšťanů“ a smál jste se. Vysmíval jste se! Mluvil jste o nás – o mně! – jako o legračních chlápcích, kteří se třesou před organismem, co není ani vidět. Chvástal jste se, že vy pracujete s mnohem nebezpečnějšími tvory. Vystupoval jste jako neohrožený hrdina a ze mě dělal kašpara. Říkal jste: „Jen si zkuste polapit rozzuřeného kaferského buvola nebo sedmimetrovou anakondu a poznáte, zač je toho loket! Na ty malé mrchy z Europy by vám stačila lahvička desinfekce.“ Jste tady, pane Browne, abyste si uvědomil, že jste vždycky chytal jen obyčejnou pozemskou chamraď! Já jsem ulovil mimozemský život! Naprosto jedinečný. A nikoho to nezajímá. Proč jsem si vás vybral? Potřebuju cytoplasmu. Když použiju vás, dostane se mi nádavkem i zadostiučinění. A předtím se královsky pobavím. Smál jsem se, už když jsme vás nechali svléknout do naha a navléknout do té maškarády, co máte pořád na sobě. Chodil jste s Patrickem a Miou a hledal jste uprchlého tvora. Přitom stáli hned dva vedle vás a vy jste je neviděl!“

Jason si ten pořad už ani nevybavoval. Absolvoval jich bezpočet a bral je jen jako show, která musí lidi pobavit. Dělal si legraci ze všeho a ze všech. Moderátoři si pochvalovali, jak je vtipný.

„Jste šílenec! Šílenec!“ křičel přes okénko na Isajeva.

„Víte, že jsme se dokonce s Miou a Patrickem vsadili, jestli to prokouknete? Musím přiznat, že jsem prohrál. Tipoval jsem, že vám to nikdy nedojde,“ usmál se Isajev.

Jason v záchvatu vzteku popadl láhev s živným roztokem a mrštil s ní proti okénku ve dveřích. Plastová nádoba se roztříštila na tisíce kousků. Červený roztok pomalu stékal po nerezové oceli na podlahu, kde se rozléval do louže připomínající krev.

„Nechci, aby do mě něco lezlo,“ otřásl se hnusem. „Nechci se měnit. Nikdy, na nic.“

Poprvé v životě se necítil jako lovec, ale jako pronásledovaná kořist, když zjistí, že před nepřítelem není úniku.

Mia, Patrick a Isajev se střídali na stráži u zabarikádovaných dveří. Tu a tam nakoukli dovnitř, ale jinak nic nepodnikali. Věděli, že čas pracuje pro ně.

„Kudy se dostanu ven?“ šeptal si Jason horečně. Pak mu padl zrak na dlouhou řadu plynových bomb. A rázem znal na svoji otázku odpověď.

 

Tisková zpráva:

„Včera v časných ranních hodinách došlo v suterénních prostorách univerzity k masivnímu výbuchu. Následně se zhroutilo celé křídlo budovy. Podle předběžného šetření hasičů explodoval vodík, který někdo vypouštěl z kontejneru, a mísil se s kyslíkem z naplno otevřených plynových bomb. V prostorách laboratoře došlo k destrukci veškerého zařízení. Teploty, které provázely explozi, a následný požár, zničily vše živé. Podle tiskového mluvčího univerzity je vyloučeno, aby z laboratoře unikly jakékoli nebezpečné organismy. Mluvčí rovněž kategoricky popřel zprávy o tom, že v laboratoři došlo ještě před explozí k nekontrolovanému úniku organismů vytvořených v rámci projektu Genesis.

Při explozi zřejmě zahynul externí expert, který byl v době výbuchu v laboratoři. Mnohé nasvědčuje tomu, že právě on hrubě neodbornou manipulací s vodíkovým kontejnerem a plynovými bombami způsobil explozi.

Jako zázrakem přežil výbuch vedoucí laboratoře doktor Vadim Isajev, který se snažil do poslední chvíle výbuchu zabránitNa zbudování zničeného špičkového výzkumného zařízení věnoval Isajev univerzitě celou prémii tří milionů dolarů, kterou dostal s významnou vědeckou cenou Breakthrough Prize in Life Sciences.

Záchranná služba převezla Vadima Isajeva na popáleninovou kliniku v kritickém stavu. Podle posledních zpráv se ale Isajev z následků exploze překvapivě rychle zotavuje.

„Je to jako zázrak,“ prohlásil tiskový mluvčí univerzity. „Doufáme, že se doktor Isajev co nejdříve uzdraví a vrátí se ke své práci. Všichni se už na něj těšíme.“

Další články tématu

Titulní ilustrace: Dora Čančíková

Print Friendly

Tagy

O autorovi

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Prof. Ing. Jaroslav Petr , DrSc. působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Zabývá se reprodukční biologií hospodářských zvířat a aktivně se věnuje vědecké publicistice. Zajímají ho především biotechnologie využitelné v zemědělství a medicíně – genetické modifikace, kmenové buňky, klonování… Je autorem knihy Klonování. Hrozba, nebo naděje? Články v tištěném Vesmíru.